Klobouky nosím díky učitelce zeměpisu. Jak vzpomíná na školu herec Jan Přeučil

Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení?

Do první třídy obecné školy v Praze u kostela svatého Gotharda jsem chodil za války, do první třídy jsem nastupoval v roce 1944. Vzpomínám si matně na to, jak nám každému dali tabulku a křídu. A taky na to, že na prvním vysvědčení jsem měl jednu velkou trojku, už ani nevím proč, ale vzpomínám si, že můj tatínek z toho byl strašně zklamaný a smutný.

Pak jsem šel na jednotnou střední školu ve Sládkově ulici na Letné. Shodou okolností hned naproti bydlel vynikající český herec Karel Höger. Velmi často k nám docházel a vyprávěl nám, jak točil ty slavné filmy o Bedřichu Smetanovi, o malíři Alšovi… Jednou mě viděl při nějakém vystoupení dramatického kroužku a říkal „ten Přeučka má talent, ten by mohl jít studovat herectví.“ A já jsem už tenkrát po herectví šilhal, protože mí rodiče byli vášnivými ochotníky a mně i mé sestře Martě hrávali odmala loutkové divadlo – tam to někde všechno začalo.

Ale opravdu šťastné roky, to byla až divadelní fakulta. Tam se pro mě otevřel úplně nový svět. Měli jsme ohromnou kliku v tom, že jsme byli ročník fantastického profesora Radovana Lukavského. V ročníku se mnou byla Jana Hlaváčová, Milena Dvorská, Emma Černá, která bohužel nedávno odešla, Lexa Postler, Honza Schmied, Naďa Prchalová … Byli jsme fantastická parta a bylo to období krásného života. Já jsem tu školu miloval, my všichni jsme jí žili, byli jsme doslova posedlí. A to já říkám i svým studentům: chcete-li být v jakékoli profesi dobří, musíte jí být posedlí.

Cesta na DAMU ale pro vás nebyla úplně snadná…

Bohužel se psala 50. léta a můj tatínek byl tehdy velmi politicky činný, byl to velký zastánce myšlenek T.G. Masaryka a velký přítel Milady Horákové. A v procesu s Miladou Horákovou byl také odsouzen na doživotí. A já, když jsem chtěl jít na gymnázium, tak mi bylo řečeno, že jsem synem nepřítele vlasti. Tatínek už byl tehdy zavřený a svazák, který byl v té škole, mi řekl, že musím smýt vinu svého otce. Poslali mě takzvaně do dělnického prostředí, konkrétně do pracovních záloh ČKD Stalingrad ve Vysočanech. Jsem vyučený dřevomodelář. Je to elegantní, čistá práce, nádherné řemeslo. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně velké štěstí, že jsem unikl hornictví, kam mě nejdřív nutili jít. Ale upřímně řečeno, mě ta práce se dřevem nebavila, stále jsem šilhal po divadle. Proto jsem spolu s tím studoval gymnázium pro pracující, kam chodili lidé, kteří byli takovým způsobem politicky postiženi. Mimo jiné byl se mnou ve třídě Ivan Havel. Nakonec mě na DAMU vzali, ale až napodruhé.

A zůstal jste tam na desítky let…

Ano, hned po vojně jsem se na DAMU vrátil a učil jsem tam jevištní pohyb. To mi vydrželo sedmadvacet let, posledních dvacet let učím na Akademii umění v Banské Bystrici. Velice mě to baví, protože mám stále kontakt s mladou generací, s jejími názory, musím se přizpůsobovat jejich životnímu tempu a pro mě a mou hereckou práci je to nesmírně osvěžující. Studentům vždycky říkám: „Já nejsem žádný vousatý profesor, já jsem váš budoucí starší kolega.“

Byl jste ve škole šprt nebo lajdák?

Já jsem byl komediant. Dělal jsem různé voloviny, byl jsem takový ten rošťák.

Co vás ve škole bavilo a nebavilo?

Bavila mě čeština, protože ta měla nejblíž k divadlu, i proto, že češtinářka vedla zároveň dramatický kroužek, na který jsem taky chodil. Velkou lásku jsem měl k zeměpisu, na ten jsme měli paní profesorku Zemanovou. Když nás potom vyváděla do života, tak nám řekla „přátelé, nezapomeňte, s kloboukem v ruce projdete celým světem“ a od té doby já nosím klobouky. A rád cestuji, hrozně rád poznávám atmosféru jiných zemí. Nejradši máme s mou paní Řecko, konkrétně ostrov Thassos, kam pravidelně jezdíme do malého hotýlku Artemis pojmenovaného dle řecké bohyně lovu. Někdo má chalupu, my máme Thassos.

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?

Nejvíc mi daly přednášky Radovana Lukavského. Velmi zajímavé byly také hodiny s Ivanem Vyskočilem, jejichž tématem byla duševní hygiena pro herce. Otázka psychologie je pro hereckou práci velice důležitá a mě to tak oslovilo, že jsem si vzal čtyři semestry psychologie. Pravidel duševní hygieny se snažím držet. Důležité je umět odpočívat, umět vstřebávat život a prožívat každý den. My se s mojí paní řídíme takovou krásnou myšlenkou, kterou jsme četli v jedné knížce: umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu všedního dne. Někdo by mi mohl oponovat, že jsou situace, kdy to není úplně jednoduché, i já jsem řadu takových prožil, ale vždycky je potřeba se s tím nějak poprat.

Kterou zkušenost považujete ve vašem životě za nejpřínosnější?

Měl jsem řadu takových velice ostrých momentů, které člověka posunou. Jeden z nich byl, když v roce 1949 – mně bylo tehdy dvanáct let - zatkli mého tatínka a byl odsouzen na doživotí a celá rodina Přeučilových si to odskákala. Vzpomínám si, jak mi táta už s pouty na rukou řekl: Jenčo, jsi tady jediný chlap, musíš se o ty holky postarat. Tím myslel moji sestru a maminku. Jenže když jsem byl na studiích, moje maminka neunesla psychickou tíhu, těžce onemocněla a zemřela. A já jsem musel tátovi do kriminálu do slovenského Leopoldova jít oznámit, že odešla. Ještě ke všemu se to stalo na první svátek vánoční, mně bylo tehdy devatenáct let.

A letos v říjnu to bude devatenáct let od dalšího ostrého zážitku, kdy odešla moje první žena Štěpánka Haničincová, s níž jsem prožil nádherných třicet let. Druhý den jsem hostoval v hudebním divadle v Karlíně a musel jsem se naprosto vnitřně zmobilizovat, abych se z toho nezhroutil. Při děkovačce všech devět set lidí povstalo, zatleskalo a uklonilo se a já jsem věděl, že to patří Štěpánce.

Jan Přeučil je český filmový a divadelní herec a vysokoškolský pedagog. Třiatřicet let byl členem divadla Na zábradlí, od roku 1994 je na volné noze. Spolu s manželkou Evou Hruškovou hraje divadlo pro děti v zájezdních představeních. Sedmadvacet let učil na DAMU, nyní přednáší na Akademii umění v Banské Bystrici a vede kurzy rétoriky pro manažery. Rád cestuje a plave – přes padesát let chodí pravidelně plavat do Podolí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.