Miroslav Čepický: Absurdní kolotoč přijímaček na víceletý gympl – je dobré se toho účastnit?

„Nejlepší výkon dcera podává po pár dnech volna, takže krátce před finálními zkouškami už to nebudeme hrotit,“ říkal mi kamarád. Mluvil o náročné domácí přípravě a znělo mi to, jako by šlo o tréninkový plán ligového hokejisty. Skoro jsem měl pochybnosti, jestli má naše dcera se svým o dost volnějším přístupem vůbec šanci. Potkali jsme se před Gymnáziem na Zatlance na pražském Andělu, kam jsme oba vodili dcery na systematické doučování.

Na pravidelné testy nanečisto je každou sobotu před Zatlankou fronta lidí. Skoro jako na banány za socíku. Rodiče se tam mezi sebou hádají, kdo přišel dřív, protlačují své děti na přední místa, aby si zabrali co nejlepší třídu s dobrým učitelem. Už teď je to slušný mazec a s blížícími se zkouškami ještě přituhne.

Mlaďoši celou sezónu vyplňují testy, které obsahují mnohem víc informací a znalostí, než které se děti – minimálně ty naše – učí na základní škole. Některé otázky máme se ženou problém zodpovědět i my, oba vysokoškoláci. Víte třeba, co je to podstatné jméno látkové? Nebo bezrodé zájmeno? Myslím z hlavy, na Seznamu nebo Googlu si to umí najít skoro každý. Ty testy nejsou vůbec snadné ani pro hodně chytré děti.

Jsme v tom, ale zároveň pořád pochybujeme, jestli to celé má smysl. Bere to dost času a energie a víme, že doháníme něco, co mají děti umět ze školy a zároveň do nich lejeme znalosti, které by se měly učit později.

Co mě na tom doučování na Zatlance ale zaujalo, jsou učitelé. Děti o nich mluví s radostí, dávají pozor, když je něco učí, a dokonce se do té doučovací školy těší. V sobotu! Ne pokaždé, protože je toho moc, ale těší se často. Je na nich taky vidět velké zlepšení. Za několikanásobně méně hodin na Zatlance se obě naše děti naučily víc než za půl roku ve škole.

Zatlanková sezóna jednoho dítěte může vyjít klidně i na více než 20 tisíc, k tomu spousta času a úsilí. Peníze jsou relativní, ta částka je pro někoho velká, pro někoho malá a pro dost lidí na tento účel možná i nedosažitelná. My si říkáme, že je lepší to dát za vzdělání než za cokoli jiného.

Ale ty přijímačky bereme jako zlom v dětství našich dětí, který přichází až moc brzy. Ten velký tlak na děti v jedenácti letech podle mě není dobrý. A máme s ním spojených spoustu dalších otázek, na které pořád hledáme odpovědi.

Co, když se syn na gympl po tom, jak se tomu věnoval, stejně nedostane?

Jak ho ovlivní zklamání?

A bude to dobře, nebo špatně?

A co když se dostane?

Neměli jsme děti z celého přijímačového kolotoče radši vynechat, rozmluvit jim to?

Je zrovna gympl ta správná cesta na cestě k práci, která bude děti bavit?

A jak vůbec bude vypadat trh práce, až na něj vstoupí?

Nic z toho teď nevíme.

(Tento příspěvek vychází z postu na blogu autora Práce baví).

Miroslav Čepický vystudoval VŠE v Praze a nejdřív pracoval jako finanční kontrolor v Nestlé, pak se stal novinářem pro Hospodářské noviny a Aktuálně.cz. Později přešel do byznysu a po několika letech na pozici šéfa korporátní komunikace Vodafonu se rozhodl podnikat na vlastní triko. Pomáhá s interní a externí komunikací různým firmám. Je 14 let ženatý, s manželkou Markétou mají dvě děti, Klárku (13) a Samuela (11).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.