Miroslav Hudec: Dědeček s babičkou už k nám chodit nebudou, rozhodli rodiče. To podle mě neměli

A důvod toho drastického opatření? (Drastického i pro vnoučata, jimž ten kontakt s babičkou a dědečkem chybí.) Prý, režim dětí u prarodičů je jiný, než by si rodiče představovali a přáli. Volnější než doma, děti tam mohou být ráno déle v posteli, prarodiče přimhouří oči i nad lecčím, co už rodiče netolerují.  Zkrátka, rodiče jsou přesvědčeni, že babička s dědečkem děti kazí.

Dokonce jim prý dávají nevhodné dárky. Podle rodičů má dárek dítě především vychovávat, prarodiče se spíše snaží dárkem udělat vnoučatům radost. Plní jimi dětská přání.  Rodiče na to reagovali vskutku originálně. Peněz mají dost, nakoupili tedy dárků do zásoby, přísně podle svých představ, a prarodiče smějí dětem darovat jen to, co si vyberou ze zásoby nakoupené rodiči. Aby dětem zase nedarovali nějaký „bezcenný šunt“. Že je to dost ponižující, že takový dárek postrádá to hlavní, že přestává být vyjádřením osobního vztahu mezi dárcem a obdarovaným? To zřejmě není pro tyto zásadové rodiče podstatné.

Jistě, je třeba vyslechnout i druhou stranu. Je možné, že za zákazem kontaktu jsou i další příčiny. Možná i prarodiče udělali nějaké chyby, možná jednali příliš přímo, nediplomaticky, možná až moc spoléhali na svou formální autoritu. Těžko bez dalšího soudit.

Se spory rodičů a prarodičů o styl výchovy se v odborné praxi setkávám dost často a chtěl bych k tomu jako psycholog říct jedno. Tak či tak, určitě se není nutno obávat, že rozdílné výchovné styly, třeba ten přísnější rodičovský a volnější prarodičovský, jsou pro dítě na škodu, a že benevolentní přístup dědečka s babičkou děti „zkazí“. Děti chápou, že doma si nemohou dovolit tolik, jako u prarodičů. Stejně jako chápou, že ještě jiný režim je ve škole nebo třeba v zájmovém kroužku a úplně jiný v dětské partě. Dokáží rozlišovat a přizpůsobit se.

A ono je dokonce žádoucí, aby se dítě postupně setkalo a seznámilo s celou škálou výchovných přístupů a stylů.  Aby pokládalo za normální, že není jen jeden jediný.  Vychováváme pravidly a povinnostmi, ale i tolerancí, trochou pochopení pro to, že na všechno nemusí být nepřekročitelná pravidla.  Nestane se nic nenapravitelného, když dítě někdy jako dárek upřednostní ten „šunt“ -  a dostane ho. Kdo z nás si jako dítě někdy nedonesl z pouti papírovou růži nebo pilinami naplněný míček na gumičce v barevném, blýskavém obalu?  A brzy někde neodložil, protože ho přestal bavit?

A určitě si nemyslíme, že nás to zkazilo, nebo snad ano?

PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze.  Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení.  Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole v současnosti třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.