Memorování? Jistě, ale i trénink filozofické debaty a umělecká řemesla, říká opat o buddhistické akademii ve svém klášteře

Dialektická škola připravuje budoucí učitele buddhismu. Jak dlouho trvá, než se jimi stanou?

Studijní program, jak ho nadesignoval můj učitel a zakladatel kláštera Tenzin Namdak Rinpočhe, trvá třináct let. Je to rozsah střední a vysoké školy včetně doktorského studia. Absolvent získá titul geše. „Še” znamená v tibetštině znát, poznat, vědět. Je tedy expertem na buddhistickou filozofii, ale nejen to, zná i postupy různých meditací a sám je vyzkoušel. Studium je dost náročné, ne každý je ukončí.

V kolika letech se obvykle studenti do školy zapisují?

To je různé, záleží na tom, kdy přišli do kláštera, ale ne dřív než v patnácti letech. V minulosti byl věk, kdy se začínalo, i nižší, ale dnes je zvykem počkat až do doby, kdy o sobě člověk rozhoduje sám. Studium totiž může nastoupit pouze ten, kdo přijal všechny mnišské sliby.

Jaké předměty se mniši učí?

V centru kurikula je buddhistická filozofie. Hlavní učební metodou je dialektická debata o hlavních filozofických textech. Mniši si v debatách tříbí svou schopnost rozumět nauce a vykládat ji přesvědčivě a správně. Debaty mají podobu klání mezi dvěma studenty: vyzyvatel stojí, jeho oponent sedí a vyvrací myšlenku, kterou atakující nastolil. Oba musejí znát velmi dobře text, ze kterého vycházejí. Studenti se střídají a cvičí v obou rolích. Učitelé nebo publikum rozhoduje, kdo „zvítězil“. Debata bývá velmi živá a dynamická a pro publikum i velmi zajímavá. Kromě argumentů se používají různá tradiční gesta, tleskání, otočky. Při zkouškách musí jeden mnich čelit i vícero oponentům a rychle se zorientovat v různých argumentech, na které musí reagovat. Debatní umění se trénuje od samého začátku studia, každý den v průměru dvě hodiny, po dobu mnoha let.

Mniši se účastní skupinových rituálů, které mají složitý scénář zahrnující zpěv a hru na nástroje. Zdroj: Path to Prajna 

Texty, o kterých se debatuje, je třeba nastudovat…

Ano, mniši se v klášteře učí porozumět tradičním textům psaným klasickou tibetštinou, což je poměrně složitý jazyk, který se od mluvené tibetštiny a jejich různých dialektů dost liší. V porozumění je vedou učitelé, kterým to zase předali jejich učitelé. Kromě toho se studenti věnují dalším elementům tradiční kultury, jako je medicína, astrologie, kosmologie. Ve vyšších ročnících se pak podrobně seznamují s komplexními meditační systémy, a to nejen teoreticky, ale i prakticky, sami meditují. Něco se naučit neznamená jen si to vyslechnout a umět to zopakovat, je třeba to i vyzkoušet, ověřit vlastní zkušeností.

Mnohé texty se mniši učí nazpaměť, není to v dnešní době překonaná věc?

Podle mě je memorování velmi důležité, a to  i v dnešní době. Kritické uvažování musí být postavené na nějakém základu, což je znalost tématu a argumentů, které již existují. Jinak člověk pracuje jen s vlastními myšlenkami a to nestačí. Zabýváme se tím, co říká text i komentáře, které k němu přidali  následující generace učenců. Základem je rozumět tomu, co říkají. Poté lze rozvinout vlastní porozumění a interpretaci, ale ne před tím.

Je tedy pravda, že na zkoušce musí student prokázat, že umí text nazpaměť, a celkově jde až o stovky stránek?

Učíme se takzvané kořenové texty, které mají zabudované určité mnemotechnické pomůcky, díky kterým je snazší si vybavit, co se říká v tom či onom dalším zásadním textu. Ale obecně odpověď zní ano, v průběhu studia se musíme naučit mnoho stránek nazpaměť. Když s někým debatujete, není čas na to jít se podívat do knihy nebo na internet. Své znalosti musíte mít pohotově po ruce. A debatuje se vždy s odkazem na nějaký sdílený zdroj.

Vaše klášterní akademie zahrnuje i umělecká řemesla, rituální hudbu a tance.

Ano, vytváříme rituální předměty k různým příležitostem, obětiny, tradiční obrazy nebo mandaly z písku. Součástí rituálů je hra na nástroje, zpěv a rituální gesta. Kláštery též uchovávají a předávají znalost tradičního náboženského tance. Přál bych si, aby se program uměleckých disciplín do budoucna rozšířil do samostatné větve, jak už se to ostatně stalo s tradiční tibetskou medicínou. Do určité míry se vyučuje i v rámci Dialektické školy, ale při klášteru máme i samostatný devítiletý program studia spojený s klinikou, kde přijímáme pacienty. Studují v něm i laici, nebo dokonce spíš laici, muži i ženy.

Jaký je denní rozvrh studenta Dialektické školy?

Začíná se v sedm hodin ráno, končí v sedm večer. V zimě o hodinu později a končí se o půl hodiny dříve. Mnozí ale vstávají dřív, obecně kolem páté hodiny, a využívají ráno podle svých potřeb, často právě na memorování textů. Dopoledne i odpoledne je hodina vyučování, kterou mniši absolvují v menších skupinách, od tří do pěti se debatuje a zbytek je samostudium. Kromě toho mnišská komunita vykonává různé obřady, často na zakázku veřejnosti. Rodiny, které se cítí s klášterem ve spojení, žádají mnichy o modlitby za zemřelé nebo nemocné příbuzné. To je kromě vzdělávání druhá hlavní funkce kláštera a také důležitý zdroj příjmů – výměnou za duchovní službu přinášejí laici mnišské komunitě finanční i jiné dary. Rituály se obvykle odehrávají v době kolem snídaně a oběda a taky během čtyř dní v měsíci, kdy se neučí. Mniši se rozdělí do různých skupin a každá vykonává jiný obřad. Tím se mimochodem také učí rituály provádět; zkušení vedou méně zkušené, kteří je napodobují.

Myslíte si, že by se na programu studia dalo něco vylepšit?

Určitě. Ve srovnání se západním vyšším vzděláním málo rozvíjíme psaní. Nic jako diplomová práce součástí závěrečných zkoušek není. Písemné zkoušení jsme sice zavedli a povzbuzujeme mnichy, aby tuto dovednost rozvíjeli, ale ještě máme velké rezervy.

Klášter vypadá hezky a atmosféra je přívětivá až veselá, ale při bližším pohledu člověk vidí, že komunita žije ve velmi skromných podmínkách…

Postupně jsme vybudovali dobré místo pro život, ale opravdu to není žádný luxus. Strava je v běžných dnech velmi prostá a více méně stejná, čapati a tibetský slaný čaj s mlékem ráno, čočka, rýže a zelenina v poledne a tibetská nudlová polévka večer. Jen během slavností je jídlo pestřejší. Mniši bydlí v pokojících po dvou, třech i čtyřech. Nemáme topení, tak jako ostatně ani mnoho domácností v Káthmándú, a v zimě v noci teplota klesá i na nulu. Počet mnichů časem narostl a už se všichni nevejdeme do velké shromažďovací místnosti ani do hlavního chrámu. Debaty i jiné vyučovací aktivity se často odehrávají venku a ve venkovních prostorách kláštera se i jí. Za silných letních dešťů nebo když je v zimě příliš chladno, se tak někdy učení musí přerušit. Proto teď přistavujeme další část kláštera, kde se bude moci scházet celá komunita, ať už ke studiu, na jídlo, nebo ke společným modlitbám.

Co byste řekl někomu, kdo si myslí, že vzdělávání v klášterech a kláštery obecně se přežily?

Kláštery byly tradičně významnými kulturními centry, kde se lidé učili různým disciplínám, včetně uměleckých, a nebyli to pouze mniši. Byla to místa, kam se lidé z okolní i vzdálenější komunity mohli obrátit pro radu ohledně svého zdraví, kde dostali podporu. Věřím, že jako komunitní centra mohou fungovat i v dnešním světě. Náboženský rozměr je jen jeden z mnoha, i když podle mě důležitý.

Náboženství se od vzdělávání oddělilo, Evropané ve školách výuku náboženství nechtějí a samotné slovo náboženství je dost nepopulární… Jak to vnímáte?

Ano, mezi západními studenty naší buddhistické tradice jsou tací, kteří se vůči slovu náboženství silně vymezují, chtějí vidět buddhismus jako filozofii a nic jiného, ale náboženský aspekt je v našich naukách bezesporu přítomný. Záleží samozřejmě na tom, jaké má daný člověk se slovem náboženství asociace. Někdo si ho spojuje s dogmaty a s nemožností myslet svobodně. Ale v naší duchovní tradici to tak nevnímáme. Nikdy jsem si nepřipadal svým náboženstvím omezován.

Co tedy znamená religiozita pro vás?

Hledání absolutní pravdy neboli skutečného stavu reality, a toto hledání může být pojmenováno i jinak. Nakonec to jsou vše jen názvy, koncepty. V minulosti bylo slovo náboženství přijímáno kladně, pak bylo nahrazeno slovem spiritualita, dnes lidé věří spíše vědeckému poznání a vše důvěryhodné je zaštítěno slovem „věda”.

Co je esencí vašeho náboženství, nebo filozofie? Co je ve stručnosti jádrem studia ve vaší akademii?

Složité filozofické texty i náboženské úkony spojuje jedno, zájem o lidskou mysl. Yungdrung bön a buddhismus obecně shromáždily rozsáhlé poznání o tom, jak lidská mysl funguje. Věří, že mysl, která není ovládaná nezdravými negativními myšlenkovými vzorci, je v lepší kondici a může lépe realizovat svůj potenciál. Ultimátním cílem je osvobodit mysl od všeho, co ji nějak zatěžuje a podmiňuje. Taková mysl nazírá věci takové, jaké jsou, ne jaké se nám jeví. A tomu se v buddhismu říká osvícení.

Khenpo Tenpa Yungdrung Rinpočhe se narodil tibetským rodičům v Dorpatánu v horské oblasti Nepálu. V jedenácti letech vstoupil do místního kláštera a o rok později odcestoval za studiem do Indie. Titul geše získal v roce 1994 a v roce 1996 se stal hlavním učitelem Akademie Yungdrung Bön kláštera Triten Norbutse, jejíž součástí je i Dialektická škola. Od roku 2001 je představeným kláštera, kde v současnosti žije a studuje asi tři sta mnichů. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.