Tereza Planck: Měly by nás zajímat i jiné děti, než ty naše. Výchovu k sobectví nepotřebujeme

Řekla bych, že nejsem poslušný stádní typ. Dlouhodobě jsem žila a vzdělávala se ve třech zemích. Alternativní pedagogické směry typu Montessori jsou mi blízké.  S domácím vzděláváním mám osobní zkušenost jako dítě, které máma učila doma během dvouletého pobytu v zahraničí. Svoboda je pro mě velmi důležitá. Jenže ke svobodě se váže i zodpovědnost. V prvé řadě zodpovědnost za děti, které neměly to štěstí narodit se do rodin, kde je kvalitní vzdělání prioritou.

Rodiče propagující zrušení školní docházky jsou z valné většiny vysokoškoláci, nadprůměrné inteligentní, s nadprůměrným zájmem o vzdělání svých děti. O to, že jejich děti získají potřebné vědomosti a kompetence, ať se budou vzdělávat jakkoli, se opravdu nebojím. Těchto dětí je ale v Čechách a všude jinde na světě bohužel menšina.

Zrušení povinné školní docházky by se podepsalo na dětech ze sociálně slabších a méně vzdělaných rodin, které už teď startují do života s tímto hendikepem. Vzalo by jim šance se těm šťastnějším přiblížit. A to nejen objemem vědomostí, ale především sociálními návyky, chováním v kolektivu, civilizovanými názory. Pokud nebudou chodit do školy, ale vzdělávat se doma nebo vůbec, jaký asi tyto děti získají pohled na svět a koho budou v dospělosti volit? Vím, že zrušení povinné školní docházky nehrozí, ale již jen to, že by si to tolik jinak rozumných lidí přálo, aniž domýšlí důsledky, mě rozladilo.

Navíc čím více inteligentních dětí mimo školský systém, tím horší kvalita škol, což má také svůj negativní sociální dopad. Nezastávám názor, že by se děti nutně musely „otrkat“ v tradiční, dysfunkční škole. Myslím ale, že pro dítě je důležité naučit se fungovat v běžném kolektivu. Jistě, většina dětí v domácím vzdělávání se učí ve skupinkách. Ovšem jsou to skupinky dětí stejně smýšlejících rodičů, se stejnými názory. Ale pro růst a vývoj člověka je důležité setkat se i s názory a chováním lidí, kteří mu blízcí nejsou, přemýšlet nad odlišnostmi a podobnostmi a naučit se s tím vypořádat.  I o tom je vzdělávání.

Chápu, že diskutující rodiče chtějí dát svému dítěti to nejlepší. Na štěstí jedince ale nemá vliv jen vlastní štěstí, ale také prostředí, se kterým interaguje. Otázkou zůstává, jestli je pro dítě opravdu lepší dostat během několika let skvělé vzdělání ve skupince stejně inteligentních a stejně nastavených děti, a pak mít po zbytek života pocit, že žije mezi idioty, anebo dítě připravit na to, že lidé jsou různí, a společnými silami se snažit změnit českou školu a společnost k lepšímu.

Jestli něco český národ opravdu nepotřebuje, tak je to výchova k egocentrismu. Za mě tedy rozhodně ano alternativním školám a rýpavým rodičům, kteří reformují zkostnatělý školský systém, ale přála bych si, aby to bylo i s ohledem na druhé, nejen na vlastní dobro.

Tereza Planck vystudovala lékařskou fakultu UK v Praze a získala doktorát na univerzitě ve švédském Lundu, kde od roku 2003 žije s manželem Joakimem. Vychovávají spolu tři dcery.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.