Pětiletý s inteligencí jedenáctiletého. Někdy to bylo o nervy, péče o nadané dítě není jednoduchá. Ale neměnili bychom

Náš Jiřík byl odmalička velmi zvídavý a neposedný, a jak se naučil mluvit, byl taky pěkně upovídaný. Od 10 měsíců, kdy začal chodit, nechtěl kočárek ani vidět, všude běhal po svých. Velmi rychle se naučil taky počítat - ještě než začal chodit do školky, znal všechna čísla, a jeho nejoblíbenější zábavou byly značky u aut a popisná čísla domů. Ve školce luštil sudoku, psal tiskacím písmem a předčítal dětem pohádky.

Před nástupem do školy jsme jako rodiče navštívili pedagogicko-psychologickou poradnu, jelikož jsme měli strach, že se tam bude nudit, začne vyrušovat další děti a paní učitelku, a tudíž nezapadne do nové sociální skupiny. Dostali jsme posudek, že Jiřík je intelektově nadprůměrný - v šesti letech byl v analyticko-syntetickém myšlení na úrovni jedenáctiletého dítěte. Avšak na druhou stranu trpěl i poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Ve škole dostal individuální vzdělávací plán, který však kladl větší nároky na učitelku.

Přirozené důsledky, jasná pravidla, a hlavně: neustále zaměstnávat hlavu

Asi každý si umí představit, jak výbušný koktejl to je. Naštěstí paní učitelka se k výzvě jménem Jiřík postavila čelem. Přizpůsobovala mu výuku tak, aby to náš hyperaktivní a nesoustředěný syn zvládal: častější střídání činností, jasná strukturace vyučování, jasné definování pravidel, nácvik návyků potřebných v hodinách (jednotná příprava pomůcek, zápis domácích úkolů atd.)… Tolerovala mu mizernou úpravu sešitů a dávala přednost ústnímu zkoušení před písemkami. V některých předmětech, například v matematice, mu rozšiřovala úkoly o dobrovolnou složitější část. Dokázala si z něj udělat spojence a občas jeho schopností využívala k tomu, aby pomáhal dalším dětem. Když byl hotov, bylo třeba ho zaměstnat dál, a tak si třeba mohl luštit svoje milované sudoku.

I doma jsme museli hodně přemýšlet, jak na něj. Tresty a vyhrožování nezabíraly, Jirka hned vycítil, když se ho někdo snažil ovládat, a okamžitě se „stavěl na zadní“. Zjistili jsme, že na něj nejlíp zabírá, když ho konfrontujeme s přirozenými důsledky jeho chování. Motivovat se pak nechá spíš chválou a pozorností. Je pro něj velmi důležité, aby měl jasný srozumitelný řád, jednotná pravidla a „pevné“ vedení. To vše s velkou dávkou trpělivosti, laskavého přijímajícího přístupu a hlavně lásky. Domluvit se na jednotném postupu jsme museli i s babičkami a dědečky.

Z Jiříčka je už Jirka, je mu patnáct let a svůj zájem zaměřuje na objevování vesmíru - spoustu věcí o černých dírách, kvarcích, planetách, kometách, zakřivení času a prostoru jsem se sama dozvěděla až od něj. Plánuje se stát astrofyzikem a my věříme, že když bude jen trochu chtít, určitě to dokáže. Poslední dobou se ponořil do vymýšlení a programování počítačových her. Hyperaktivitu krotí sportem, hraje stolní tenis a florbal.

Jirka také prošel svým „vztekacím obdobím“, jako mají všechny děti kolem třetího roku života. Jen u něj mám občas pocit, jako by toto období nikdy neskončilo. Tedy pokud něco není podle něj, začne se vztekat – a to i dnes. Dřív dokázal křičet a plakat, že nám praskaly ušní bubínky. Dnes už samozřejmě neječí a neválí se po zemi, i když vybuchnout umí pořád. Zároveň však na svět pohlíží čistě logicky a je schopen člověka udolat řadou na sebe navazujících otázek. Chvilku neposedí, je neustále v pohybu, a když už sedí, tak zas nezavře pusu.

Péče o nadané dítě není jednoduchá, ale my bychom neměnili

Ano, péče o takové dítě je velmi náročná. Tyto děti potřebují méně spánku, neustále pokládají spoustu otázek, které s ohledem na čas i znalosti a zkušenosti kolikrát nejste schopni odpovědět. Je dobré přiznat, že jste jen člověk a nemusíte vědět všechno. Zatahují celou rodinu i své kamarády do svých zájmů, které ostatní ale vůbec nemusí zajímat, což je pro ně zraňující a matoucí. Byt přemění v chemickou laboratoř, velmi intenzivně reagují na všechno a někdy i na všechny kolem sebe.

Přesto péče o takové dítě rodiče i celou rodinu neskutečně obohacuje a mít možnost pozorovat jeho jedinečný vývoj je něco úžasného. Dětství našich dětí utíká neskutečně rychle. Musím říct, že Jirka se nám všem stal svým způsobem učitelem, a my mu za to jsme vděční.

Jana Fejtková vystudovala ekonomii na ZČU a doplnila si pedagogické minimum na UJEP v Ústí nad Labem, pracuje v administrativě. Má dva syny ve věku 8 a 15 let. Jejich výchova ji přivedla k zájmu o nadané děti. Vedla volnočasový kroužek, kde s nimi prováděla fyzikální a chemické pokusy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.