Počítání slabik v maturitním testu studenty lásce k poezii nenaučí, říká odbornice na literaturu

Co říkáte na letošní maturitní test z českého jazyka?

Přišel mi velmi náročný na koncentraci, protože vyžadoval opravdu detailní čtení. Zároveň byl poněkud fádní, nezábavný, úmorný... Ale jsem vlastně příjemně překvapená, jak dovednostní byl – na dobré dvě třetiny otázek se dalo odpovědět bez jakékoli přípravy, zkrátka jen tak, že jste pozorně přečetli text a pochopili otázku. Ověřoval také znalost pravopisu a něco málo z literární historie a teorie, zrovna tyto části ovšem považuji za nepříliš zdařilé.

Taky jsem si ho cvičně vyplnila a některé otázky byly oříšek i pro mě jako člověka, který se živí psaním, např. určit přísudek jmenný se sponou jsem v životě potřebovala přesně nulakrát… Je to něco, co by měli znát všichni maturanti od Aše po Zlín?

Základní problém je, že není přesně stanoveno, co má takový maturitní test vlastně ověřovat – pokud je to schopnost porozumět publicistickému a odbornému textu, pak svou úlohu plní. Sporné je ovšem zařazení uměleckého textu a každý rok jsme svědky toho, jak CERMAT neumí ve vztahu k uměleckému textu klást relevantní otázky: doplnění slova do řádku nebo počítání slabik toho příliš neověří. Proč si čteme romány nebo poezii? Kvůli počítání slabik to asi není…

Takže byste beletrii z maturitního testu rovnou vyřadila?

Osobně se čím dál tím víc kloním k názoru, že didaktický test by se měl zaměřovat jen na oblast jazykovou a na porozumění jiným textům, než jsou ty umělecké. Z těch se zkouší v části ústní, tudíž není důvod to dublovat.

A co ten přísudek?

Ten má podle mého umět určit každý, kdo se chce naučit nějaký cizí jazyk, protože bez základních jazykovědných znalostí lze jakoukoli cizí řeč ovládnout jen stěží – nejsem tedy odpůrcem lingvistické terminologie ve výuce, ale zrovna určování přísudku jmenného se sponou v letošním didaktickém testu byl trochu oříšek i pro mne.

Má ale maturita z češtiny ověřovat, jestli se maturant dokáže naučit cizí jazyk?

Rozhodně nemá ověřovat, jestli se maturant dokáže naučit cizí jazyk. Na druhou stranu: asi předpokládáme, že člověk s maturitou je schopný se alespoň nějak v cizím jazyce dohovořit. Znalost terminologie a lingvistiky má své výhody, ale nesmí být samoúčelná – to, jak se z ní zkouší v didaktickém testu z češtiny, podle mého ovšem samoúčelné je.

Lze vůbec jedním testem poměřovat studenty prestižních gymnázií třeba se studenty učilišť nebo středních odborných škol?

Ano i ne, záleží na tom, co pro nás maturita znamená a co při ní vlastně testujeme. Schopnost porozumět novinovému článku, odbornému textu, návodu na obsluhu složitějšího stroje? Je pro nás důležité, aby všichni věděli, kdo to byl Jidáš, kdo Sofoklés nebo Neruda? Nejprve se musíme shodnout na tomhle a teprve poté se můžeme zabývat tím, jestli umíme vytvořit test, který to ověřuje.

Co si myslíte vy? Co by měla maturita, kterou dělají jak ambicióznější učňové, tak studenti prestižních gymnázií, ověřovat?

Dlouhodobě považuji za vhodné testovat porozumění textu – pokud se bavíme o tom, že je nutné věnovat se ve škole například mediální gramotnosti a schopnosti rozeznat například tzv. fake news, pak je porozumění textu prvním krokem na této dlouhé cestě. Každý maturant by ale měl být schopný umět si přečíst smlouvu s bankou, napsat životopis, komunikovat s úřady, umět svou komunikaci přizpůsobit situaci – pak je jedno, jestli je to pekař, řidička tramvaje nebo budoucí doktor věd. Trochu sporné mi přijde hledání chyb v textu – znalost pravopisu považuji za důležitou, ale vadí mi, jak se ověřuje: hledání chyb v textu je dovednost spíš redaktorská a kdo nemá cvičené oko, ten ty chyby zkrátka nenajde. Až když mu ukážete správné řešení, plácne se do čela a nechápe, jak je možné, že takovou banalitu neviděl. Velké a v zásadě zbytečné problémy mohou mít s testem žáci se specifickými poruchami učení, což opět souvisí s nutností koncentrovat se.

K jakým otázkám máte největší výhrady?

Za nejspornější považuju ty otázky, které se vztahují k literární teorii a historii – opravdu má každý maturant umět rozlišovat mezi Sofoklem a Homérem? Bylo by to krásné a jsem přesvědčená, že každý člověk s maturitou by měl mít nějaké povědomí o divadle, literatuře a výtvarném umění, obávám se však, že pozitivní vztah k umění aktuální podoba didaktického testu spíš ohrožuje, a to i na úrovni výuky. Namísto toho, aby se ve školách četlo, psalo a diskutovalo, se asi daleko častěji drtí nazpaměť seznamy jmen a obsahy děl. Třeba právě proto, že se na ně ptá maturitní test.

Vezměme si třeba otázku, v níž se ke čtyřem různým charakteristikám měla přiřadit jména čtyř antických autorů. O znalosti antiky se z ní vůbec nic nedozvíme, testuje se tak spíš paměť jednotlivých studentů a studentek. Je ale taková otázka vůbec hodná maturanta? Také mě vlastně uráží doplňování názvu Povídek malostranských do textu: proč předpokládáme, že název povídky Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku by měl všem automaticky evokovat Jana Nerudu? Proč je to důležité? Navíc se obávám, že ne každý, kdo umí název povídky přiřadit ke jménu autora, tu povídku vůbec kdy četl anebo že tomu názvu vůbec rozumí – a to platí i pro ty, co mají maturitu dávno za sebou a teď se podivují, jak je ta mládež nevzdělaná, když si na Nerudu nevzpomněla.

Říkala jste, že test byl nezábavný a úmorný. Má být maturitní test zábavný? A co by v něm mělo být, aby takový byl?

Špatně se mi to pojmenovává: testy rozhodně nemají být zábavné, ale měly by být chytré, mazané, provokovat k přemýšlení… Měly by být takové, abyste si na konci s určitým uspokojením řekli: Tenhle úkol jsem nevyřešil, protože byl nad mé síly, ale vymyšlený byl skvěle! Letošní test spíš evokuje křečka v labyrintu, který se snaží v určeném časovém limitu schramstnout všechno zrní a jediné, co ho při tom může limitovat, je jeho fyzická kondice a vrozené dispozice.

Eva Marková studovala bohemistiku, učitelství pro střední školy a německou translatologii a komparatistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nyní se v doktorském programu věnuje didaktice literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Učí na gymnáziu, věnuje se kulturní publicistice. V letech 2016–2020 byla programovou ředitelkou festivalu českého jazyka a literatury Šrámkova Sobotka.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.