Na inkluzi nenadávám a snažím se budovat dobrou školu pro každého, říká ředitelka z Děčína

Jak byste představila vaši školu?

Jsme vlastně úplně klasická škola s mateřskou školkou. Vzděláváme tedy děti od tří do patnácti let, většinou ze čtvrti Podmokly a ze dvou spádových obcí. Naše filozofie je jednoduchá: chceme být prostě sami sebou a nabízet tu nejlepší službu rodičům, ale i státu.

Na co nejvíc sázíte, aby se vám tuto filozofii dařilo naplňovat?

Mojí doménou jsou učitelé. S trochou nadsázky říkám, že sborovna je moje třída, a jako pracují učitelé se svými žáky, pracuji já zase s pedagogickým sborem. Samozřejmě je to jako všude ve společnosti i v normální třídě, máte tu jedničkáře, dvojkaře i ty horší. Ale nám se daří, že se tu dlouhodobě sdružují učitelé, kteří jsou velmi aktivní, pořád něco zkoušejí a vymýšlejí. A já jejich aktivitu všemožně podporuji. S čímkoliv přijdou, co má pro děti trochu smysl, tak se snažím, aby to mohli uskutečnit. Nikoho do ničeho nenutím, vše je dobrovolné, ale v podstatě je to tak, že míň aktivní učitelé, kterým naše tempo nevyhovuje, u nás dlouho nezůstanou a přesunou se někam, kde je to klidnější.

Jak dlouho už stojíte v čele školy a jak se za tu dobu proměnila?

Od roku 1997 jsem tady pracovala jako zástupkyně a v roce 2001 jsem se stala ředitelkou. Bylo fajn, že jsem se mohla všechno v klidu naučit, odpozorovat si věci, a až pak jsem školu přebírala. Podobně pozvolna to chci udělat teď se svým nástupcem, až nějaký vzejde z výběrového řízení.

Naše škola se za těch osmnáct let změnila hodně. Když jsem nastoupila, říkali nám „cikánská škola“ a věkový průměr učitelů byl kolem padesátky. Dnes je průměr o deset let níž a i na pověsti školy, kam rodiče nechtěli děti dávat, jsme hodně zapracovali. Momentálně je u nás v podstatě plno a věřím, že naše reputace je velmi dobrá.

Jak se vám to tedy podařilo?

Hodně nám pomohly projekty. Šli jsme do všeho, co se nabízelo. Ať už to byly projekty od Sӧrӧsovy nadace, nebo později Škola pro všechny, kdy jsme byli jednou z deseti vybraných škol. Hodně nás to nastartovalo, začali jsme vyjíždět na školení, pro inspiraci do jiných škol, kam to jen šlo. Pak jsme navázali a jezdíme dvakrát ročně jako sbor na tři dny kousek za Děčín. Máme tam na přednáškách psychology, lidi z pedagogicko-psychologické poradny, ale hlavně jsme prostě spolu mimo školu. Vždycky na to někde našetříme, protože máme pocit, že nám to hodně pomáhá, abychom společně tvořili školu, kde je radost být. Doufám, že moc nepřeháním, když řeknu, že jsme tým, který táhne za jeden provaz.

Co je podle vás nejdůležitější, abyste takovou školu měli?

Je třeba mít pozitivní myšlení a pěstovat u všech zúčastněných sociální dovednosti. Samozřejmě že naším primárním cílem je vzdělání, ale bez trochy výchovy to nejde. Musíme vytvářet podnětné prostředí pro děti, aby se cítily dobře. A k tomu potřebujeme optimisticky naladěné učitele, kteří chodí do práce rádi. Ředitel se musí chovat dobře vůči učitelům, učitelé vůči dětem a rodičům.

Nemám ráda, když někdo hledá důvody, proč věci nepůjdou, místo toho, co by to prostě vyzkoušel. Když se něco nepodaří, nevadí, příště to třeba vyjde. Neustále musíme hledat, zlepšovat se. Jsme pořád na cestě.

Na co se jako škola nejvíc zaměřujete?

Určitě u nás češtináři a prvostupňoví učitelé hodně podporují čtení, to je základ. Máme velmi slušnou výbavu na výpočetní techniku, a protože máme dobré přírodopisáře, pracujeme i na přírodních vědách. Jenže to všechno závisí na jednotlivých lidech, a co budeme dělat, až odejdou na mateřskou nebo do důchodu? Nejvíc se tedy jako škola soustředíme na dobré vztahy, protože bez dobrých vztahů sice můžete mít pár dětí na olympiádách, ale ve finále to pro většinu lidí žádnou výhodu nepřinese.

Už nemáte pověst „cikánské školy“?

Jsme velmi inkluzivní škola, máme mnoho různorodých dětí. Chodí k nám asi 530 žáků, z nich zhruba 80 jsou děti z romských nebo smíšených rodin a asi 130 má nějaké speciální vzdělávací potřeby. Máme tu děti z činžáků v centru Děčína-Podmokel, máme tu děti z vesnic, a to jak takové ty budoucí traktoristy, tak děti ze satelitů. Snažíme se opravdu být školou pro všechny. Přibývá nám dětí s ADHD. Hodně narůstají poruchy chování a obecně psychická nevyrovnanost u dětí. Setkáváme se s velmi úzkostnými dětmi, které cítí velký tlak. Doba je čím dál rychlejší a takové ty normální, trochu pomalejší, tišší děti se s tím hůř srovnávají.

Na inkluzi a začleňování problematických dětí se v poslední době stalo skoro módou si stěžovat. Co vy na to?

Já to vlastně moc nechápu. Základní vzdělání tu je pro děti. Co by ti kritici inkluze chtěli? Aby tam nebyly děti, které běhají, jsou hyperaktivní? Aby tam nebyly děti pomalejší? Pak si říkám, kdo je tedy dost dobrý na to, aby chodil v Česku do školy… Já chápu, že někteří věrohodně hovoří, i když lžou. Ale je třeba říct, že i dřív se v základních školách vzdělávaly děti s lehčím mentálním postižením nebo hraniční. Jen teď se víc řeší a jsou víc vidět.

A jak se s tím relativně vysokým zastoupením různorodých dětí tedy vypořádáváte?

Využíváme všechny projekty, které nás mohou podpořit. Velmi nám pomáhá město i kraj. U naší školy vzniklo a výborně funguje poradenské pracoviště. Máme koordinátora inkluze a kariérního poradce na částečné úvazky, dva speciální pedagogy a psychologa na plný úvazek, plus v každé třídě na prvním stupni je asistentka pedagoga. Snažíme se, abychom pomáhali dětem, které mají nějaké poruchy, i dětem z rodin, kde vzdělávání není na prvním místě. Máme také odpolední doučování a podařilo se nám nastavit spolupráci s místní pedagogicko-psychologickou poradnou. Takže pokud máme pocit, že některé dítě by mohlo mít nějaké potíže, poměrně rychle ho vidí odborník a škola pak dokáže nastavit fungující plán rozvoje takového dítěte. Plány navíc nezůstávají jen na papíře, skutečně je plníme.

Přesto to ale u některých dětí zase tak dobře nejde?

Určitě tu máme každý rok třeba pět nebo deset dětí, které ukončí školní docházku v sedmé třídě. Některé děti opakují pátou a šestou třídu a v patnácti letech pak odejdou. Některé opakují už i první třídu, protože prostě na školu intelektově nemají. Škoda je, když nás rodiče neposlechnou a odmítnou dítě umístit do speciální školy, kde mají méně žáků a je pro ně jednodušší dosáhnout úspěchu.

Některé děti jsou prostě intelektově na tom tak, že dál než do té páté třídy je nedokážeme dovést. Ale v tu chvíli už umějí všechno, co pro praktický život nutně potřebují, tedy číst, psát, násobit, dělit. To, že nepoznají přívlastek, nespočítají kvadratickou rovnici nebo neumějí chemii, jim v životě vlastně vůbec nemusí vadit. Nad nikým tu nelámeme hůl a každého se snažíme dotáhnout tak daleko, jak je to jen v jeho silách. Minimálně si ze školy odnesou ty základní znalosti a snad i nějaké dobré návyky do života. Pak je jen třeba najít osvíceného zaměstnavatele, který takovému člověku pomáhá a vede ho i v dospělosti, což je trochu problém.

Pracujete nějak speciálně i s nadanými dětmi?

Nadaným dětem, pokud chtějí, umožňujeme, aby například místo odpolední výuky chodily na tréninky nebo do ZUŠ. Snažíme se jim dát stejně individuální přístup, jako dáváme žákům s poruchami. Je pravdou, že například neděláme kurzy k přijímacím zkouškám na osmileté gymnázium. Tam od nás odchází tak dva žáci ročně. Na čtyřleté gymnázium jich pak jde třeba deset. Já ale osobně osmiletým gymnáziím nefandím, protože si myslím, že se tam děti jen učí obrovské množství látky. Mám sama dvě děti, jedno prošlo osmiletým gymnáziem a druhé čtyřletým a v jejich úspěchu v životě nebo v inteligenci nevidím rozdíl.

Alena Tomášková je vystudovaná učitelka, od roku 2001 je ředitelkou ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně. Ve volném čase ráda cestuje a chodí po horách.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.