Je to zvláštní doba, viďte. U nás ve škole jsem v kanceláři zůstal sám – paní zástupkyně i obě sekretářky jsou nemocné nebo v karanténě. Práce tím neubylo, ale mě paradoxně nabíjí to, jak jsou najednou v náročných chvílích vedle mě lidé, kteří dodávají klid, nabízejí pomoc, povzbudí. A nebo jsou jen vnitřně stateční s nepříjemnou rouškou na puse.
U nás jsme začali roušky nosit dobrovolně ve třídách o tři dny dřív, než přišlo celorepublikové nařízení a myslím, že možná díky tomu naše škola ještě funguje.
První výskyt onemocnění jsme měli hned v druhém školním týdnu. Okamžitě skončilo několik lidí v karanténě. Uběhlo pár dní, druhý případ, další dva pedagogové v karanténě. A tak jsem v úterý 15. září navrhl, že bychom na druhém stupni nosili roušky i ve třídě. Pochopil jsem, že to dělá velký rozdíl: pokaždé, když se objeví nový pozitivně testovaný, volá hygienická stanice a otázky vždy směřují k tomu, jestli se nakažený člověk s ostatními potkával s rouškou nebo bez.
Pochopil jsem, že to dělá velký rozdíl: pokaždé, když se objeví nový pozitivně testovaný, volá hygienická stanice a otázky vždy směřují k tomu, jestli se nakažený člověk s ostatními potkával s rouškou nebo bez.
Řada rodičů mé doporučení ihned akceptovala. Myslím, že pomohlo, že to z mé strany byla prosba a ne nařízení. Každý má jiné názory, děti obvykle odrážejí postoje rodičů. Někdo má strach, jiný je ve stresu z toho, co bude, někdo si vypěstoval odpor k rouškám. Co ale mají teď všichni společné: prahnou po komunikaci, po ujištění, že je ve škole všechno v pořádku, že se to zvládá. Dávám pravidelně informace na web školy, píšu e-maily, rodiče mi mohou kdykoli zavolat. Často jim děkuju a zdůrazňuju, že respektováním nařízení zásadním způsobem přispívají k tomu, že je naše škola ještě otevřená.
Od pátku 18. září už byly roušky ve třídách na druhém stupni celostátně povinné, ale věřím, že nám pomohl i ten třídenní náskok. V tuto chvíli máme deset pozitivně testovaných – čtyři děti a šest zaměstnanců – a myslím, že nebýt toho, že roušky nesundaváme ani v kabinetě, už bychom měli zavřeno. A to nechce nikdo z nás. My jako škola jsme na distanční výuku připraveni, ale nepřejeme si ji. Online svět není náš svět. A rodiče jsou na tom myslím podobně. Ze stejného důvodu jsme neuposlechli ani doporučení ministra zdravotnictví vyhlásit v pátek ředitelské volno. Vím, že by mnohé děti skončily na hlídání u prarodičů, tedy u skupiny, kterou chceme nejvíce chránit.
Samozřejmě, že mít několik hodin denně roušku na puse není nic příjemného. Snažíme se to dětem i učitelům co nejvíce usnadnit. Zřídili jsme narychlo dvě venkovní třídy – přestěhovali jsme ven lavice i židličky a nakupuju další zahradní lavičky, aby většina tříd mohla trávit část dne venku. Velké přestávky před školou jsou samozřejmostí. Zatím to bylo díky hezkému počasí vyloženě fajn, snad to ještě chvíli vydrží. Dětem díky této době vracíme přírodu i v družině, badatelských hodinách přírodovědy a prvouky, ve čtenářských dílnách, na které chodíme ven. Také teď hodně jezdíme na exkurze.
Co situaci komplikuje, jsou nelogičnosti, které obsahuje nařízení ministerstva zdravotnictví. Ve třídách mají děti mít roušky, ale na hudební výchovu nebo tělocvik si je mohou sundat. I s tím se na mě někdy rodiče obracejí, ale říkám jim, že je to prostě nařízení a nic s tím nezmůžeme. U nás to řešíme tak, že na tělocvik chodíme ven – ale je mi jasné, že to pro školy, které nemají nedaleko louku nebo fotbalové hřiště tak jako my, nemusí být tak snadné.
Ony ty roušky jsou asi to jediné, co můžeme pro svůj dobrý pocit v této době udělat.
Kdysi můj prastrýc v jedné pro něj těžké době pronesl větu, kterou si často opakuju: udělal jsem v tu chvíli maximum. A ony ty roušky jsou asi to jediné, co můžeme pro svůj dobrý pocit v této době udělat. A tak mi všechny ty naše děti a všichni učitelé připadnou nesmírně stateční, že to s takovou noblesou a samozřejmostí zvládají, i když možná bojují tak jako ostatní s myšlenkou, jestli to je vůbec k něčemu, i když bojují s tím, že se jim špatně dýchá, že se potí a že je možná večer bude zase bolet hlava. Ale nic víc pro chronicky nemocné spolužáky, nebo pro to, aby škola dál mohla fungovat, teď opravdu udělat nemůžeme. A za to si rodiče, děti i učitelé zaslouží velké poděkování.
Jiří Vymětal je ředitelem ZŠ v Olomouci-Řepčíně. V roce 2015 získal ocenění pro nejlepší učitele Olomouckého kraje, loni v březnu se stal vítězem prvního ročníku ankety Ředitel roku.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.