Nejlepší jsou „aha” momenty, kdy děti na něco přijdou samy, říká inspirativní učitelka 

Každý může zažít úspěch. Fráze, ze které si dělají lidé legraci, že se dnes dávají medaile všem. Je to tak i v praxi?

Myslíme na osobní pokrok každého žáka a žákyně. Výuku diferencujeme, aby si v ní svoje našel každý žák, a nabízíme úkoly různých stupňů náročnosti. Popisujeme, co a do jaké míry je zvládnuto. Pak je možné stát za tím, že v programu Začít spolu může každý zažít úspěch. Není to o tom dát všem hvězdičky a poplácat je po zádech, to určitě ne.

Dokážou děti už od první třídy zodpovídat za to, co se naučí, a stanovovat si cíle toho, co chtějí vědět?

Chce to čas, příležitosti a důslednost. Každý pracuje podle svých možností. Hodně spolu o učení mluvíme, společně i individuálně. Nastavujeme pravidla a pracujeme na jejich dodržování. Děti se všemu učí postupně, vzájemně si pomáhají. I díky tomu se hodně naučí samy o sobě a svých schopnostech a kvalitách.

Pokud si pravidla děti nastavují samy, jak to dělají? Je jim přece jen šest, sedm let.

Začínáme otevřenými otázkami na pravidla doma. Například: „Co uděláš, když něco chceš? A proč?” Děti sdílejí své zkušenosti z domova, ze školky. Pak pokládáme další otázky tak, aby své zkušenosti promítly do života ve škole: „Co budeme dělat, když…?” Poté vybízíme děti k formulaci pravidla či doporučení. Na závěr znovu otázka: „Jak poznáme, že to funguje?” První pravidla jsou hodně konkrétní, směřující na základní slušné chování. Pravidla podporující bezpečné učení přicházejí vzápětí.

Jak moc do toho zasahujete?

Čím déle učím, tím zasahuji méně. Hodně kladu otázky. Je to proces, který v každé žákovské skupině vypadá trochu jinak. Pravidla, která nastavíme na začátku roku, je třeba stále reflektovat. Pracovat s nimi, upravovat podle aktuální potřeby skupiny. Pokud již nejsou potřeba, zrušíme je a formulujeme nová, potřebnější. Mým úkolem je podporovat děti při práci s pravidly. Čím více práce na pravidlech odvedou děti, tím více je považují za svá a zodpovědněji je plní.

A formulace samotných pravidel vypadá jak?

V minulých letech jsme měli například pravidlo „mluví jeden, ostatní naslouchají”, „opatrujeme věci ve třídě”, „vždy, když něco potřebuji, poprosím a poděkuji” nebo „hračky jenom v pátek”. Ve třídě, se kterou pracuji nyní, děti zformulovaly třeba „budeme si říkat hezká slova”, “'„budeme si pomáhat”, „plníme domácí úkoly včas” nebo „snaž se pracovat potichu”. 

Až cílů dosáhnou, jak se to potom hodnotí? Řeknete jim to vy, nebo to zjistí samy?

Zase začínáme otázkou na děti, dáváme jim prostor k sebehodnocení. Zpočátku se s podporou vyjadřují k tomu, jak se jim pracovalo, do jaké míry splnily, co měly zadané a co si zvolily. K tomu nám pomáhají například takzvaná kritéria úspěchu, která děti dopředu znají. Já také dávám dětem zpětnou vazbu k jejich práci, využívám různé techniky formativního hodnocení. Reflektujeme společně, individuálně, často.

Když to vezmeme na něčem konkrétním, třeba na čtení, jak si nastavují pravidla na to, aby se naučily číst?

Pravidly se zabýváme proto, aby se nám dobře pracovalo kdykoli a na čemkoli. Není to tak, že by si prvňák řekl „chci se do měsíce naučit všechna písmenka a číst plynule”. Pracuje s momentální výzvou. Například si v centru čtení zvolí text, vyhodnotí, co ho zajímá a co s textem dokáže udělat (přečíst, dramatizovat, najít klíčovou myšlenku, ilustrovat – zpočátku vybírá z nabídky) a pracuje na plnění svého aktuálního cíle. Ve škole pracuje ve vstřícném prostředí a chce se učit, baví ho to. Má-li bezpečí, k čemuž mohou přispívat právě dobře formulovaná pravidla, rychle zjistí, co a proč chce umět a v jakých podmínkách se mu daří.

Nemáte klasické 45minutové hodiny, ale výukové bloky, učíte se například v kruhu. Jak sestavujete vyučovací den?

Den ve třídě s programem Začít spolu má jasnou strukturu, i ta podporuje bezpečí v čase a prostoru. Děti mají opěrné body, pomocí kterých se v průběhu dne orientují. Začínáme shromážděním a sdílením v ranním kroužku. Pokračujeme ranní zprávou, kterou v dětech chceme vzbudit zájem, zvědavost, diskuzi. Může to být výrok, otázka, obrázek, nebo třeba i vtip. Zprávy mohou chystat také děti samy. Slouží k představení dalších činností, celého dne či nového projektu. Navazujeme společnou prací a nemusí to být jen frontální výuka. Dělíme se třeba do skupin, dvojic, nebo děti pracují samostatně. Metody a formy volím s ohledem na vytyčené výukové cíle. To je první blok, který trvá hodinu a půl až dvě, následuje pauza. V druhé části dne pracujeme v centrech aktivit.

Ta se liší od prvního bloku v čem?

V nich už nepracují všichni naráz na stejném úkolu, ale rozejdou se po třídě podle své volby do centra, které je pro ně zrovna zajímavé a chtějí se v něm něco naučit. V centrech aktivit pracují podle písemných pokynů. Nečekají na mě, ale samy si hledají práci, materiál a parťáky. Mají vymezený čas a stanovený cíl, ke kterému by se díky zadaným aktivitám měly dostat. Jde o úkoly podporující kooperaci, tvořivost, badatelství.

Kolik takových center po třídě je?

Obvykle pět – centrum čtení, psaní, matematiky, ateliér a ještě centrum věda a objevy. Když děti práci v centrech aktivit dokončí, sejdeme se v reflektivním kruhu. Mluvíme o tom, na čem pracovaly, co se naučily, jak k tomu došly či s kým spolupracovaly.

Setkala jste se s dětmi, kterým tento způsob výuky nesednul? Ta volnost a zodpovědnost v jedné lince, že nemají ty hodiny na 45 minut od osmi, nesedí v lavicích, jako to znají například od starších sourozenců, z vyprávění rodičů?

Dětem pomáhá řád, rituály, což v programu Začít spolu poskytujeme. Navíc, když od nás cítí důvěru a rozumí pravidlům, přijímají výzvy. Obvykle příliš neřeší, co zažívali ve škole rodiče a sourozenci. Přijímají svou školu jako tu správnou. Má zkušenost je taková, že na všem se můžeme domluvit. Spolupráce s rodinou je jedním ze základních principů programu Začít spolu.

A jak rodiče, kteří zažili klasický školní dril se zvoněním a pětiminutovými přestávkami po vyučovací hodině, tento program přijímají? Není nový, funguje zhruba 30 let, ale přesto není tak rozšířený.

Jsme velká sídlištní škola, kde program funguje už tři desítky let, máme úspěšné, dospělé absolventy. V Praze, kde působíme, se o nás ví. Přesto k tomu stále pořádáme ještě další vzdělávání pro rodiče. Nabízíme jim semináře, kde představujeme hlavní principy programu Začít spolu, popisujeme, jak vypadá školní den, co jejich děti zažívají. Ukazujeme jim, že se nemusí obávat, že by si děti neřízeně celý den hrály, ale že poskytujeme dětem strukturu, pravidelnost, bezpečí. Otevíráme naše třídy k návštěvám. Když rodiče zvolí program Začít spolu pro své dítě, mají dveře do školy otevřené. Máme společný cíl: podporovat jejich děti v učení a růstu.

Díky programu se děti v poměrně nízkém věku seznamují s „dospěláckými slovy”, jako je zodpovědnost, práce s chybou, soustředění, kontext. Jak se s těmito výrazy, které se běžně mezi jejich vrstevníky nevyskytují, popasují?

S chybou pracujeme a máme z ní radost, protože se z ní můžeme poučit. Ukáže nám, kudy cesta nevede, a hledáme jiné řešení. Co se týká složitějších slov, přijímají je dobře, když se jim vysvětlí a dají do souvislostí. Děti jsou přirozeně zvídavé, pídí se, ptají se, když něčemu nerozumí. Buď jim věc vysvětlím já, nebo ještě lépe některé z dětí. Nemám univerzální nástroj, který by fungoval všude, s každou třídou to řešíme jinak. S jednou třídou jsme si třeba tvořili slovník. Objevil se nový pojem a žák přišel s tím, že si to nezapamatuje a musí si to napsat. Napsal si to, přidaly se další děti a nakonec nám vznikl velký nástěnný slovník pro všechny.

Je podle vás klima v třídě s programem Začít spolu lepší, než v klasické třídě? Nesmějí se třeba děti jeden druhému, když něco neví a zeptá se?

Bezpečné klima je skutečně základ k úspěchu, aby mohla třída fungovat. Kdyby nebylo, nikdo si o pomoc neřekne, protože se bude bát. Je to alfa a omega. O bezpečné prostředí stále pečujeme. Práce s pravidly je jen jeden ze způsobů. Využíváme i další, například se zajímáme o naše emoce, hovoříme o tom, co zažíváme, modelujeme situace. Když se děti cítí ve své třídě bezpečně, do školy se těší, učí se s radostí, přirozeně spolupracují a učí se od sebe navzájem.

Program se jmenuje Začít spolu, což napovídá, že funguje jen na prvním stupni. Je možné i Pokračovat spolu? Může ten princip fungovat také na druhém stupni, střední i vysoké škole? 

Primárně je koncipovaný pro děti předškolního a mladšího školního věku. Jsou školy, které v programu pracují i na druhém stupni, ale je jich málo. Spíše kolegové hledají další možnosti, metody a formy práce, jakými navázat na to, co naše děti umí, s čím dokážou pracovat, jaké mají zkušenosti a dovednosti.

Přechod z prvního na druhý stupeň je ale obecně těžký, jak to zvládají děti, které měly do té doby volnost a najednou musí dodržovat třeba obyčejný rozvrh? 

V českém školství dochází k tomu, že i na prvním stupni vstupují do tříd prvního stupně další vyučující, třeba na angličtinu nebo tělocvik. Děti mají příležitost pracovat s jinými učiteli, s novým přístupem, po dobu 45 minut. Postupně děti připravujeme na změnu, snažíme se jim připravovat příležitosti k získávání potřebných dovedností, aby byly úspěšné i ve vyšších ročnících.

Když se podíváte na své absolventy, mají oproti dětem z klasické základní školy náskok? Umí si například lépe spojit tečky v kontextu či vyhledávat a zpracovávat informace?

Umí to dobře, porovnání s dětmi z běžných tříd je těžké a zbytečně generalizující. Ve třídách s programem Začít spolu s dětmi pracujeme tak, abychom posilovali jejich kompetence, nejen pracovní a kompetence k učení, ale také sociální či občanské. Dokážou reagovat na změny, jak se s nimi vyrovnat, jak jednat a pátrají po jiné cestě. Znají své kvality i mezery a na jejich základě hledají, kde se mohou nejlépe uplatnit. To je podle mého velká devíza do dospělosti. Nebojí se učení, změn a umí reflektovat svou práci.

Mohl by být program Začít spolu na každé škole? Odrážím se od toho, že podle vás není dítě, kterému by to nesedlo. 

Těžko řeknu něco jiného, než že může. Záleží na učitelkách a učitelích, kteří se s programem seznámí, zaujme je a najdou sílu, aby jej zavedli na své škole. Nebudu předstírat, že jde všechno bez problémů. Komplikace s přijetím programu samozřejmě mohou nastat v řadách učitelů, ředitelů, rodičů i dětí. V komunitě Začít spolu jsme ale připraveni poskytovat podporu a pomáhat v učení každému.

Jana Šenkyříková je absolventkou učitelství pro 1. stupeň ZŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Učí na 1. stupni ZŠ a MŠ ANGEL v Praze 12 ve třídách s programem Začít spolu. Program ji zaujal už během studií, podle jeho principů pracuje od roku 2000. Spolupracuje s organizací Step by Step ČR jako lektorka a metodička programu v metodickém centru Začít spolu. Vede tematická setkávání a vzdělávání pro pedagogy i rodičovskou veřejnost, která jsou na program zaměřená. Dlouhodobě spolupracuje s Pedagogickou fakultou UK a její Katedrou preprimární a primární pedagogiky, kde se zapojuje do výuky v tandemu s vysokoškolskými pedagogy. Věnuje se také vedení pedagogických praxí studentů fakulty.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.