Příliv dospívajících do mé pracovny je mnohonásobný, říká terapeutka. Školy by měly přestat vyžadovat dokonalý výkon

Zaznamenala jste v souvislosti s dlouhodobým uzavřením škol nárůst klientů, kteří potřebují vaši pomoc?

Ano, obrací se na mě mnohem víc dospívajících a zároveň mi velice často volají rodiče, kteří si neví rady se svými dětmi. Ten nárůst je mnohonásobný a to, s čím ta děcka přicházejí, se pořád opakuje. 

S čím tedy přicházejí? A o jakou věkovou kategorii nejčastěji jde? 

Největší skupina jsou středoškoláci tak od patnácti do devatenácti let, často z gymnázií. Jsou zavření doma u počítačů, přehlcení výukou online. Právě na gymnáziích je výuka často neskutečně náročná, někteří musí sedět u počítače i šest nebo sedm hodin. Po online výuce totiž ještě zpracovávají úkoly, samozřejmě na počítači. Mnozí z nich nemají vůbec žádný jiný program. Když se vám tohle stane na týden, dá se to zvládnout. Ale oni tak žijí už celý rok. Zdá se jim to nesmyslné, postupně ztrácí motivaci. Proto učitelům tak často vypínají kamery. Jsem v kontaktu s některými deváťáky, kteří třeba vůbec nechápou, proč by se měli hlásit na další školu. Aby zase seděli u počítače? 

Asi jim taky vadí, že se nemůžou setkávat s kamarády.

Určitě. Spousta z mých klientů mi vypráví, že sice zavolají svým přátelům, ale ti odmítají jít ven, protože se bojí nákazy. Ještě nemají takové rozlišovací schopnosti jako dospělí, nejsou schopni rozlišit, že venku neřádí mor. A když je dospělí donutili sedět rok na zadku v pokoji, tak se přece musí dít něco strašlivě nebezpečného. 

Co jim na to říkáte?

Vyzývám je, aby začali strukturovat svůj den smysluplněji. Ráno si zajít na procházku nebo zaběhat, podle toho, co mají rádi. Pak teda být chvíli online ve škole, ale pak se zase věnovat něčemu jinému mimo počítač. Svědomité dívky totiž plynule navazují – jakmile skončí online škola, rovnou jdou dělat úkoly. Večer v osm jsou úplně přetažené, je jim špatně a nechápou, co se děje. Děje se to, že žijí jen intelektem a tělo strádá. To, že jsou celý den připojeni online, jim způsobuje další potíže – nespavost, potíže s pozorností nebo psychickou nepohodu. Člověk, který se nehýbe, zatuhne v tom psychickém stavu, ve kterém se právě nachází. Proto jim říkám, aby chodili ven a setkávali se s těmi, kteří jsou ochotní se setkat. Vlastně jdu proti pandemickým nařízením, ale coby terapeutka nemůžu jinak. Reálně hrozí, že ta děcka spadnou do některého z duševních onemocnění. Můžou se potýkat s poruchami příjmu potravy, obsedantně-kompulzivní poruchou, úzkostmi nebo depresí. 

Jak se ty případy vyvíjejí dál? Nastane zlepšení, když jdou ven? 

Někdy ta sezení musíme opakovat, aby pochopili, že musí udělat skutečně změnu. Když ji udělají, většina z nich pocítí, že se vnitřní prožitek promění. Roli hraje i výpadek zájmové činnosti – přestali dělat svoje věci, nerozvíjí se v tom, co je baví. Neprožívají dobré emoce, které dříve byly samozřejmostí. Proto jim navrhuju, aby začali něco tvořit – tvořivost je královská cesta k porozumění a vyjádření vlastní duše. Další možností je zkusit něco úplně nového nebo třeba číst knihy, které nepatří ke školní četbě. 

Chodí k vám dospívající sami od sebe, nebo je posílají rodiče? 

Většinou rodiče. Že by přišli sami, to málokterý dospívající udělá, už proto, že jsem soukromá psychoterapeutka na přímou platbu. 

Jaká je zakázka od rodičů?

Zdá se jim, že je jejich dítě depresivní, úzkostné a že ho nepoznávají. Že nemá z ničeho radost, je hodiny zavřené v pokoji, nechce se účastnit dění v rodině. 

Jak můžou svým dospívajícím dětem pomoci rodiče?

Snažit se dítě vtahovat do dění v rodině, do skutečného života, i když se brání. I vztek dospívajícího, že musí poklidit kuchyň po vaření, je zdravější než ztráta motivace pro cokoli za zavřenými dveřmi dětského pokoje nebo nesmyslné brouzdání na internetu. Můžou pomoci s úklidem, uvařit oběd, zahrát si s rodinou nějakou hru nebo se podívat na seriál a pak si o něm povídat. Problém je, že mnoho rodičů na tom není psychicky o moc lépe než jejich děti. Je potřeba narafičit podmínky v rodině tak, abychom v sobě i v dětech vzbudili jiné emoce, než je strach a paralýza. Doporučovala bych taky občas na pár hodin vypnout wifi, určitě na noc. Už před pandemií jsem řešila mnoho studentů, kteří byli závislí na onlinu. Teď k tomu díky nařízenému online životu mají ideální podmínky. 

Na menší děti současná situace tolik nedopadá?  

Začíná to tak v sedmé třídě. Odvíjí se to od odlišností mezi vývojovými fázemi. Malé děti k tomu, aby se jim dobře dařilo, potřebují hlavně kontakt s rodiči. Takže těm pandemie spíš hraje do karet. Potíž nastává na druhém stupni, kdy narůstá potřeba nabírat sociální vzorce a zkušenosti ve vztazích se spolužáky a s opačným pohlavím. Pro nás je to přestávka v kontaktech, ale pro ně je to totální prázdnota ve vývojové fázi, kdy jsou nejdůležitější vztahy, blízkost a randění. Představte si, že vám někdo zakáže na rok fyzický kontakt s rodinou. Pro dospívající je podobným prožitkem přerušení kontaktu s vrstevníky. Můžou si povídat přes chat, ale to zcela redukuje všechno, co my lidi potřebujeme ve vztahu s druhým, tj. dotek, energie blízkosti, tedy veškeré emoce, které vznikají při reálném setkání.

 Co nejhoršího jste zatím slyšela od svých dospívajících klientů?

Mám hodně klientů, kteří zkouší sebepoškozování. Pořežou se, pálí se cigaretou… Zkouší přes bolest prožít něco jiného, než je úzkost nebo nicota a prázdnota. Fyzická bolest je pro ně snesitelnější než ta psychická, se kterou si neumí poradit. Kdežto když se popálíte cigaretou nebo se pořežete, máte aspoň na chvíli absolutní kontrolu nad tím, co se vám děje. Dále ke mně přicházejí zoufalí rodiče, že jejich dítě přestalo jíst. Má smysl jíst? Vždyť se svět zastavil – to je jednoduchá logika dospívajícího člověka. 

Je něco, co by mohla udělat škola? Z vašeho povídání vyplývá, že především asi chtít toho po studentech míň.

Určitě. Redukovat tlak na výkon, změnit směr a smysl výuky. Když se zamyslíte nad tím, co nyní studenti potřebují, tak to rozhodně není freneticky plnit úkoly, ale pečovat o sebe a své blízké, aby mohli dost dobře přežít tuto náročnou dobu. Od učitelů potřebují obyčejný lidský zájem o jejich prožívání, prostor pro povídání o současném dění, možnost ventilovat své představy, obavy a nejistoty. Možnost opřít se o jejich zkušenost. Učitelé by měli přestat nárokovat dokonalý výkon, ale spíš děti vybízet k tomu, aby dělaly i jiné věci. Jsou i školy, které jsou rozumné, můj syn deváťák má ve waldorfské škole denně maximálně dvě hodiny online, takže má spoustu času na své oblíbené činnosti. Apelovala bych především na gymnázia, aby sebrala veškerou moudrost, životní zkušenost a odvahu se vzepřít vlastním zkostnatělým zvyklostem a přestala studenty bombardovat úkoly. 

Možná kdyby to školy udělaly, tak by se to nelíbilo rodičům. Mnoho z nich se obává, že děti přicházejí o vzdělávání. Také budou přijímací zkoušky nebo maturita… 

Celé školství by se mělo usebrat a vytvořit krizový plán. Zohlednit to, že děcka mají za sebou rok obrovského stresu, rok, kdy jsme jako ve válečném stavu. Když se na to takhle podíváme, je přece jasné, že nemůžeme hodnotit výkon dětí. Každý ředitel by si měl odpovědět na otázku: Kdo je středem mého zájmu? Nespokojení rodiče, nebo děti? Učitelé – a samozřejmě i rodiče – by měli především přemýšlet, jak dětem a dospívajícím pomoci překlenout toto těžké období.

Je to těžké období, ale zároveň se v něm toho určitě dost naučí…

Jistě. Mě osobně tato doba vyzývá k tomu, abych byla k ostatním lidem citlivější a jemnější. Abych k nim přistupovala s větší mírou pochopení, protože většina z nás je z různých důvodů vystrašená. Můžeme k tomu vést i děti – pěstovat v nich sociální cítění, chuť pomáhat, třeba donést nákup sousedce. Být všímavý, zavolat babičce, která je v izolaci. Přemýšlet o vztazích, protože to je něco, co k životu potřebujeme a bez čeho nepřežijeme. Učit se empatii, porozumění… to jsou věci,  které se ve školách vlastně neučí, protože na ně nezbývá čas.

Tereza Nagy je psychoterapeutka působící v Brně a ve Vyškově. Individuální a skupinové psychoterapii dospělých, rodin i dětí se věnuje již 15 let. Je autorkou knihy Dcera padajícího listí a matkou tří dětí, z toho dvou dospívajících.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.