Když děti dělají divadlo jen tak z ničeho a při tom zlobí. Hlavně je neumravňovat, to je intuitivní pedagogika

Lukas König je jeden z několika lektorů intuitivní pedagogiky a jezdí i do České republiky. Je bývalým žákem waldorfské školy, poté vystudoval divadelní akademii Michaila Čechova v Berlíně. Čechov je jeden z nejtalentovanějších žáků slavného divadelního reformátora a pedagoga Konstantina Stanislavského.  Čechov se kromě Stanislavského inspiroval i Rudolfem Steinerem, zakladatelem waldorfského školství.  Jeho pohled na člověka i přístup k umění vtělil do své divadelní školy.

Hrálo se to, co už ve třídě je

Vybrali jsme tři třídy, třetí, čtvrtou a pátou. S každou třídou Lukas nacvičoval po dobu jednoho týdne každý den hodinu a půl. Ať už byl výsledek jakýkoli, nebyl nijak plánovaný a vznikl zcela spontánně. Dospělí jen reagovali na to, co se ve třídě odehrávalo. Postupně to nabývalo určitou formu, která se upevňovala, ale nejdřív nebylo vůbec nic, jen chaos a zlobení.

V jedné třídě udělali představení o zvířatech v lese. Při úvodním povídání některé holčičky zmínily, že mají rády zvířátka, někdo z dospělých začal ten motiv rozvíjet hrou na klavír, děti si vytvořily masky. Dominantou představení byly dvě nory, odkud zvířata vylézala a ukazovala se publiku. I to byl prvek, který ve třídě už existoval, divadlem byl jen zvýrazněn. Během celého roku se kluci různě schovávali a stranili se výuky. Divadlo bylo tak určitým obrazem té třídy, i výrazem její nálady.

Děti žijí politikou, tedy kluci

V ostatních dvou třídách vznikla politická satira. Kluci zjevně politikou žijí a lektor si toho hned všiml. Začali jsme v kruhu, představením dětí. Ty zrovna nebyly příliš soustředěné, blbly a nadávaly si. Lukas v jejich řeči zaznamenal nějaká jména a určitý tón a začal se ptát: „A kdo je to ten Zeman?“ Děti říkaly, kdo to je, přidávaly další jména, Babiš, Faltýnek, Putin… Lektor jejich škádlení začal jemně organizovat do hry, přidělovat jim role.

Ukázalo se ale, že holky se toho nechtějí účastnit, že jim to přijde hloupé. Politika je moc nezajímá, zatímco kluci znali politiky do velkých podrobností a někteří umějí i výborně imitovat jejich hlas a pohyby. A tak se třída rozdělila na klučičí a holčičí část. Lukas zůstal s kluky a hra začala velmi rychle nabírat tvar.

Jak vše integrovat do hry

Kromě vyjmenovaných politiků ve hře figuroval jakýsi boxer, bodyguardi, televizní zpravodaj a sluhové. Lukas klukům nahrával různými otázkami typu „Tak co třeba říká Zeman?“ na což někteří ochotně reagovali, zatímco další, ještě neintegrovaná část třídy blbla stranou. Stavěli si z laviček nějakou konstrukci a lezli na ní. Na to lektor zareagoval: „Aha, a tady máme trůn pro prezidenta!“ čímž i tuhle iniciativu začlenil do hry. Pak se tedy děj přesunul na trůn, kde se začal řešit zasedací pořádek: kdo je přednější, zda Putin, nebo Zeman… Zároveň nějaké dítě jezdilo kolem na lavičce jako v autě a lektora napadlo, že to by mohlo být Babišovo auto…

Principem je jít s proudem dětské energie a vtáhnout je do hry, bez jakéhokoli násilí. Lektor nikdy neřekne, že něco je špatně. Vždy se zeptá, co to je, co to znamená, a nějak s tím pracuje. Kluci se začali mlátit, lektor na to reagoval: „Jak to souvisí s tou hrou?“ „To je válka,“ odpověděli mu. „Dobře, takže po proslovu prezidenta bude tedy válka,“ řekl jim lektor.

Odstředivé tendence

Děti hrají klidně na několika místech současně, neberou tolik ohled na diváka, hrají pro sebe, takže lektor jim pomáhá skládat jejich výstupy jeden za druhým.  Menší děti mají omezenou trpělivost a nebaví je scény opakovat, trénovat, nejraději by hrály dál a dál. U třeťáků tak v jedné chvíli hrozila malá vzpoura, když je zkouška přestala bavit. U páťáků už je to jiné, mají větší výdrž.

První den se tedy našlo téma, rozdělily se role a pak se každý den kousek nabalil a hra se upevňovala. Samozřejmě že divadlo obnaží vztahové věci ve třídě, nastávají zkraty a konflikty a s těmi je třeba nějak citlivě zacházet. Příklad: rozdělí se role, o ty dominantní je velký zájem, někdo je silně chce, ti se hry chopí, ostatní spíš ruší a blbnou. Lektor to pozoruje a snaží se nějak vplést i odstředivé tendence do hry.

Malí sabotéři taky chtějí hrát

Pak jsou ale i děti, které hru sabotují. Některé z nich si třeba sedne na trůn vystavěný z laviček, ale na otázku, koho hraje, řekne „nevím“ nebo „nikoho“, a když mu lektor chce nějakou roli vytvořit, odmítá to. Tady je potřeba se nacítit na to, co může být důvodem. Může jít například o závist vůči spolužákům, kteří si akčně rozebrali hlavní, zajímavé role, a vzali mu možnost být ve hře Babišem nebo prezidentem. Zároveň může jít o dítě, které ve třídě je sociálně spíš na okraji a má nižší status, takže se často v kolektivu necítí úplně dobře, což hra ještě zesiluje. Všichni se radují, smějí, mají své významné role, a ono z toho vypadává, což je další důvod jeho odporu.

Lektor intuitivní pedagogiky tyhle situace umí vnímat a řešit. Povídá si s dítětem a třeba zjistí, že by chtělo hrát Babiše. Jde se tedy zeptat kluka, který Babiše hraje, jestli by rolu nepřepustil.  Ten řekne ne, ale lektor vyjedná mezi dětmi nějaký kompromis, třeba že si ten, kdo po roli touží, ale nemá ji, zahraje Babiše aspoň jednou.  Děti samy takového vyjednávání nejsou schopny. Takových věcí se tam děje hodně a lektor to neustále řeší, dětí si všímá a snaží se integrovat jejich přání do jednoho harmonického celku.

Nedávat nikoho do latě

Lukasovi velmi vyhovovalo, že ani já jsem děti nijak neumravňoval a nedával do latě, že jsem nevytvářel žádnou polaritu zlobení versus to, co se má dělat. Mnoho učitelů dřív nebo později ztratí nervy a začne intervenovat, říkat něco jako „Kluci, přestaňte, Lukas přijel až z Německa, dávejte pozor.“ Já děti neokřikuji.  Je důležité, aby žádné dětské chování nebylo označeno za špatné, ať už jsou projevy dítěte jakékoli.

Hned na začátku nácviku se lektor dětí zeptal, kdo z nich se může zúčastnit ukázkového představení pro rodiče, které jsme chystali na pátek odpoledne. Hlavní role dostávali ti, kteří říkali, že tam budou. Někteří ale stejně nepřišli, vše se mění, takže jsem nakonec za někoho zaskakoval. Hrál jsem sluhu a posléze boxera, který se snažil napadnout prezidenta.

Nic se nehrotí kvůli plánu

Představení pro rodiče bylo až do poslední chvíle nejisté. Sice se na začátku řeklo, že hru děti rodičům předvedou, ale v průběhu zkoušek chuť k tomu u některých dětí kolísala. Holky, které hrály zvířata v lese, v jednu chvíli začaly říkat, že takovou blbost nikomu ukazovat nebudou. Hrálo se dál s tím, že nic není předem dané a nutné, a lektor to myslel opravdu vážně. Nijak na děti netlačil. Mohlo by sice pro něj být trochu prekérní, kdyby rodiče v pátek přišli, a nic se nestalo, ale v tom je právě síla intuitivní pedagogiky, že nechává věci tak, jak jsou, a nic nehrotí kvůli plánu, představě nebo očekávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.