Lukáš Bůžek: Kdy chyba vede k úspěchu?

Snem snad každého učitele je třída plná žáků jako Michael Jordan – žáků, kteří se nebojí chybovat a kteří v každém svém nepovedeném pokusu vidí příležitost k učení. Myšlení lidí, jako je Michael Jordan, nazývá psychologie „prorůstovým”. Takoví lidé věří, že jejich inteligence, dovednosti a vlastnosti mohou být rozvinuty prostřednictvím úsilí a správného učení. Když se žák s „prorůstovým myšlením“ setká s těžkým úkolem, řekne si: „Tohle je těžké. Když to zvládnu, budu chytřejší“. Naopak žák s „fixním myšlením“ si tváří v tvář stejnému úkolu pomyslí: „Tohle je těžké – to nezvládnu!“.

Ze zkušenosti ale víme, že žáci většinou nejsou jako Michael Jordan, chybovat se bojí, a pokud chybu udělají, snaží se ji zakrýt. Výzkumy dokládají, že se všichni raději vyhneme ztrátě, než abychom riskovali, i když možný zisk je větší než ztráta. A žáci ve třídě toho mohou ztratit hodně. Ve hře je jejich důstojnost, pokud hrozí, že se chybou zesměšní, nebo jejich hrdost, pokud se třeba ukáže, že nejsou neomylní.

Třídy, kde se žáci nebojí riskovat i za cenu chyby, kde aktivně vyhledávají pomoc a zpětnou vazbu od nás učitelů i od spolužáků, mají vysokou „kulturu chyby“. 

Krok z komfortní zóny

Představme si následující situaci. Je hodina angličtiny. Žákyně osmé třídy, nazvěme ji Lucie, dostala před třídou obtížnou otázku. Lucie je mírně pokročilá a není ještě schopna se vyjadřovat plynně. Téma si připravila předem písemně a měla možnost své myšlenky prodiskutovat ve dvojici, stejně ale musí nyní vymýšlet větu na místě. Tato situace představuje vynikající učební příležitost – právě okamžik, kdy se žák s učivem pere, kdy vystoupí ze své komfortní zóny, vede k největšímu učebnímu pokroku. Pokud bude Lucie úspěšná a dokáže se vyjádřit, její sebevědomí se zvýší a motivace k dalšímu učení poroste. 

Lucie začne větu a zasekne se v polovině. Splete si výraz a následně se snaží vzpomenout si na správné slovo. Nastává několikasekundové mrtvé ticho. Luciin úspěch nebo neúspěch v tuto chvíli nezáleží pouze na učiteli a jeho podpoře, ale ve velké míře na tom, jak budou reagovat spolužáci. 

Zde je jeden z možných scénářů: někteří žáci se začnou posměšně chichotat, někteří se otočí k sousedovi a začnou se bavit, někteří zvednou ruku a budou netrpělivě mávat učiteli před nosem, jiní Lucii šeptají správné odpovědi, a konečně někteří položí hlavu na stůl a ostentativně usnou. Za téhle situace je pravděpodobné, že dívka své úsilí vzdá.

Lucie je ale naštěstí v jiné třídě. Její spolužáci vědí, že respektovat druhého znamená nikdy nedělat cokoliv, co by podrývalo jeho důstojnost. Jsou zvyklí na to, že pokud při třídní diskuzi hovoří někdo jiný, jejich úkolem je aktivně naslouchat, sledovat očima mluvčího a podporovat ho například kýváním hlavou. Jsou připraveni pomoci, ale pouze tehdy, když je spolužák požádá. Slovo, na které si Lucie nemůže vzpomenout, jí jeden ze spolužáků na její požádání poradí. Větu se jí podaří úspěšně dokončit.

Psychologické bezpečí, kdy žáci mohou riskovat a dělat chyby, aniž by se stali terčem posměchu učitele nebo spolužáků, je nutnou podmínkou pro budování „kultury chyby”. Nám jde ale přece jenom o něco trochu více: chceme takovou třídní kulturu, kde je chyba nejen tolerována, ale spíše vítána jako příležitost pro společné učení. 

Chyba jednoho je chyba všech

Ve třídě deváťáků probíhá hodina matematiky. Učitel zadal samostatnou práci, obchází žáky a dává jim zpětnou vazbu. Zhruba po minutě si všimne, že několik z nich dělá stejnou chybu. Přeruší proto práci, vezme sešit jednoho z nich, nazvěme ho Marek, a ukáže jeho výpočet na projektoru ke společnému studiu. Umíme si představit, že takováto situace se může v rukou nekompetentního učitele proměnit ve frustrující zkušenost – pro Marka i pro ostatní žáky, kteří mohou od té chvíle žít ve strachu, že by se něco podobného přihodilo právě jim.  

My však máme co dělat se zkušeným učitelem. Na chybu je předem připraven a očekává ji. Ví přesně, co má dělat. Po krátkém vysvětlení kroků, které se Markovi povedly, přejde k rozboru chyby. Činí tak, aniž by změnil tón hlasu – je pozitivní a klidný. Používá skupinový „my“ jazyk – chyba je „naše” a je na nás všech ji vyřešit: „V několika případech jsem si všiml, že nám vychází nesprávný zbytek. Pojďme se podívat, jak to spravit.”

Chybu pozitivně rámuje a tím zdůrazňuje její význam pro učení. „Jsem rád za tuhle chybu,” říká. „Je totiž běžná. Díky ní vám budu moct pomoci.“ Po společném vyřešení úlohy vše uzavírá slovy: „Děkujeme Markovi! Díky němu jsme se mohli zlepšit.“

Kultura chyby, prostředí ve třídě, které podporuje prorůstové nastavení žáků, nevznikne sama od sebe. Graham Nuthall ve svých výzkumech ukázal, že třídní kultura se vždy skládá z oficiální kultury reprezentované učitelem, polooficiální vrstevnické kultury a individuální kultury každého žáka, kterou si přináší z domova. Pokud se oficiální a vrstevnická kultura dostanou do konfliktu, ta druhá vždy vyhraje – a ne vždy to bude taková kultura, která by přála učení.

Úkolem každého učitele je znát vrstevnické vztahy ve třídě a pozitivní kulturu aktivně budovat. Znamená to také být na chybu připraveni, předvídat ji a vědět, jak správně reagovat. Vždyť díky chybám víme, co víme a umíme, co umíme. Všichni jsme chybující – a to je skvělé!

Lukáš Bůžek vystudoval obor sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň absolvoval i obor akustická a elektrická kytara na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Pedagogické vzdělání získal na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje anglický jazyk a hudební výchovu na základní škole. O vzdělávání píše i ve svém blogu na Aktuálně.cz.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.