Ne všechny oběti touží po odplatě. Restorativní justice podle expertky pomáhá zahojit rány

Co si pod pojmem restorativní justice představit?

Pro mě je restorativní justice, případně restorativní spravedlnost, možností pro lidi zasažené něčím tak hrozným, jako je trestný čin, se s jeho dopady a následky vypořádat. Když říkám lidé zasažení trestným činem, mám na mysli opravdu všechny. Veřejnost na první dobrou vidí oběť, lidi kolem ní nebo pozůstalé. Málokdo pak vidí i pachatele a jeho okolí. Případně celou komunitu lidí nebo sousedství. Trestný čin má za následek disbalanci v jinak relativně harmonickém fungování lidí ve společnosti. Přitom v průběhu trestního řízení se na individuální i kolektivní následky málo ptáme. Myslíme si, že přece víme, co oběť potřebuje a že víme, co potřebuje pachatel, aby už nic podobného neudělal. Ale neptáme se jich. Právě to činí restorativní justice. Jde po potřebách a následcích zasažených lidí individuálně a nabízí jim pak řešení na míru. Aby nám spolu zase mohlo být dobře a všichni mohli tou události projít a pokračovat v životě.

Jaké jsou potřeby obětí? Řada lidí by asi očekávala, že touží po odplatě, případně si přejí, aby pachatel seděl, až zčerná. Je to tak doopravdy?

Moc ne. Je asi přirozené, že se na začátku zlobím a všechny emoce, které zmiňujete, cítím. Zejména v případě situací, které dopadly do našich životů osobněji, se to však v průběhu času vyvíjí. Fáze naštvání a touhy po odplatě se mění. „Dobrý, tak už sedí, ale já stejně necítím příliš velkou úlevu. V trestním řízení se mnou jednali spíše jako se svědkem. Nikdo se mě nezeptal, jak mi je a co potřebuji.”