Rvačka, při které jedno dítě rozbije brýle tomu druhému. Strkanice při odchodu do šaten, při kterých se spěchající partičce povede „vysklít“ dveře u tělocvičny. Situace, kdy se dětem ve škole nebo z družiny ztrácejí boty, bundy… Hmotná zodpovědnost, respektive to, kdo má co platit komu, se liší případ od případu. A pozor, dokonce při finálním rozhodnutí o zodpovědnosti záleží v mnoha ohledech i na věku dětí!
Když byla dcera v jeslích, při přetahování se s jinou holčičkou roztrhla knížku o Krtečkovi. Bylo to úplně banální, a i když to bylo spíš naše vstřícné gesto než povinnost, spravila to koupě nového kousku do knihovničky. Ale jsou situace, v nichž vaše dítě způsobí škodu, která banální není. Na majetku školy. Spolužákům. Nebo se naopak jemu ztratí bunda ze zamčených šaten, někdo do něj omylem vrazí a shodí mu brýle či vyrazí telefon z ruky… a vy jako zákonní zástupci se ocitnete v nepříjemných tahanicích o úhradu škody.
Nepříjemných nejen tím, že nevíte, koho v nich budete mít proti sobě – v jaké přijde náladě, jak bude ochotný nebo schopný komunikovat. Ale kauzách náročných také nepřehledností. Neexistuje jednotný mustr na určité typy situací, který může jedna nebo druhá strana jen tak vzít a aplikovat, když se nerýsuje automatická snaha o dohodu. „Každý případ je nutné posuzovat individuálně a vzhledem k tomu, že se typicky nejedná o případy, které by již byly řešeny soudy, nemáme obecně mnoho informací,“ potvrzuje také právnička Alice Kubů Frýbová. Přesto tu pár opěrných bodů je.
Důležitý je věk dítěte
Pokud bereme v potaz škody způsobené dítětem komukoliv (jinému dítěti, instituci, dospělému – tedy například pedagogovi), pokud by se takové případy dostaly k soudu, řídil by se mimo jiné věkovou hranicí. Občanský zákoník stanovuje, že za způsobenou škodu je zodpovědné samo dítě od 13 let: „Nezletilý, který dovršil třinácti let a nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu…“
Ale zároveň si ten samý zákoník klade podmínku, že nezletilý nese zodpovědnost pouze v případě, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. „Nebyl-li nezletilý, který dovršil třinácti let a nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.“ Pokud tedy k poškození majetku kohokoliv došlo v situaci, kterou dítě nebylo předem schopné vyhodnotit jako rizikovou, jeho odpovědnost jednoznačná není.
Potřebujete příklad? Vezměme si ty, o kterých už jsme mluvili. Stane-li se tedy například, že se bude vaše dítě s dalšími strkat ve dveřích jídelny tak dlouho, až je vysklí, nebo strčí do kamaráda tak silně, až mu spadnou drahé brýle, budou následky těchto událostí jiné, jestli se to stane ve školce nebo na prvním stupni, a jiné právě od 13 let dál. „Od této hranice se totiž předpokládá tzv. rozumová a mravní vyspělost – tedy schopnost dospívajícího dítěte odhadnout následky svého chování. Stejně jako schopnost ovládat své chování a například dveřmi tak silně nebouchnout. Pro střední školy máme dokonce i zvláštní ustanovení v zákoníku práce. U nich se rovnou předpokládá, že jejich žáci za škodu způsobenou škole mohou odpovídat,“ vysvětluje dál Alice Kubů Frýbová.
Zjistit, zda škola neporušila svoji povinnost konat dohled, což třeba právě u příkladu při strkanici v jídelně může mít vliv, je potřeba ve všech případech, které se odehrají na její půdě. Pak třeba za stejný incident může odpovídat škola i žák.
Existuje nicméně jedna jediná výjimka, která „maže“ i hranici 13 let – a sice moment, kdy ke škodě nedojde náhodou/nehodou, kterou zákon označuje jako nedbalost, ale úmyslně (jako když se kluci „baví“ tím, že o přestávce vytrhají záchodová prkénka). Jakmile je tam úmysl, je tam i zodpovědnost!
Dohlížel učitel dostatečně?
Pokud se i nadále pohybujeme na půdě (mateřské či základní) školy a u případu, kdy vaše dítě způsobí nějakou hmotnou škodu, pak právě do dovršení věku 13 let hraje zásadní roli něco, čemu se říká zvýšená povinnost dohledu učitelů. Protože pokud se prokáže, že dohlížející pedagog svou povinnost zanedbal, padá hmotná odpovědnost (také) k němu. Důležité je nicméně slovo „prokáže“.
„Zjistit, zda škola neporušila svoji povinnost konat dohled, což třeba právě u příkladu při strkanici v jídelně může mít vliv, je potřeba ve všech případech, které se odehrají na její půdě. Pak třeba za stejný incident může odpovídat škola i žák. Pokud jsou žáci větší, hodně závisí i na pokynech, které od učitelů obdrží,“ říká k tomu Alice Kubů Frýbová.
Vandalismus prokázaný…
Mimochodem, rozbité dveře, poškozené klávesnice u počítačů, ulomená záchodová prkénka… posuzují doporučené postupy ministerstva školství jako vandalismus a doporučují postup při jeho zjištění ukotvit přímo do školního řádu. A s ním se všichni žáci i rodiče seznamují na počátku každého školního roku.
V případě zjištění vandalismu i jeho viníka se pak nepovažuje úhrada škody daným žákem, resp. zákonným zástupcem, za sankce, ale za samozřejmost, jak se dozvíte přímo v pokynech ministerstva. A na řešení spolupracují jak pedagogové, tak školní psycholog, výchovný poradce nebo metodik prevence. Jestliže se takové incidenty opakují, viníci nebo / a jejich zákonní zástupci nespolupracují nebo jsou výsledkem vandalismu značné škody (od 5 000 Kč výše), přizvané bývají v závislosti na konkrétní situaci pedagogicko-psychologické poradny, OSPOD i Policie ČR. V zásadě se nicméně školy snaží incidenty vyřešit smírně.
V každém případě se bude hodit mít tzv. pojištění odpovědnosti, známé také jako „pojistka na blbost“ – ať už pak vaše dítě způsobí škodu kdekoliv, nejen ve škole, mohou jít náklady na úhradu vzniklé škody právě z této pojistky. Jednotlivé plnění se samozřejmě liší v závislosti na konkrétní pojišťovně i výši pojistných plateb.
Ale co když se ke škodám nikdo se nehlásí, nikdo nebyl přistižen? „Pokud nemáme viníka, obecně za takové škody bude odpovídat škola, pro tyto příležitosti má uzavřené tzv. pojištění majetku. Za tou jde odpovědnost také v případě, kdy na její půdě dojde k poškození zdraví – například pokud žák upadne v hodině tělocviku a zlomí si nohu,“ vysvětluje dál právnička: „Existuje jedno zajímavé soudní rozhodnutí, kdy se o hodině tělocviku poprali dva žáci v době, kdy učitelka odešla z tělocvičny pro zakutálený míč. Ve vztahu ke zranění jednoho žáka soudy dospěly k závěru, že ze 30 procent odpovídá žák sám, ze 30 procent druhý žák a ze 40 % škola. Ta však musela zaplatit celých 70 % a zbytek si sama vymoci po druhém žákovi,“ dokládá ještě Alice Kubů Frýbová, jak takové situace umí být komplikované.
Ztráty, krádeže aneb Mami, já nemám mobil
Teď pojďme řešit ještě momenty, kdy dítě přijde domů s tím, že se mu něco ztratilo. Co si smí a co není doporučované nosit do školy, mimo jiné s ohledem na hodnotu věcí, stanovuje opět školní řád. Nicméně když už zkrátka ke ztrátě dojde, respektive vaše dítě pravděpodobně někdo ve škole okrade, ocitáte se zase v jiné situaci. „A její řešení se znovu štěpí podle toho, zda ke ztrátě došlo v základní (a mateřské) nebo střední škole a na kterém místě,“ upozorňuje Alice Kubů Frýbová.
Za nevyjasněné ztráty v mateřské nebo základní škole by měla odpovídat škola – pokryje to z pojištění odpovědnosti. To může uplatnit, pokud se jedná o majetek a zdraví žáků a tzv. třetích osob. Ovšem za předpokladu, že rodič prokáže, že ke ztrátě / krádeži došlo a že si nepočínal nedbale (například když dojde ke ztrátě telefonu v hodnotě 20 000 Kč ve chvíli, kdy si jej zapomněl po výuce v lavici).
„U středních škol naopak bude škola za vzniklou škodu odpovídat pouze v tom případě, že buď sama porušila nějakou povinnost (což se obvykle nestává, s přibývajícím věkem – jak už jsme řekli – přibývá zodpovědnost na straně žáků), nebo pokud by se jednalo o tzv. věc odloženou. To znamená, že se jednalo o věc, která byla odložena na místě k tomu určeném – typicky v šatně nebo ve skříňce. Pokud by se ztratila z jiného místa, pak škola za nic neodpovídá a za ztrátu si nese žák odpovědnost sám,“ říká na závěr Alice Kubů Frýbová.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.