Mám ve třídě osm dětí, které potřebují speciální péči, a pět cizinců, říká učitelka. Inkluze na sídlištní základce

Je mi čtyřicet let, učitelství jsem vystudovala, ale učit jsem šla až po mateřské dovolené, před čtyřmi lety. Hledala jsem práci poblíž bydliště a nechtěla jsem do školy, kde jsou moje děti. A tak jsem nastoupila do větší školy, kterou mám asi dvacet minut chůze od domu. Škola stojí na sídlišti na okraji velkého města, žije zde dost sociálně slabých a neúplných rodin, Romů a cizinců.

V této oblasti jsou ještě dvě další školy a ekonomicky silnější a vzdělanější rodiny k nám děti moc nedávají. Ve třídách tedy nemáme optimální skladbu žáků.

Já jsem třídní ve třetí třídě, mám tam 22 dětí. Šest z nich má přiznaný nějaký stupeň podpory (jeden chlapeček třetí, to už je s nárokem na asistenta, zbytek má dvojku) a dva by ho potřebovali, ale ještě jim nebyla porucha diagnostikována. Přiznám se, že na to ani moc nespěchám, protože mi přibyde papírování, spíš než podpory.

Jen ve dvou případech z těch šesti rodina spolupracuje. Abych to upřesnila, v naší třídě nejde o romské žáky, toho máme jen jednoho a je naprosto bezproblémový. Jsou to běžné rodiny, jen sociálně a intelektově slabé, často matky samoživitelky. A kromě toho učím pět dětí, jejichž rodným jazykem není čeština.

Tato paní učitelka má od 1.1. 2019 tarifní plat 31 670 Kč, osobní příplatek 600 Kč, příplatek za třídnictví 500 Kč, což dělá celkový hrubý měsíční příjem ve výši 32 770 Kč. Neměli by učitelé s takovými třídami jako ta, kterou zde popisuje, mít vyšší plat, než je učitelský průměr? Přečtěte si názor špičkového světového ekonoma na poli vzdělávání Stevena Rivkina v tomto rozhovoru. V něm mimo jiné říká:"Jeden příklad dobré praxe z Dallasu v Texasu. Tam se rozhodli platit vyšší mzdy kvalitním učitelům a ředitelům, ochotným pracovat ve školách, které dosahovaly špatných výsledků (pozn. redakce: mluví o školách, kam chodí žáci ze sociálně a vzdělanostně slabých rodin). Program se osvědčil a je dobrou ilustrací faktu, že je třeba vnímat tržní vztahy a diferencovat mzdy učitelů, i když se to může setkat s nevolí...V Dallasu navýšili plat těm, kteří prokázali dobré výsledky v předchozím roce. Byli schopni to posoudit díky ucelenému systému hodnocení založenému na testech, supervizích a na zpětné vazbě od žáků a jejich rodin."

Vedení školy se dost snaží a my jako učitelský sbor pořád společně vymýšlíme a radíme se, jak s dětmi nejlépe postupovat a co by mohlo fungovat. Myslím, že v tomto ohledu jsme dost aktivní a vstřícná škola, která se snaží o individuální přístup.

Já sama jsem si zvykla připravovat výuku ve třech různých úrovních. Stejně mám ale pocit, že chytré děti zanedbávám na úkor těch slabších. Mám tu jedno zřejmě velmi nadané dítě a je mi líto, že si velkou část času v matematice prostě čte, protože pro něj nemám dost podnětů. Když mám čas, tak s ním dělám již látku ze 4. i 5. třídy, zlomky a rovnice.

Opravdu šikovné děti jsou ve třídě asi čtyři, z toho jedna je cizinka (v minulé třídě byla nejlepší na češtinu Ukrajinka), a já mám výčitky svědomí, že se jim dost nevěnuju. A tak si občas řeknu „holt dneska budu probírat něco, čemu půlka třídy nebude rozumět.“

Se zaostávajícími žáky u nás pracují dvě speciální pedagožky. Děti za nimi docházejí jednou týdně na takzvanou reedukaci, buď ve skupině, nebo i individuálně. Podle mých instrukcí s nimi dohánějí látku. Je to většinou v první nebo poslední vyučovací hodině, což ale znamená, že na tyto hodiny děti u mě chybí – a pravidlo je takové, že v tu dobu nemám probírat nic nového, co by jim uniklo. Čtyři z těchto dětí zároveň doučuji já, také jedenkrát týdně, většinou češtinu. Dost mi pomáhá i přidělená asistentka, i když se věnuje prakticky jen Daníkovi a někdy se stává, že práci dělá za žáka, což by neměla. To dělala i ta minulá, která přímo i dětem napovídala. Ale díky bohu aspoň za tu pomoc, co mám. Nedávno dva měsíce chyběla, a to byla krize. Vše jsem musela zvládat bez ní a nedostala jsem ani korunu navíc.

Co by pomohlo? Jednoznačně snížit počet žáků ve třídě. Párové učení si moc představit nedokážu, přece jen každý učitel je osobnost s určitým stylem a říkám si, že by to bylo složité na koordinaci a možná i rušivé pro děti? Co se školení týče, například v loňském roce jsme absolvovali cca 50 hodin povinných kursů, bohužel přínos byl podle mě nulový, témata byla zpracovaná teoretiky a úplně odtržená od praxe. Na placené školení se vedení tak úplně netváří. Já mám i mimoškolní činnost, trénuju děti, a školení, která absolvuji v rámci své trenérské licence, jsou výrazně přínosnější.

Učení a práce s dětmi mě baví, vedení nám dává volnost a věří nám, nejsem vyhořelá a do školy chodím ráda. Ale je to hodně náročné. Když jsem sem přišla, dostala jsem třídu, kde se rozjela šikana a dalo mi dost práce to aspoň nějak dát do pořádku.

Na inkluzi občas s kolegy nadáváme, není podle nás prakticky zvládnutá. Ale zároveň se činíme, co můžeme, protože vám to prostě nedá, se na ty děti vykašlat. A trochu nás štve, že hodně rodin to neocení.

Helena Janíčková vystudovala učitelství pro 1.stupeň, před nástupem na mateřskou dovolenou pracovala v obchodní sféře, je vdaná a vychovává dvě děti ve věku 12 a 6 let.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.