Kolik hraček už je moc? Ježíšek je příležitost mluvit o hodnotách

Přesný počet hraček pro různé věkové kategorie se samozřejmě určit nedá. Zda je množství zaplněných krabic se stavebnicemi a autíčky v domácnosti velké, nebo malé, záleží spíše na pocitu každého jednotlivého rodiče a jeho dítěte. Začali jste teď v duchu procházet položky v dětském pokojíčku svých dětí? Podle psycholožky Pavly Koucké můžeme přemíru hraček poznat tak, že si jich naše dítě už neváží. „Nevšimne si, že se mu nějaké hračky ztratí, nesmutní, když nějakou omylem rozšlápne. Jsou i děti, které hračky úmyslně ničí,” vypočítává Pavla Koucká. 

Takové chování je zcela individuální. A jako není dítě jako dítě, tak není domácnost jako domácnost. „Pohled do dětského pokojíčku hodně prozrazuje o celkové atmosféře a postojích, v nichž dítě vyrůstá,” myslí si psychoterapeutka Eva Labusová. Podle ní je pořizování nových hraček dobrou příležitostí pro rozhovory rodičů s dětmi o hodnotách a pravidlech, které konkrétní rodina zastává a dodržuje. „Určitou hračku nekoupíme, protože na ni nemáme peníze. U jiné se nám nelíbí její marketingové pozadí nebo masivní reklama v televizi. A ještě jiná třeba neodpovídá našemu etickému rozpoložení – zbraně, panenky Barbie a podobné z hlediska svého ‚poselství’ vyhraněné hračky zkrátka někteří rodiče apriori odmítají,” tvrdí Labusová. Zároveň ale dodává, že musíme brát při plnění vánočních přání v úvahu to, že děti taky nežijí ve skleníku. „Občas se stane, že hračku, proti které sami brojíme, nečekaně darem přinesou známí. Jindy zase dítě té, nad kterou se sami rozplýváme, nikdy nepřijde na chuť. Buďme tolerantní a připomínejme si, že i u hraček platí pravda o nepatřičnosti extrémů,” doporučuje Eva Labusová. 

Co je ještě hračka

Dá se vlastně jednoduše říci, zda je některá hračka vhodnější než jiná? Budeme klidněji spát, pokud budeme věřit, že místo „hračky” dáváme dítěti logickou skládanku, která jeho mozek rozvine? „Záleží, jak si hračku definujeme. Hračkou obvykle míníme předmět, hrou činnost, jež může zahrnovat všelijaké předměty, ale také nemusí. Hračka i hra slouží ke hraní, což je činnost primárně zábavná, ale často také rozvíjející. To se nejen nevylučuje, ale dobře snoubí,” myslí si Pavla Koucká. A souhlasí s ní i dětský psycholog Václav Mertin: „Přiznám se, že neřeším, co jak označit. Lego je bezvadná hračka, puzzle či jiné hry také. U starších dětí bude tradičních hraček ubývat. Když však chce dvanáctiletá dívka plyšáka, proč ne. Podobně když chce čtrnáctiletý kluk autíčko. Jinak v pozdějším věku vedle nějaké hračky ocení technické zařízení, pozvolna i módu, kosmetiku, snad i knížku, případně další pomůcky k rozvíjení koníčků,” říká Mertin. 

I podle Pavly Koucké klasických hraček od věku zhruba deseti let ubývá, děti si pomalu přestávají hrát, čím dál více je zaměstnává škola a dnes také elektronika. „U dítěte do deseti let hračky přibývají většinou jednoduše proto, že se nashromáždí ze všech Vánoc, narozenin, návštěv a tak dále. Ono je ale větší dítě schopné jich více rozumově pojmout, hra může být propracovanější a složitější,” doplňuje Koucká. 

Kostky kam se podíváš

Pokud v rámci vlastní rodiny dospějeme k závěru, že už v dětském pokojíčku není k hnutí, a i jiné části domova připomínají hernu, je potřeba zasáhnout. Hračky probrat, roztřídit, některé schovat nebo je darovat. „Za důležité pokládám, když některé hračky běžně putují mezi děti příbuzných či známých. Na nějakou dobu si je dítě se souhlasem půjčí a po pár měsících zase vrátí. Nebo pokud se už po nich nikdo neshání, tak zůstanou napořád u nového majitele,” říká Václav Mertin. Výběr hraček k vyřazení by měl ale vždy probíhat citlivě a se souhlasem dětí. „Záleží na věku, povaze dětí i na našich hodnotách. Skvělé je, když děti mohou své hračky darovat nějakým menším kamarádům. Ukázat jim je, vnímat jejich radost, poradovat se s nimi. Některé děti ocení i to, že budou mít více místa pro to, co potřebují,” doplňuje Koucká. A dodává, že pokud je pro děti darování či vyřazování hraček ještě obtížné, můžeme nepotřebné hračky umístit na čas do nějakého meziprostoru a počkat, na co si dítě vzpomene, že mu chybí. To mu pak vrátíme a zbytek „pošleme dál“. Další variantou je hračky rozdělit do několika skupin a ty postupně obměňovat. „Dítě si stejně najednou se všemi hračkami nehraje a pak se najednou stane, že nějakou dávno zasutou znovu ‚objeví’ a ta pak je nějakou dobu zase oblíbená,” myslí si Mertin. 

O to, co děti potřebují a chtějí, si právě často píšou Ježíškovi. Právě Vánoce jsou vlastě ale ideální příležitost pro to s dětmi probrat, že ne všechna přání mohou být vyslyšena. „Dítě by se odmala mělo učit, že přát si může cokoli, ale Ježíšek všechno neunese. Pokud si přeje dvě přijatelné věci, tak ano – splňme mu všechna přání. Pokud zakroužkuje téměř celý katalog hraček, tak samozřejmě ne. Vždyť snad i v takovém případě můžeme malému dítě říct, že Ježíšek si vybere a něco také nemusí být,” radí Mertin. Citlivě probrat s dětmi, že ne každé přání může být o Vánocích vyslyšeno, radí i Pavla Koucká. „Jsou-li děti skromné, Ježíšek obvykle rád obstará, oč si napsaly. Ale pokud mají spoustu neskromných, či dokonce nesmyslných přání, Ježíšek se necítí povinen je plnit.”

Autorka: Tereza Knížková

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.