Polovina dětí stráví venku méně než hodinu denně. Proč by se tam nemohly učit? Venkovní třída je názorná a pestrá

Jak vaše iniciativa vznikla?

Zjistili jsme z průzkumů, že polovina dětí stráví venku méně než hodinu denně. Deset procent se ven nedostane vůbec. Být venku je poměrně banální věc, která má ale zásadní význam a dopad na zdraví a rozvoj dítěte. Co se děje v jeho volném čase, ovlivňují rodiče. Proto jsme nejprve spustili web Jdeteven.cz určený především pro rodiny s dětmi. Pak nám ale došlo, že ty rodiče, kteří se svými dětmi ven nechodí, tímto způsobem neoslovíme. A jakmile se děti nedostanou ven se svými rodiči, je jejich poslední šancí škola. A tak jsme se rozhodli využít sítě více než osmi set spolupracujících škol a rozjeli Učíme se venku.

Na vašem webu jsou ke stažení zdarma různé přípravy na výuku matematiky, českého jazyka, rukodělných činností a dalších aktivit venku. Přibydou ještě některé další předměty?

Začali jsme se zabývat také družinou, která je zaměřena více na hraní než na učení. Budeme pokračovat a rozvíjet přípravy, rádi bychom vytvořili i větší publikace pro jednotlivé předměty, například Přírodopis venku. Jednotlivé okruhy ale nenazýváme matematikou nebo českým jazykem, záměrně jsme zvolili méně školské názvy - Příběhy, Čísla venku, Tělocvična, Dílna a zahrada, protože jsme zastánci mezioborového prolínání. A chceme být srozumitelní i pro rodiče, protože jsme zjistili, že více než polovina uživatelů našeho webu jsou právě oni.

Váš projekt má za krátkou dobu existence obrovské ohlasy. Z čeho máte největší radost?

Že byla naše iniciativa pro spoustu učitelů tou pomyslnou poslední kapkou. Sami cítili, že učit venku je správné, a díky našim inspiračním materiálům získali opravdu odvahu vyrazit ven. Že se kolem našeho webu vytváří prostředí, v němž se učitelé a rodiče spojují ve vzájemné důvěře a spolupráci. Vznikla komunita, která rozvíjí naše záměry, aniž bychom ji řídili. Jednotlivci zkoušejí naše aktivity, sdílejí nápady, fotografie, zkušenosti.

Zatím je vše na vašem webu zdarma, zůstane to tak?

Rádi bychom zůstali zdarma. Sice fungujeme z grantů, darů a dobrovolnické práce, ale věříme, že peníze přijdou. Máme teď v rámci grantu Rok jinak marketingového specialistu, s jehož pomocí se nám snad fakt, že děti patří ven, podaří dostat do obecného povědomí.

Učitelé jistě mohou v tom, aby šli učit ven, vidět mnoho překážek. Pár vám jich teď předložím, co byste učitelům řekl? Takže zaprvé: Za 45 minut se nedá stihnout přesun a kvalitní výuka venku.

Pokud můžete, zvolte první nebo poslední hodinu, aby odpadla jedna cesta do šatny. Domluvte se s kolegy, přehoďte si hodiny, spojte si dvouhodinovku. Překvapily mě zkušenosti učitelů, kteří učí venku, a tvrdí, že i 20 minut venku může být kvalitnějších než 45 minut ve třídě. Děti se rozpohybují, zaktivizují.

Děti jsou venku rozjívené a nesoustředí se.

To se může poprvé stát, pokud děti nejsou zvyklé chodit ven. Stačí ale vydržet, ony se vyřádí, a druhou, třetí hodinu už budou nadšeně vstřebávat nové věci.

Mám ve třídě potížisty, hyperaktivní děti, s těmi nikam nemůžu.

Zkušenosti zapojených učitelů dokazují, že děti, které ve třídě mívají při výuce problémy, se do ní naopak venku lépe zapojí. Některé osobnosti totiž potřebují pohyb a být venku, aby se jejich mozek mohl učit. Nejsou hloupí, jen potřebují jiné podmínky.

Nemáme zahradu ani venkovní učebnu.

Vyražte do parku, na kraj města, na okraj průmyslové zóny. Kamkoliv, kde je příroda. Zkuste to.

Co když se dětem něco stane? Zlomí si nohu, vypíchnou oko, pořežou prsty?

Když se jde ven, chce to v první řadě důvěru mezi dospělým a dětmi, a potom dodržování předem stanovených pravidel. Máme přes tisíc členů, přes osm set spolupracujících škol, mnoho pedagogů už reálně venku učí a žádné strašlivé úrazy se nedějí.

Nebudu zkoušet každou novinku, která se objeví, budu se držet osvědčeného systému.

Věděli jste, že Eduard Štorch, zapálený pedagog a mimo to i autor Lovce mamutů, vedl v meziválečném období v Praze venkovní školu, tzv. Dětskou farmu? Učit se venku není novinka, ale přirozená věc.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.