Úspěšní nechybují méně, jen lépe s chybou pracují, ukazuje průzkum. Mnoho českých učitelů se ale chyb bojí

V dnešní době se zkoumá úplně vše. Profesor Dashun Wang a jeho kolegové ze Severozápadní univerzity v Illinois v USA se například rozhodli, že prozkoumají, jak se má chyba ve vztahu k úspěchu. Článek o jejich výzkumu nakonec vyšel v prestižním vědeckém žurnálu Nature, pro laiky ho převyprávěl David Noonan na popularizačním portálu Scientific American. Wang a spol. zkoumali poněkud bizarní, zato velmi rozsáhlé skupiny, které si rozdělili na úspěšné a neúspěšné: žadatele o grant, investory do startupů a také pachatele teroristických útoků. Snažili se vytvořit algoritmus, který by popsal dynamiku úspěšného projektu s ohledem na chybování.

Co zjistili? Není to tak, že ten, kdo nakonec uspěl, chybuje méně. Počet opravných pokusů byl u úspěšných a neúspěšných projektů stejný. “Každý vítěz nejdřív prohrává,“ říká profesor Wang. Ale druhé zjištění jeho týmu je neméně podstatné: úspěšní pracují s chybou jinak, lépe. Vtip je v tom, že musíte přijít na to, co fungovalo, a co ne, a soustředit se na to, co je třeba zlepšit, místo toho, abyste se nejistě potáceli v pochybnostech a horečnatě měnili všechno, shrnuje to vedoucí výzkumu Wang. Jak se poznalo, že ti úspěšní mají jasněji v tom, co je chyba a jak s ní naložit?  Průzkum zaznamenal, že interval mezi jednotlivými pokusy je u nich kratší. Měli větší tah na branku, lidově řečeno.

Chybami se člověk učí. I učitel?

To, že chybami se člověk učí, víme i bez profesora Wanga. Ale jak se s tím pracuje v instituci, kde je učení hlavní aktivitou, tedy ve škole? „Ve vzdělávacích kruzích se o významu práce s chybou mluví, ale řekla bych, že zatím spíš jen mluví,“ říká učitelka a lektorka Petra Dočkalová, která na toto téma vede semináře.  „Mnoho učitelů již prošlo školením, ale často vidím, že práce s chybou je pro ně to, jak to dělali vždycky. Chyby najít, spočítat a oznámkovat. Aniž by se zajímali o to, proč dítě chybu dělá.“

Jak může práci s chybou učit někdo, kdo se nikdy nemýlí?

Pracovat s chybou žáků umí jen učitel, který práci s chybou rozumí a hlavně, připouští si vlastní chyby a pracuje s nimi. Ale mnoho pedagogů má z chyb panickou hrůzu. „Předchozí generace vychovatelů nás přesvědčovaly, že učitel musí mít vždycky pravdu. Je přece autorita. Hanba učiteli, který se zmýlí,“ říká Jana Šindlerová, která nově učí studenty pedagogiky na FF UK. „V kurzu mám samé inteligentní, vzdělané, aktivní lidi. Ale hned první věc, kterou jsem musela odbourat, byl strach některých z nich ze špatné odpovědi. Zcela vážně zazněly věty jako já na to nechci odpovídat, protože si nejsem jistá, že si to myslím správně."

„Vztah českých škol k chybování nebyl a není dobře pojatý, ať už ve vztahu k dětem, nebo učitelům,“ myslí si Martina Habrová, školní mentorka s dlouholetou pedagogickou zkušeností. Podle jejích zkušeností se mnoho pedagogů bojí si přiznat, že se potřebují profesně rozvíjet. Když už pro odbornou pomoc přijdou, přicházejí s tím, že opravit potřebuje žák. „Pomalu se to ale mění,“ dodává. "Při mentoringu učitelé postupně přicházejí na to, že i malá změna v jejich přístupu mění celkovou situaci. Že práce na sobě se vyplácí."

Přiznat se je nevýhodné

Jedna z klientek Martiny Habrové, mladá učitelka druhého stupně Jana, říká, že strach přiznat chybu mají učitelé i proto, že za to bývají trestáni vedením nebo kolegy. „Jsou školy, kde učitele, který si neví rady, nepodrží, naopak, ještě na něj celou situaci ´hodí´. Jsem ráda, že to není případ téhle školy, ale sama jsem to zažila na minulém pracovišti.“ Není divu, že pak učitelé své potíže, pochybnosti, slabosti neradi přiznávají.

Byť nová generace učitelů jde víc a víc s duchem doby, která seberozvoj a celoživotní vzdělávání staví vysoko (když se vzděláváš, můžeš se tím ve svém okolí chlubit), pro nemalou část učitelských sborů je to pořád tak, že učitel by se jako neomylný měl alespoň tvářit. Vychází to z hluboko zakořeněné představy, že buď učit umíš, nebo neumíš - ale pak to radši nikomu nepřiznávej. Ostatně, z mezinárodních srovnání vyplývá, že v Česku se vzdělává pouze něco přes osm procent dospělých.

Učitelů jistě víc, ale jde o to, aby školení nebylo jen formální. Podle Ivy Šagátové, zástupkyně ředitele Základní školy profesora Švejcara v Praze-Modřanech, je na vedení škol, aby učitelům ukázalo, že práce na sobě je běžnou součástí profilu učitele, že naopak chybuje ten, kdo se nevzdělává. „Přihlásila jsem se na kurz koučinku a mentoringu, jsem v programu Ředitel naživo… Taky už nejsem jitřní rosa, ale učím se pořád a baví mě to," říká Iva Šagátová.

Chybou se o sobě dozvíte nejvíc, tvrdí Švéd Pär Ahlbom, zakladatel intuitivní pedagogiky. 

♠ Otevřeně si říci, že chyba v procesu (celoživotního) učení je přirozená. Chybujeme všichni.

♠ Pojmenovat si, co to vlastně chyba je – porozumět vlastní chybě.

♠ Zjistit zdroj chyby a její příčinu.

♠ Pozorovat vlastní proces učení věcně.

♠ Klást si konkrétní otázky: Co, jak, proč? Z chyby se poučit, udělat konkrétní kroky pro to, abychom ji příště neopakovali.

♠ Pokud se na chyby soustředíme příliš, klesá naše nadšení i zájem o učení, narůstá strach a zmenšuje se chuť objevovat nové věci.

♠  Nesnažíme se o dokonalost, ale o to nejlepší, co dokážeme v dané chvíli.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.