Organizujete dětem život od úkolů přes kroužky až po výběr kamarádů? Přestaňte, vzkazují autoři knihy Dítě na vlastní pohon

Knihy o výchově, to je ošemetná věc. Jedna radí: nechte dítě vyplakat, jinak ho rozmazlíte, druhá zas: plňte mu, co mu na očích vidíte. A co teprve, když dojde na puberťáky. Tady se většinou nabízejí jen obecné rady, jenže – jak ví každý, kdo jednoho doma má – každý adolescent je originál.

Dítě na vlastní pohon se příjemně vymyká. Vše řečené je podloženo vědeckými poznatky a výzkumy, a taky dlouholetými zkušenostmi autorů. William Stixrud je klinický neuropsycholog působící na Univerzitě George Washingtona a ve washingtonské dětské nemocnicia Ned Johnson zakladatel významného doučovacího centra PrepMatters a odborník na vztahy mezi rodiči a dospívajícími. Oba už přes třicet let pomáhají dětem i jejich rodičům bojovat s úzkostí, poruchami učení a problémovým chováním.

Je to na tobě

Hlavní myšlenka publikace je prostá: děti potřebují pro správný vývoj pocit, že mají kontrolu nad svým životem. Máte tendenci organizovat dětem život od domácích úkolů přes kroužky až po výběr kamarádů? Pak pro vás autoři mají jednoduchý vzkaz: přestaňte!

Děti, kterým rodiče nebo škola - případně oboje - neumožní, aby se samy rozhodovaly, ztrácí motivaci, mají problémy při studiu a nezřídka trpí depresemi nebo úzkostmi. Dokazují to nejen vědecké poznatky o vývoji dětského mozku, ale i příběhy stovek dětí, které našly motivaci ke studiu a získaly psychickou odolnost poté, co autoři knihy Dítě na vlastní pohonpřesvědčili jejich rodiče ke změně přístupu.

Ale pozor - neznamená to nechat dětem naprostou volnost s minimem povinností. Autoři nenavrhují, aby o chodu rodiny rozhodoval nejmladší člen ani to, že rodič musí jít s dítětem do ZOO, i když je unavený. Každý rodič má právo na své pocity a ve chvíli, kdy chce patnáctiletá dcera jet sama do sousedního města na koncert, má rodič plné právo říct: „Nemůžu tě s čistým svědomím udělat takovou věc, nepřipadá mi to správné.“

Poskytovat dítěti pocit kontroly neznamená vzdát se veškerých zákazů a pravidel. Proto například v kapitole o moderních technologiích autoři doporučují kontrolovat dítěti komunikaci a sociální sítě, dokud nebudou přesvědčeni, že je v bezpečí. Rozpor s předchozími tvrzeními je jen zdánlivý. „Zaprvé – nebudete to dělat tajně, ale dopředu je upozorníte. A za druhé, signalizujete tím, že stále existují oblasti, kde ještě potřebují podpůrná kolečka, aby si nenabily nos,“ vysvětlují autoři.

Konzultant, nikoli šéf

Přístup, který Stixrud s Johnsonem doporučují, neznamená ani nezájem o děti. Naopak - rodič se zajímá, poskytuje informace a nabízí pomoc, ale nenutí ne a nerozhoduje za dítě. Představte si prostě, že nejste šéf, ale konzultant svého dítěte: máte touhu mu co nejlépe poradit a stojíte vždy při něm, ale konečné rozhodnutí necháte na něm. (A zapomenete na větu “já jsem ti to říkal“).

Paradoxně čím nezodpovědněji se například adolescent jeví, tím důležitější je nechat ho o sobě rozhodovat. „Jen tak se naučí věnovat pozornost svým pocitům a motivacím, zvažovat výhody a nevýhody a snažit se vymyslet pro sebe co nejlepší řešení,“ uvádějí autoři.

Co když si vybere špatně?

Co když si vybere špatně? Co když si ublíží? Co když bude nešťastný?

Už panikaříte? Podle autorů nemusíte.

Stačí k dítěti přistupovat s uvědoměním tří zásad: 1. „Ty znáš sám sebe nejlépe.“ 2. „Máš v hlavě mozek.“ 3. „Chceš, aby tvůj život fungoval“. Když tato tři fakta vnitřně přijmete, bude pro vás mnohem jednodušší dítěti říct: „Je to na tobě. Důvěřuju ti, že se dokážeš o svém životě správně rozhodovat a poučíš se ze svých chyb.“

Samozřejmě, že mladí lidé nemají dost zkušeností a znalostí o životě. Právě proto je tu rodič-konzultant, který jim poskytne chybějící informace a úhel pohledu. „Mají-li děti náležité informace, obvykle se rozhodnou dobře a jejich rozhodnutí jsou skoro vždy stejně dobrá jako naše vlastní,“ říkají autoři. A i toto tvrzení dokládají výzkumy – nechceme prozrazovat vše, ale budete překvapení.

Je tu přece jen někdo, kdo o sobě rozhodovat nemůže

Autoři se předem snaží najít odpověď na každou potenciální námitku a rovnou zodpovídají nejčastější otázky a obavy. Vsadím se, že některé vám budou znít povědomě… Uvádějí poctivě i výjimečné situace a příklady dětí, které skutečně nejsou na rozhodování připravené a dobře popisují vývoj rozhodovacích schopností tak, aby čtenáři mohli novou strategii zavést jak u dvouletého, tak u dvacetiletého.

Kapitoly věnované spánku, technikám mindfulness, koncentraci, schopnostem se rozhodovat nebo naopak se nechat ovládat emocemi, neslouží jen k poznání fungování našich dětí, ale i nás samotných.

Na konec každé kapitoly shromáždili autoři soupis zcela konkrétních doporučení, která můžete doma hned vyzkoušet. Plyne z nich mimo jiné, že když povedete děti k samostatnosti, získáte krom sebevědomějšího, samostatnějšího a šťastnějšího dítěte ještě jednu důležitou věc: lepší rodinné vztahy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.