Jsem starostka středočeské obce Mnichovice, a taky máma patnáctileté dcery. Agáta je chytrá, milá, pracovitá. Díky svojí píli například získala několik certifikátů z angličtiny. Angličtinu miluje, takže letos v únoru odeslala dvě přihlášky na česko-anglická gymnázia. Už na podzim se pustila do drilování CERMAT testů, nechtěla nic podcenit. Makala, jela, neustále se zlepšovala. Jenže pak přišla karanténa, nejistota kolem zkoušek, odebrání jednoho termínu… a já jen pozorovala, jak se propadá do nervozity. Zkrátím to, prostě vybouchla – 28 bodů z 50 z češtiny, 16 z matematiky. Nebylo jí nic platné, že školní kola z angličtiny a motivační pohovory zvládla skvěle. Cesta na vybraná gymnázia se zavřela. Je prostě nervák, a vědomí, že se během pár desítek minut rozhodne o dalším směřování jejího života, ji srazilo na kolena.
Naštěstí je ze sportu zvyklá bojovat, a tak se zase rychle zvedla a sama začala svou situaci řešit. I tuhle část příběhu trochu zkrátím. Roztočil se kolotoč: dcera okamžitě poslala e-maily snad na dvacet škol a roznesla dalších pět přihlášek tam, kde vyhlašovali druhá kola. Chodila dalších čtrnáct dnů na pohovory, na druhé přijímačky, byla v nervech, čekala na výsledky. Půjde na průmyslovku, na ekonomické lyceum, nebo na gymnázium, kam se dělaly přijímačky naposled? Odevzdali jsme zápisový lístek na mezinárodní vztahy a diplomacii, kam ji vzali a chtěli vědět, zda nastoupí, abychom ho vzápětí zase stáhli a odnesli ho na gymnázium, kam ji přijali, ale rozhodnutí ze školy padlo nejpozději. Nakonec tedy situace pro nás skončila happyendem, i když jsem v procesu já o několik let zestárla a moje dcera dospěla.
Nicméně, proč o tom všem vlastně píšu… Chaos, který provází přijímací řízení, je zvládnutelný pro mě. Jsem zástupce zřizovatele základní školy a ke školství mám blízko. Je ale těžko zvládnutelný pro většinu dětí a jejich rodičů. Pokud se nedostanete v prvním kole, rozehráváte složitou partii. Každá škola má termín druhého kola jindy, každá škola zveřejňuje jindy výsledky. Pokud vás vezmou, chtějí hned potvrdit nástup, mají obrovský převis. Vy ale možná ještě čekáte na svou preferovanou školu. Je to válka nervů a myslím, že pro spoustu rodin, které nemají čas a prostředky, je to prostě celé příliš náročné.
To ale není ještě to nejhorší. Už dlouho jako starostka upozorňuju na to, že baby boom dětí narozených zhruba od roku 2004 dál se pomalu přesouvá ze základních škol na školy střední. Dětí přibývá o tisíce každým rokem, a zejména kolem velkých měst a v nich je situace už opravdu kritická. Podívejte se, jak narůstala porodnost:
2003: 93 685 dětí
2004: 97 664 dětí
2005: 102 211 dětí
2006: 105 836 dětí
2007: 114 632 dětí
2008: 119 570 dětí
… a tak dál. Tohle bude průšvih, věřte mi. Když jsme s Agátou posílaly přihlášky do druhých kol, měli na jednom gymnáziu na 22 míst 436 přihlášek, na dalším 230. Obchodní akademie na Praze 6 měla na 24 míst 643 zájemců. Ano, já vím, že i Středočeský kraj má mnoho středních škol naplněných jen cca ze 70 procent. Jenže často to jsou obory, o které není zájem, nemají uplatnění do budoucna. Důležité je také cestování. Dítě z Mnichovic nemůže jezdit do Rakovníka. Na cestě by trávilo půl dne, internát není, zbývá snad jen pronajmout byt. Dítěti je ale patnáct.
Některé soukromé školy pojaly letošní nestandardní přijímací řízení jako podnikatelskou příležitost a otevřely víc tříd, než kolik měly v plánu. To ale nemohou udělat všechny – narážejí na prostory, nájmy a zejména na nedostatek učitelů. To znám od nás z Mnichovic; v roce 2010 měla naše škola 330 žáků, letos už 880. Každý rok otevíráme nové třídy, potřebujeme minimálně tři nové pedagogy. I když je naše škola velmi oblíbená a poskytuje skvělé zázemí, nemáme uchazečů přebytek.
Navyšovat kapacity škol je fuška a drahá legrace, to jsem zjistila i z pozice regionální političky. Jenže každá společnost potřebuje vzdělané občany. Proč bychom měli dětem komplikovat cestu za vzděláním? Nedává to smysl. Právo na vzdělání máme přece zakotveno v Listině základních práv a svobod a nemůžeme se tvářit, že to tak není. Ano, zřizovatelem středních škol jsou kraje nebo soukromé instituce, ale ministerstvu školství by to nemělo být jedno. Je nutné provést analýzu vzdělávacích oborů a zájmu o ně a začít navyšovat kapacity středních škol. Musíme konat, protože už včera bylo pozdě.
Petra Pecková je bývalá novinářka, v současné době působí jako komunální politička, od roku 2014 je starostkou středočeské obce Mnichovice. Je vdaná, má syna a dceru. Ráda běhá, chodí po horách i za kulturou.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.