Návrat do školy s jinými spolužáky a jinou paní učitelkou může být pro děti spíš frustrace, říká psycholožka. Dejte jim co nejvíc informací

Jak se teď mají děti, které jsou už přes dva měsíce doma?

Jsou děti, které se mají velmi hezky, běhají po zahradě, chodí na výlety, mají kolem sebe své sourozence, nebo jim rodiče dovolí i kontakt s kamarády. Venku bylo hezky a ony mohly být venku víc, než kdyby chodily do školy, to si určitě užívají. Bohužel si myslím, že takových dětí není zas tak moc. Některé se naopak mají velmi špatně, protože třeba mají rodiče, kteří se opravdu bojí a nechtějí je pouštět ven. Pokud je takové dítě navíc jedináček zavřený v panelákovém bytě a jeho jediným povyražením jsou školní úkoly, tak to je smutné a je mi těchto dětí líto.

Co jim chybí nejvíc?

Hodně se teď řeší, kdy a jak se otevřou školy, ale já myslím, že pro děti – zvlášť na prvním stupni – je mnohem důležitější než znalosti, které ve škole získávají, jejich osobnostní rozvoj. Ten je i za normálních okolností leckdy zanedbávaný a teď utrpí ještě víc, protože vztahy s kamarády jsou jeho zásadní součástí. Děti si potřebují budovat přátelství, potřebují si hrát. Většina dětí má nejvíc kamarádů právě mezi spolužáky anebo z kroužků, bohužel se moc nekamarádí se sousedy, kde je šance, že by se i teď mohli vídat, přece jen větší.

Dá se popsat, co přesně se s dítětem děje, když zůstane doma bez kontaktů?

Některé děti jsou primárně smutné, zamlklé, nemluví, jiné jdou z frustrace do hněvu, jsou vznětlivé, obviňují rodiče, nebo se projevují agresivně. Varovné může být, když se dítě stáhne k elektronice a k počítačovým hrám, k brouzdání po YouTube, TikToku a dalších sociálních sítích. To se netýká jen koronavirové doby, ale teď se to možná vyhrocuje – dítě, kterému není dobře a potřebuje uniknout z reality, často utíká do reality virtuální. Když leží od rána do večera na posteli s mobilem nebo tabletem, je potřeba to nějak korigovat a ptát se, o co jde. Jinak to může mít důsledky, které nejsou hned vidět. Děti se formou hry a prostřednictvím kamarádství učí, jak s druhým vycházet, jak se pohádat, jak si vyjasnit věci. Tohle když se dítě na několik měsíců učit přestane, patrně se to nějak projeví.

Opravdu už měsíc nebo dva udělají změnu ve vývoji?

Experimentálně to samozřejmě nikdy nikdo neověřoval, takovou situaci jsme tu ještě neměli. Jistě to bude hodně individuální. Záleží také na délce toho přerušení. Nejdřív se děti na kamarády strašně těší a kdyby měly možnost se s nimi vidět, většina by k nim nadšeně běžela. To vydrží pár týdnů, možná měsíc, ale když to trvá déle, u většiny dětí se objeví rozpaky a ostych. Musíme si uvědomit, že měsíc v životě malého dítěte je něco úplně jiného než měsíc v životě dospělého.

Do jaké míry dokáží dětská kamarádství udržet telefonáty nebo videohovory s kamarády?

Telefon dokáže přemostit vzdálenost na nějakou dobu, ale děti potřebují přímý kontakt, potřebují si hrát, reagovat na sebe, nejenom zrakem a sluchem, ale i fyzicky – přes hračky, i mezi sebou. Potřebují se také hravě prát, honit se, schovávat se, a to přes Skype nepřenesete.

To zní, jako že kdo má sourozence, tak má vyhráno.

Určitě je na tom výrazně lépe. Ona ta situace samozřejmě bude mít i pozitivní důsledky, spoustě rodin prospívá, že jsou víc spolu, děti si užívají, že jsou oba rodiče doma, mají víc času na hraní a může to stmelit sourozenecké vztahy. Obecně platí, že tam, kde je to dobré, tak to bude ještě lepší. Ale tam, kde se ti lidé nesnášejí, tak když je zavřete na malý prostor bez možnosti úniku, tak se to samozřejmě může vyhrotit v negativním smyslu - a teď nemyslím jen sourozence, ale i jejich rodiče.

Co introverti nebo děti, které tolik kamarádských styků ani běžně nemají? Trpí teď méně?

S introverty to není tak, že by kamarády neměli, nebo že by pro ně nebyli důležití. Ale mají jich míň, pěstují spíš hlubší vztahy. Takže se dá očekávat, že je ještě míň než extroverty uspokojí telefonický nebo skypový kontakt.

Jak můžou rodiče dětem v této situaci pomoci?

Já samozřejmě nemůžu nikoho nabádat k porušování bezpečnostních opatření, ale pokud nám jde o psychické zdraví dětí, byla bych pro, aby se v nějaké míře mohly vídat aspoň se svými nejbližšími kamarády. Teď už to tedy je možné, ale dlouho oficiálně nebylo.

V rámci své psychologické praxe se věnujete tématu psychické odolnosti. Neudělá karanténa z dětí psychicky odolnější jedince?

Určitě má tato situace potenciál k budování odolnosti. Jenže nejvíc se odolnost buduje při hře. A úplně nejvíc při takové té hře, do které jsou děti plně ponořené, někdy se to popisuje slovem „flow“ a zažívají to i vědci při bádání nebo umělci při tvoření. To bývají takové ty dobrodružné hry na indiány, kdy nás druzí chytají, nebo zase my je, musíme se schovávat, vymýšlet důmyslná řešení, trochu se tam hraje se strachem, s agresí. Děti se učí tyto emoce využívat a přitom jim příliš nepodlehnout. A vždycky se z toho dá bezpečně vystoupit a všechny to musí bavit, protože jinak to přestává být hra. Takže ano, děti si teď můžou budovat psychickou odolnost třeba v tom smyslu, že musíme být trpěliví, musíme se umět omezit, ale nejsem si jistá, jestli toho na ně v tomto směru není moc. Čím víc zvyšujete nároky, tím víc zvyšujete odolnost, ale pouze do určité míry. Když překročíte nějakou hranici, vzniká trauma a psychická odolnost naopak výrazně klesá.

Co psychická odolnost rodičů – jak se nezbláznit z toho, že mají děti najednou sedm dní v týdnu doma a krom své práce a domácnosti musí zvládat ještě školní výuku?

Spásnou radu nemám, jediné, co se dá asi dělat, je snažit se nebýt perfekcionista. Nelpět na tom, že budu skvělý zaměstnanec, dokonalá máma, trpělivá učitelka svých dětí, a ještě budu sexy a dokonalá hospodyňka. To všechno nemůže jedna osoba obsáhnout a hodí se ty nároky snížit a přijmout to, že to nebude dokonalé. Já trochu v nadsázce říkám, že své děti zanedbávám. Samozřejmě, že bych chtěla jednomu pomoci vytvořit lepší referát a s druhým hrát celý den hry, ale prostě není kde brát čas na všechno. Jde o to nezanedbat něco závažného. Co také pomáhá, je organizovat si den a nezdráhat se mít na děti nároky. Když se domluvíme, že mě nebudou hodinu rušit, tak za mnou opravdu nepřijdou, leda by hořelo. Kolikrát, až když rodiče nemůžou, začne se ukazovat, jak jsou děti schopné a jak si samy poradí. A ještě jsou pak na to hrdé, což je pocit, který se velmi vyplácí u nich pěstovat. Pocit hrdosti je obrovská odměna, která pomáhá překonávat těžkosti a přes všechno se přenést. A právě tím se buduje psychická odolnost.

Co také můžu doporučit: ať se děti učí společně se sourozenci. Ne vždycky to jde, jsou různé povahy, ale když se to podaří, je to skvělé. Buduje to vztah sourozenců, rodičům to uleví, starší si něco zopakuje, připadá si důležitý, a velmi často se stává, že spolu děti dokážou vymyslet hravější způsoby učení, než kdyby se o to pokoušel rodič.

Je taky čas, kdy zjišťujeme, jaké vlastně naše děti jsou. Někteří rodiče jsou překvapení například právě tím, jak málo samostatné jejich děti jsou.

To by mohli rodiče vzít jako zajímavou výzvu: sice možná nenalijeme do dětí tolik znalostí, ale můžeme jim pomoci k pokrokům v osobnostním rozvoji, třeba právě směrem k samostatnosti. Bohužel si všímám změn ve výchově, kdy současné děti jsou v rodinách méně vedeny k samostatnosti, než to bylo dřív. Souvisí to s takovým tím „přerodičováním“, s helikoptérovým rodičovstvím, kdy dětem s prominutím stojíme pořád za zadkem, abychom jim se vším pomáhali, před vším je ochránili, všestranně rozvíjeli. Bereme to jako svoji zodpovědnost, že se dítě rozvíjí, ale tím toho strašně moc nakládáme sobě. Učitelky v mateřských školkách si často stěžují, že dnešní čtyřleté děti neumějí to, co dřív běžně zvládali tříleťáci. Přitom rodiče čtyřleťáků se chlubí, že jejich děti umějí počítat anglicky do dvaceti a už znají písmenka, ale vůbec jim nevadí, že je musí oblékat nebo krmit.

Blíží se doba, kdy se děti budou do škol vracet. Někde ale budou kolektivy namixované z dětí, které spolu běžně do třídy nechodí a ani třeba nebudou mít vlastního učitele. Do toho roušky, rozestupy... Nebude to pro děti spíš další frustrace?

Záleží, jak se má konkrétní dítě doma a jak se může mít ve škole, jakou má povahu. Pokud teskní po konkrétních spolužácích a svojí paní učitelce, může to být velké zklamání. Jiné děti se snadno seznámí a budou rády, že se konečně učí s někým, a ne samy. Určitě by dítě mělo vědět dopředu co nejvíc o tom, jak odlišná výuka a obecně podmínky ve škole ho čekají.

Je dobře, že se upustilo od povinného nošení roušek ve škole. My lidé se poznáváme podle tváří a výraz obličeje je velmi významný při sdělování emocí. Děti dnes hodně komunikují přes sociální sítě, kde toto chybí. Mluví se o tom, že je to hendikep. A my bychom jim to teď vzali v kontaktu tváří v tvář? V rozestupech při vyučování takový problém nevidím. Pokud je dost místa, proč ne. Ale nebránila bych dětem sdružovat se nablízko ve volném čase, je to jejich přirozenost a hodně to teď potřebují.

Pavla Koucká je psycholožka, v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi se věnuje zejména psychoterapii dospělých a poradenství pro rodiče. Pracovala na Pražské lince důvěry a na Lince bezpečí, vedla časopis Psychologie dnes. Je spoluautorkou knihy Výchova láskou a autorkou knih Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství. Žije s manželem a třemi dětmi v Praze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.