Nejdřív jsem se té práce chtěla zbavit, ale teď je to to nejhezčí v mém životě, říká učitelka z krajanské školy v Chicagu. Sblížila místní českou komunitu

Jak jsem k české škole přišla

V Chicagu je historicky velká česká komunita. Češi sem přicházeli v několika vlnách již od 19. století. Je tu český národní hřbitov, kde byl v roce 1933 pohřben i starosta města Anton Cermak, velký přítel prezidenta F. D. Roosevelta, původem z Kladna. Hřbitovy v USA jsou jiné než v Česku, na tom českém se pravidelně pořádají pikniky. Dají se tam vzít děti na besídku. Existuje i spolek Přátelé českého národního hřbitova. Ten hrál určitou roli v tom, že jsem před deseti lety začala učit v české sobotní škole. Na večírku čerstvě otevřeného českého konzulátu za mnou přišla jedna paní z tohoto spolku a řekla mi, že škola hledá na půl roku učitele, a jestli bych to nechtěla vzít, když učím jazyky na univerzitě.

Jela jsem se pak do školy podívat a řekla jsem si proč ne, na půl roku. Akorát že ta paní učitelka, kterou jsem měla zastoupit, se tam už nikdy nevrátila. První dva tři roky jsem hledala někoho, kdo by to ode mě převzal. Učit v sobotní škole znamenalo nemít volné víkendy a taky jsem musela chodit v pátek brzo spát, zatímco přátelé se chodili bavit. Ale ukázalo se, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

A pak nám přidělili učitele

Když pak před lety do USA zavítala delegace z ministerstva zahraničí, navštívil nás tehdejší zmocněnec pro krajanské záležitosti, škola se mu líbila a uvědomil si, že takto dobrovolnicky se to úplně utáhnout nedá. A zařídil, že k nám vyslali učitele z Čech placeného ministerstvem, tak jak to dělají pro jiné krajanské komunity. Konkurs vyhrála Klára Moldová, čerstvě dostudovaná bohemistka a profesionální houslistka ze Zlínské filharmonie. Nejdřív jsem si myslela, že moje angažmá tím konečně končí, pak jsme ale spolu vytvořily kreativní tým a škola nám začala kvést pod rukama. Odejít už se mi nechtělo ani trochu. Na univerzitě, kde učím, je to fajn, ale co opravdu miluju, je vše, co se točí kolem české školy. Je toho hodně.

Děti učíme v sobotu. Přes týden chodí do amerických škol. Hodinu věnujeme českému jazyku, další dvě české kultuře a to formou různých projektů. A často za zdmi školy a i v jinou dobu. Myslím, že díky tomu, že máme školu, je pro děti snadnější si rodný jazyk udržet. Protože je to zábavnější. Děláme třeba Noc s Andersenem, děti chodí do školy přespat, čteme pohádky. V češtině se v jejich životě odehrávají zajímavé věci. Všichni naši žáci jsou tak prakticky bilingvní, i když taky samozřejmě hodně záleží na rodině a jak se češtině věnují doma.

Rodiče většiny našich školáků přišli do USA v devadesátkách, spíš ke konci. Jsou to pracovití, šikovní lidé. Chtěli si tu vydělat peníze, nebo někdy jen poznat Ameriku a vrátit se, jen se už nikdy nevrátili. Pracují často ve stavebnictví nebo v úklidovém byznysu, mají i vlastní firmičky. Většině se dobře daří. Chtějí, aby se jejich děti uměly domluvit s babičkou a dědou, někteří z nich možná i plánují, že by potomci šli do Česka na vysokou. Určitě polovina z nich nemá povolení k pobytu. Žijí tu i dvacet let a mezitím se nikdy nepodívali zpět do vlasti, to by se pak totiž nemohli vrátit. Ale jejich děti už jsou legálně Američané, protože se narodily na americkém území.

Lidice u Chicaga

V okolí Chicaga vznikla již během války první vesnice, která se pojmenovala po vypálených Lidicích. Každý rok se tam pořádá pietní akce, kam bereme i naše děti. Ve škole jsme pro tu příležitost překládali dopisy lidických dětí, které se tam pak četly, lidi v publiku brečeli… I exulanti staršího data školu postupně začali brát vážněji. Určitě to přispělo k všeobecnému sblížení. Bohatě jsme tu různými akcemi oslavili i sto let od vzniku Československa. Děti jsme vzali na univerzitu, kde několik let působil i Tomáš Garrigue Masaryk. Nejdřív tedy před univerzitou, kde stojí socha Blanického rytíře od sochaře Albína Poláška, zazpívali českou hymnu, a pak bylo promítání filmu Lichožrouti za přítomnosti režisérky Galiny Miklínové.

S Klárou jsme totiž začaly do školy zvát zajímavé hosty z České republiky. Filmařka Maria Procházková, se kterou jsem se seznámila v Chicagu na mezinárodním filmovém festivalu, byla jedním z prvních. Udělala pro děti dva víkendy po sobě workshop animace. Dalším byla autorka knihy o prezidentu Masarykovi pro děti a mládež Renata Fučíková – jsme přece škola T. G. Masaryka. A takto k nám teď jezdí spousta lidí, kterým seženeme peníze na letenku a oni věnují svůj čas našim dětem.

Pilsen už není česká

S rodiči našich dětí máme skvělé vztahy. Jsme vůbec jedna velká rodina. Nehrajeme si s kolegyní na žádné akademičky ani nějaké důležité kulturní promotérky. Myslím, že mnoho z rodičů netuší, že přes týden učím na „té prestižní“ univerzitě. Samozřejmě že chceme mít na našich akcích co největší publikum a lákáme je k účasti, jak umíme. Na Ester Geislerovou a promítání romantické komedie přišlo nakonec šedesát lidí. Ve spolupráci s konzulátem naše škola uvedla Havlovu Audienci s Janem Potměšilem, a to již regulérně v divadle, k nám by se tolik lidí nevešlo. Bylo to k 30. výročí revoluce, minulý podzim. Jak mě zpočátku trochu mrzelo, že kvůli české škole nemůžu jít v pátek večer pařit, tak teď to vypadá, že nejlepší společenské příležitosti mi přinesla právě práce pro školu.

Náš akční rádius se postupně rozšířil i mimo krajanskou komunitu. Seznamujeme s českou kulturou i Američany s jinými předky. Máme tu v Chicagu čtvrť Pilsen, kterou v 19. století osídlili Češi, jak je z názvu patrné, ale teď tam žijí rodiny hispánského původu. Hodně z nich nemá tušení, proč se to místo tak jmenuje. Já mám k latinskoamerické kultuře blízko, na univerzitě učím španělštinu a navíc koordinuji univerzitní kurz pro sociálně slabší Hispánce a několik let jsme se scházeli právě v této čtvrti, mají tam ke mně důvěru. A tak jsme domluvili, že do chicagské Plzně studenti výtvarného umění Západočeské univerzity jezdí malovat muraly s českými motivy a tématy.

A škola žije

Dnes už školu rozhodně nemusíme propagovat, jak jsme to dělali před lety, když jsme s Klárou roznášely letáky na různé pikniky. Teď už se tváříme spíš nenápadně, protože máme plno. Z patnácti dětí, které jsem učila já, je devadesát. A neučíme už jen my dvě, celkem je nás učitelek pět.

Díky typicky americké štědrosti školu intenzivně opravujeme a zvelebujeme. Využili jsme toho, že jsme na jaře museli zavřít, a pustili se do rekonstrukce. (A školu jsme měli online – řekly si o to samy děti).

Tady nikdo nečeká, že za něj něco udělá stát, takže nás v tom naše komunita nenechala. Moje kolegyně Klára je schopná vybrat za léto třicet tisíc dolarů. Někteří rodiče pošlou dvacku, jiní stovku, ale máme i podporovatele, kteří dají tisíc dolarů. A jeden náš osmdesátiletý dobrodinec, Čechoameričan, už nám dvakrát daroval deset tisíc dolarů. A tak jsme loni opravili střechu a letos kompletně renovovali toalety včetně potrubí a společenskou místnost.

Čeština zase bude na univerzitě

A nakonec se český jazyk a kultura stěhují i do mé hlavní práce. Od letošního podzimu budu učit češtinu na Chicagské univerzitě. Je tu katedra slovanských jazyků, první prezident univerzity Harper měl o slovanskou kulturu velký zájem. Jeho přítel, bohatý průmyslník Charles Crane, byl rovněž velký slavofil a spolu si usmysleli, že sem budou vozit hostující profesory z východní Evropy. Takto tu právě učil i budoucí prezident Masaryk. Mimochodem, Crane sem pozval i Alfonse Muchu a jeho Slovanská epopej byla vystavena tady v Chicagu právě před sto lety, bylo to druhé místo po Praze. Craneova dcera pak Muchovi pózovala a je vyobrazená jako Slavia na první československé stokoruně. Ale zpět k češtině na naší univerzitě. Posledních pár let se čeština jako obor neotvírala, ale to se doufám mým působením změní. Moc ráda bych mezi studenty opět o češtinu probudila zájem.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.