Nejvíc se mi líbí, že jim pořád svítí oči. Vyprávění maminky, co učí své děti doma

Bývalá veterinární sestra Zuzana Svěcená o domácím vzdělávání nikdy nesnila. Před třemi lety, když se blížila doba zápisu, pečlivě pro dceru vybírala školu. Obešla všechny v okolí i pár vzdálenějších, ale uvědomila si, že tudy cesta nevede. „Většinou mi stačily dvě věty s učitelkou. Chtěla jsem pro své děti školu, kde bude co nejvíc svobody. Aby mohly zůstat takové, jaké jsou. Aby je nikdo netlačil do škatulek.“ Nakonec se dozvěděla o komunitní škole, která by měla od září vzniknout nedaleko jejich bydliště. Bylo rozhodnuto. Nikolka se školy nemohla dočkat. Jenže když tam spolu s mámou v září celá natěšená vyrazila s růžovou taškou na zádech, našly jen rozestavěný dům. Tak nějak nezbylo, než si doma zařídit školu vlastní.

První tři měsíce byly – jak říká Zuzana – „krvelačné“. „Nevěděla jsem co, nevěděla jsem jak a byla jsem ve stresu, takže jsem strašně tlačila na pilu – každý den psát, každý den písmenka, počítání. Protože ve škole to taky tak je.“ Svou snahou zavést doma školu v tradičním slova smyslu, s pevným režimem, Nikolku velice rychle znechutila. „Daly jsme si na měsíc pauzu, nedělaly jsme vůbec nic, a pak jsme začaly jinak. Já jsem mezitím pochopila, že dítě je schopné se naučit cokoliv, když na to má náladu a chuť,“ říká Zuzana. Od té doby neznají rozvrh hodin, ani učebnice, řídí se čistě tím, co Nikolku - i Matěje - zajímá a na co přijde řeč.

A už třetím rokem to skvěle funguje. „Je potřeba ji buď navnadit a nalákat, což lze snadno, protože na všem lze najít něco zajímavého. Anebo počkat, až nastane ta správná chvíle, kdy je na tu konkrétní věc nastavená. To je pak schopná se učivo jednoho pololetí naučit za dva dny. Zajímá ji to, tak jde do hloubky a kolikrát ještě dál.“

Pololetí ve třech týdnech

Domácí vzdělávání vyhovuje i rodinnému provozu. „Partner má veterinární ordinaci, odchází ve tři odpoledne a vrací se v deset. Navíc pracuje každý druhý víkend. Kdyby děti chodily do školy a školky, vůbec by je neviděl.“ Takhle spolu „školní“ dopoledne tráví celá rodina. Občas vyrazí do divadla, na výstavu nebo se schází s dalšími „domškoláky“.

Koncem ledna je čeká přezkoušení, takže teď mají režim trochu přísnější. „Ptala jsem se Nikolky, jestli se chce učit každý den trochu, nebo mít většinu roku pohodu a před zkouškami máknout. Vybrala si druhou variantu. Možná se to někomu nebude líbit, ale troufám si říct, že se celé učivo jednoho pololetí dokážeme naučit za tři týdny.“

Učebnice jim posílá škola, do které musí každý domškolák být formálně zapsaný. Tam také chodí každý půlrok na přezkoušení. Nikolka je zapsaná v několik set kilometrů vzdálené škole v Březové, která se na domškoláky specializuje. Má jich "pod sebou" už tolik, že organizuje přezkušování v Praze, Brně, na Kladně, ale i přes skype. „Zkusila bys najít Březovou na mapě, Niki?“ obrací se Zuzana na Nikolku. Profesionální deformace rodin s domácím vzděláváním. „Sice ráno nevstáváme a nesedáme do lavic, ale učíme se vlastně pořád. Vždyť děti se učí vším, co vidí a co dělají.“

Osm kroužků týdně

Odpoledne se vyráží na kroužky. Nikolka jich má celkem osm od baletu, keramiky a výtvarky až po atletiku a skauta. Rodina plánuje přidat ještě jízdu na koni. Obvyklý argument proti domškoláctví - že děti nemají dostatek socializace s vrstevníky - je tedy v jejím případě lichý. „Kdyby chodila do školy, nikdy by tolik kroužků nezvládla. Vidím to na dětech kolem nás, jak jsou ze školy unavené,“ říká Zuzana.

Domácí vzdělávání je podle ní vyčerpávající spíš pro rodiče. A to si na rozdíl od takových, co si vybaví doma kabinet plný učebnic a pomůcek, nedělá na „vyučování“ vůbec žádnou přípravu. „Jsem líná něco vyrábět a doufat, že je to bude bavit. Spíš pozoruju, co je baví, a když vím, že bych to mohla podpořit nějakou pomůckou, tak teprve jdu a vyrobím ji. Nemusím přemýšlet, čím je zaujmu. Život je vždycky něčím zaujme a já to jen podpořím,“ shrnuje svoji roli.

Že jim pořád svítí oči

Sama vidí domácí vzdělávání jako lekci seberozvoje, ale i rodinnou terapii. „Jste spolu 24 hodin denně a musíte si ty vztahy v rodině vyžehlit, aby vám v tom bylo dobře,“ říká. Zato širší rodině chvíli trvalo, než alternativní cestu přijali. „Můj tatínek, pedant a celoživotní úředník, mi třičtvrtě roku volal a šťoural do mě, jestli si vážně myslím, že jsem chytřejší než učitelé. Kouzelný moment nastal, když Nikolka ukazovala na konci první třídy dědovi portfolio, které nosí na přezkušování. Nadšeně mu vyprávěla, kde všude jsme byli a co se naučila, a děda byl okouzlen. Od té doby je náš velký fanda.“

„Je to těžký, ale ve finále nádherný,“ shrnuje Zuzana svůj úděl. A co se jí na domácím vzdělávání líbí nejvíc? „Že jim pořád svítí oči. Pořád je tam to nadšení, radost z objevování. Máte vidět Nikolčinu radost, když něco správně vypočítá.“ Netvrdí ale, že si nechá děti doma až do maturity, což už je dnes v českém vzdělávacím systému možné. „Kdo jsem, abych určovala, co bude. Teď nám to vyhovuje, ale co bude za půl roku, rok, pět let, netuším. Až řeknou, že chtějí do školy, nechám je jít.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.