Určování mluvnických kategorií se snadno testuje a hodnotí, říká češtinář. I proto se mu ve školách věnuje tolik času

Podle některých průzkumů děti nemají češtinu moc v oblibě, a čím jsou starší, tím ji mají rády méně. Co za tím podle vás stojí?

Mohu si jenom tipnout, čím by to mohlo být. Učím už poměrně dlouho žáky v primách, sekundách, terciích a kvartách a zároveň mám zkušenost i s prváky, kteří k nám na školu přicházejí po deváté třídě. Možná ta zmiňovaná neoblíbenost češtiny může pramenit z jakési neujasněnosti, k čemu má předmět český jazyk a literatura vlastně být prospěšný. Víte, pokud jde o ten jazyk, tady se věnuje velmi mnoho pozornosti a času jazyku spisovnému a věcem gramatickým. Jenže namísto toho, abychom se dobrali obecného poznání, co to gramatika je a jak ji můžeme jednoduše popsat a přirovnat k jiným naukám, věnujeme se spoustě zvláštních drobností a ten celek se nám zcela ztratí.

Jak to myslíte?

Kdybych to měl k něčemu přirovnat – připadá mi, jako bychom věnovali mnoho pozornosti mechu, jehličkám a houbičkám a neviděli kvůli tomu les. Když se podíváte do běžných učebnic češtiny, tu nesmírnou podrobnost bez zřetele na výchovu k celku vidíte stále. Ano, každá škola má svůj vzdělávací program, ty se mohou dost lišit. Někde se tak skutečně stále staví na pravopisných a mluvnických detailech. I když vy mi určitě namítnete, že více než třicet let po revoluci už se takto jistě neučí.

Nenamítnu. Vidím totiž, že moje dcery se dnes učí přesně to samé a téměř stejným způsobem jako já před třiceti lety s mluvnicí, literaturou a slohem. Určují velmi dopodrobna různé kategorie všeho možného…

Toto je model, který bohužel leckde přetrvává proto, že výrazně zjednodušuje výuku. Když vezmete nějaký živý předmět, rozsekáte ho na kousky a ty nastrkáte do všelijakých druhů a tříd, tak ho tou klasifikací zmrtvíte, což má podobný následek, jako když usmrtíte brouka nebo motýla a pak ho předkládáte žákům stím, že toto je ta „příroda“. Určování oněch kategorií se také snadněji testuje a hodnotí. Navíc když se bavíme o testování, tak u nás je devátá třída často určena jen pro trénink testů k přijímačkám na střední školy a žáci, kteří k testům nepůjdou, se nechávají víceméně zplanět. Výsledkem takové výuky je pouze schopnost projít testem. A platí stará poučka, že učíš to, co testuješ, což nakonec platí i pro střední školy, kde tím testem je maturita a její zkouškové okruhy. Pokud máme tedy maturitní okruh souvětí a jejich vztahy, pak učíme souvětí a jejich vztahy.

„Velký důraz na výuku pravopisu může vést k tomu, že se pak vnímá jako ta zásadní věc a nedělat hrubky se chápe jako důkaz, že ten jazyk ovládáte.“ FOTO: Kateřina Lánská

V Česku se klade na gramatiku a zvláště syntax velký důraz na druhém stupni, protože část dětí jde pak na učiliště a prakticky se už s mluvnicí nesetká. Nicméně třeba ve Finsku si prý nechávají větný rozbor až na střední nebo vysokou školu, tedy pro zájemce. Co vy na to?

Je otázka, k jakému cíli se vztáhneme a co je pro jeho dosažení takzvaně potřeba. Pokud člověk prochází základním vzděláním, ve vztahu k jazyku by se měl naučit respektu k jazykové správnosti. Čili měl by pochopit, proč si společenstvo něco jako spisovný jazyk kultivuje, proč existuje pravopis a proč je užitečné ho dodržovat. Že jazyk má roli společenskou, funguje jako jakýsi tmel, protože má v sobě i historické svědectví o národních dějinách. A že k jeho ovládání také existují nástroje. Čili naučme se používat Internetovou jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český či jazykové modely umělé inteligence.

Ve škole strávíme učením se pravopisu hodně času, ale mnoho lidí dělá stejně v psaném projevu hrubky, a navíc ty texty často za moc nestojí. Nebylo by od věci víc se soustředit na stylistiku?

Je fakt, že velký důraz na výuku pravopisu může vést k tomu, že se pak vnímá jako ta zásadní věc a nedělat hrubky se chápe jako důkaz, že ten jazyk ovládáte. Je to, jako bychom ve škole dokonale popisovali kladivo, ale zatloukat hřebíky se s ním neučili. Ano, naučit děti správně používat jazyk znamená naučit je taky tvořit smysluplné promluvy a texty, jimiž řeknou to, co říct chtějí. To je náročná záležitost. Musíte vysvětlit, jak určitou věc textem uchopit, jak se postavit k motivům a tématu, a samozřejmě nechat žáky něco říkat nebo napsat. A také je musíte ohodnotit, takže ten objem práce, který to spolkne, je obrovský, a vy musíte vyřešit, kde na to vše vzít čas.

Očekávám, že studenti přečtou i epos o Gilgamešovi, říká češtinář z Brna. Vyplatí se jim to v životě Čtěte více

Velmi výhodné může být propojení s výukou literatury, kde se při poznávání beletristického textu můžete naučit postupům, které sama využijete jako stylistka – a pravopis s trochou nadsázky přenechme strojům. Jenže ono se to často dělá právě naopak, soustředíme se hodně na pravopis, protože ten z nás přece dělá ty „lepší lidi“. A prostoru pro tvůrčí představivost pak opravdu není moc.

Jaké konkrétní metody ve svých hodinách používáte? Píšete třeba diktáty?

Diktáty píšu občas a pouze na těch nižších úrovních, hlavně v primách a sekundách, kde to je ještě trochu užitečné – pokud tedy ty diktáty učiníte vnitřně smysluplné. Já je třeba pojímám jako sérii příběhů indiána Karlíka, který se octl v českých a moravských krajích a zažívá tu rozmanité příběhy po boku své družky Květy, kterou si tady našel. Protože to nejhorší, co můžeme udělat, je cvičit pravopis na tupých cvičeních, kde na vzájemně nesouvisejících větách sledujeme nějaký jev s tím úmyslem, že se má žákům mechanickým opakováním vpít do hlavy. To je sice tisíciletý model výuky, ale obávám se, že si nemůžeme dovolit ten luxus strávit s ním tolik času, kolik se s ním trávívá.

Neoblíbená čeština: větné rozbory dokážou mateřštinu dětem otrávit Čtěte více

A ten již zmíněný větný rozbor?

Nemám nic proti tomu, abychom se po určitou dobu větným rozborem zabývali, i kvůli pravopisu. Ale opravdu bych uvítal, kdyby byl spojen s tím, že tak jako fyzik má svých sedm veličin, tak jako biolog má své buňky, tak i gramatik má své základní jednotky, prostřednictvím kterých studuje určitý jev. Skrze syntax bychom měli nabídnout žákovi určitý pohled na věc, který on potom může využít právě třeba v biologii nebo ve fyzice. To znamená budovat to, čemu se říká strukturované myšlení. Aby žák způsob, jak vidí tento svět, dokázal vztáhnout vůči nějaké soustavě, kde jsme schopni různé jevy pojmenovat a dohodnout se na tom, co znamenají. Zkrátka – gramatika může přinést výborné obecné poučení o struktuře a systému.

Co by podle vás mělo být vlastně takovým ultimátním cílem výuky češtiny?

Už jsem se zmínil o získání respektu k jazykové správnosti, tedy jak volit správnou slovní zásobu a gramatické jevy při mluvení nebo psaní. Řemeslník by řekl „mít cit pro materiál“, tedy pro jazyk. Pak bych se velmi přimlouval za to, abychom žáky učili čtenářské gramotnosti, která má zjednodušeně řečeno tři stupně. První: umím přečíst Ema nese mísu a podobně. Druhý stupeň spočívá v uvědomění, že text jako celek také něco znamená a něčím drží pohromadě. Zkrátka a dobře chápu, jakou roli hraje pro význam textu jeho konstrukce. To by mělo být součástí jak výuky čtenářské, tak i tvořivé, slohové – měl bych se zkrátka pokusit žáky naučit, jak vycházet při tvorbě z toho, že ovládám na nějaké úrovni jazyk a chápu, co je literatura a co ji vytváří. A nejvyšší stupeň je pak vnímání rozmanitých souvislostí v literatuře. Seznámíte žáky s tím, co bych nazval literární kánon. Literární historie je totiž mimo jiné výběr jistých autorů a jejich textů a velmi zásadní otázka je, proč právě tito autoři a tyto texty. A to všechno bychom měli vztahovat ke společenské roli literatury a zkusit porozumět podmíněnosti té role.

Je tady ale ještě jeden aspekt, a to jsou rodiče a jejich očekávání. Na jejich obavách ztoho, že děti nebudou dostatečně vzdělané, už ztroskotalo hodně snah o inovace. Často přece právě oni vyžadují diktáty a zaškrtávací pravopisné pětiminutovky, nebo ne?

Když ono to podává iluzi objektivně a přehledně ohodnoceného výkonu – „toto cvičení máš za tři, takže zjevně to neumíš tak, jak bys to umět měl“. To je model, který bohužel řada rodičů uvítá, stejně jako by řada rodičů (i žáků!) byla nervózní z toho, kdyby žádné hodnocení nebylo. Přitom za mě by bylo mnohem lepší měřit pokrok žáků na dlouhodobých úkolech, které se skládají z více položek, a ne jen ze znalosti pravopisu nebo schopnosti vypravovat – což mimochodem mnohem lépe odpovídá tomu, jak jazyk používáme v takzvaném praktickém životě. A nebyl bych ani proti, kdybychom my češtináři částí svého času v rozvrhu pomáhali učitelům společenských věd. Všude tam, kde s literaturou můžeme s žáky dobře hledat principy našeho společenství. Myslím, že by to bylo ku prospěchu věci.

Nesnažit se je naučit vše, co vím – to je zlaté pravidlo, říká učitelka češtiny na waldorfském lyceu Čtěte více

V posledních dnech jsem hovořila s několika češtináři. Všichni uznávají, že se čeština učí do zbytečných detailů, nikdo ale nebyl příliš optimistický v tom, že by se výuka měla v brzké době proměnit. Jak to vidíte vy?

Promění se určitě, a já jsem dokonce přesvědčen o tom, že ta proměna je nedaleko. To, jak žijeme, se neustále a rychle proměňuje a okolnosti si tu změnu prostě vynutí. Školy si budou muset připustit, že existuje elektronický svět a že každý žák má v kapse takřka vševědoucího, všestranného asistenta. Já sám jsem v první třídě v roce 1968 ještě zažil, jak jsme nesměli psát propiskou, protože každý musel zvládnout psát perem na násadce, namáčet do kalamáře a nedělat kaňky, což mělo svůj kořen zhruba v roce 1830. Takže setrvačnost tam byla obrovská, ale jak říkám, běh událostí se zrychluje. Změna přijde, to je jisté.

Stanislav Zajíček vystudoval český jazyk, literaturu a latinu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (současná Masarykova univerzita) v Brně. Během studií účinkoval v amatérských divadlech a kapelách. Byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Uherském Brodě, stal se i poslancem České národní rady. Od roku 1998 učí latinu a češtinu na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.