Musíš tolik viset na síti? Ano! Zajímavosti ze světa lidí, kteří nezažili život bez internetu
Prsty a oči přilepené k displeji. Cestou do školy, o přestávce, při psaní domácích úkolů. Pro dnešního teenagera, který má chytrý telefon a trochu dat, zcela běžné. Rodiče, učitelé a další dospělí se nad tím pohoršují, nebo už rezignovali.
Tato situace je výchozím bodem knihy socioložky dannah boydové - autorka své jméno píše malými písmeny - Je to složitější. Sociální život teenagerů na sociálních sítích, kterou vydalo nakladatelství Akropolis.
Od roku 2003 Dannah Boydová zkoumá sociální sítě a zaměřuje se na chování mládeže online. Její výzkum ji zavedl do téměř všech států USA, ve kterých si přímo povídala s teenagery a zároveň zkoumala jejich profily na MySpace, později na Facebooku a Twitteru. Zaměřuje se mimo jiné na negativní jevy jako šikana, pomluvy či rasismus online.
Autorka zasazuje chování teenagerů na sociálních sítí do kontextu jejich života a nechává je v knize mluvit sami za sebe. To, co říkají, pak propojuje s dalšími výzkumy a zodpovídá otázky, které si kladou dospělí. Proč toho teenageři tolik sdílí online? Nejsou už všichni závislí? Je v online světě víc šikany než mimo něj? ptá se za ně například.
Těšíme se na komentáře k tématu! Dvěma vybraným účastníkům diskuze věnujeme výtisk knihy.
U šikany dochází k závěru, že se tímto termínem často označují jevy, které sami teenageři za šikanu nepovažují – klepy, vtípky a ironie jsou běžnou součástí jejich komunikace jejíž význam často nemusí být dospělým srozumitelný. Navíc i zjevná šikana v digitálním prostředí zanechává od té nevirtuální hodně stop, a i proto je viditelnější.
To ale automaticky neznamená, že je nutné víc trestat. Je třeba hledat příčiny a pomáhat i těm, kteří se nepovedeným způsobem snaží na sebe strhnout pozornost. Boydová vyzdvihuje roli programů podporujících odolnost a empatii. Pokud totiž rozumíme tomu, jak naše slova a činy působí na druhé, věnujeme pozornost důsledkům toho, co říkáme a děláme. Platí to ovšem nejen pro teenagery.
Ti, kteří se narodili do digitálního světa, se ale nerodí automaticky i mediálně gramotní. Online služby a poskytovatelé obsahu nevysvětlují, jak fungují, jak obsah vzniká, kdo ho vybírá a jaký může mít dopad. Autorka proto upozorňuje, že se nemůžeme zříct odpovědnosti tohle vše teenagery naučit. Příkladem může být notoricky zmiňovaná a ve školách často zakazována Wikipedie. Označit ji jako nespolehlivou je určitě jednodušší než vysvětlovat, jak probíhají diskuze o podobě jednotlivých hesel, jak se posuzuje relevance či na jaké zdroje je vhodné odkazovat. A přitom stačí v každém hesle kliknout na odkaz Zobrazit historii a do těchto obsahových diskuzí se začíst.
Těšíme se na komentáře k tématu! Dvěma vybraným účastníkům diskuze věnujeme výtisk knihy.
Vaše Ivana Lukeš Rybanská
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
