Prováděla cizince, teď bude třídní páťáků. S dětmi můžu navázat bližší vztahy než s turisty, pochvaluje si

Před dvěma lety touhle dobou by každý den prochodila kilometry rozpálenou Prahou a večer padala únavou. Letos leží v učebnicích pro pátou třídu, myslí na své budoucí žáky, které zná zatím jen z fotek a vymýšlí, co s nimi podnikne. „Máme opakovat nejstarší dějiny českých zemí, tak to vidím na návštěvu expozice Příběh Pražského hradu, v rámci výtvarné výchovy zase zajdeme do Národní galerie,“ plánuje Jana Horníková. 

Může se to zdát jako velký životní zvrat, stát se před padesátkou učitelkou. Jenže Jana má učitelství v rodinné DNA - otec byl ředitelem učiliště, maminka učila technické předměty na malé základní škole. „Všichni naši známí učili, doma se celé moje dětství nemluvilo o ničem jiném,“ vypráví. Dlouho si myslela, že taky musí být učitelkou, ale nakonec šla studovat španělštinu na Filozofickou fakultu. Když se mohla během studia specializovat, vybrala si didaktiku – to ji dnes opravňuje učit na druhém až čtvrtém stupni. 

Ještě během studií učila pár let jazyky na obchodní akademii, ale lákalo ji cestování, a tak se nakonec stala průvodkyní. Nejčastěji provázela španělsky a anglicky mluvící turisty po Praze, občas se dostala do Maďarska, na Slovensko nebo do Rakouska. Práce ji bavila, ale slibovala čím dál menší jistotu. „Cestovní ruch u nás převzaly zahraniční subjekty, domácí cestovky jen paběrkovaly a práce začala být velmi nejistá. Stávalo se, že jsem ještě dopoledne nevěděla, jestli odpoledne budu mít turisty, nebo ne.“ A tak začala Jana Horníková myslet na zadní vrátka a v lednu 2020 se přihlásila k dálkovému studiu učitelství pro první stupeň. „Na starší děti jsem si po takové pauze netroufala, ty mladší jsou ještě bezprostřední, nadšené a učí se většinou rády,“ vysvětluje.

Jedu na empatii

Jak prozíravé bylo přehodit výhybku, se ukázalo hned v březnu. Cestovní ruch ze dne na den přestal existovat. A tak se Jana Horníková začala poohlížet po práci ve škole. Hned na první zaslaný životopis dostala nadšenou odpověď. „Paní ředitelka ocenila, že jsem z praxe, nezatížená dlouhou pedagogickou kariérou. Říkala, že takové lidi ráda přijme a podpoří ve studiu.“ Dnes má Jana před sebou poslední semestr. Studuje v rámci celoživotního vzdělávání a za každý semestr platí deset tisíc korun.

Když měla novopečená učitelka v září 2020 poprvé předstoupit jako angličtinářka a španělštinářka před žáky, ostych neměla. „Jsem zvyklá pracovat s lidmi a pečlivě jsem se připravila,“ říká. I přesto měla perný hned první týden. „Jeden chlapec v páté třídě na sebe začal nezdravě upozorňovat. Škrtil se, až začal fialovět, poškrábal si do krve ruce. Koukala jsem na to s vytřeštěnýma očima, teď už bohužel vím, že to u dětí není zdaleka ojedinělé,“ popisuje Jana Horníková. Za pomoci kolegů se jí podařilo chlapce uklidnit a začala pracovat na tom, aby se situace neopakovala. „Asi to byla reakce na to, že se ve třídě objevil někdo nový. Později se mi svěřil, že má problémy v rodině, obtížně si hledá ve škole kamarády a vadí mu, že už má nálepku problematického žáka. V mých hodinách už pak fungoval bez větších konfliktů, je to moc chytrý kluk.“

Vztahy s dětmi si čerstvá učitelka pochvaluje. „Mluvím s nimi upřímně, jedu na empatii. Neřvu na ně, neoslovuju je příjmením a snažím se, aby samostatně přemýšlely. Osvědčilo se mi brát je jako lidi, kterých si vážím, a ne jako nesvéprávná zvířátka, která musí dělat, co se jim řekne, jinak přijde trest,“ říká, ale hned zdůrazňuje, že to neznamená, že si nechá všechno líbit. „Když děti zlobí, řeknu jim, že to není fér vůči mně ani spolužákům, že je musím překřikovat, bude mě bolet v krku a oni se nic nenaučí.“ 

Osvědčilo se jí také hodně komunikovat s rodiči. „Dost dětí má poruchy pozornosti, nejsou schopny sedět v klidu. Jeden chlapec mi běhal po třídě a hýkal. Chytrý kluk s diagnostikovanou poruchou pozornosti a hyperaktivitou. Promluvila jsem si s ním i s maminkou, domluvili jsme se, že nevadí, když se během hodiny projde, ale že to hýkání ruší. A chlapec s tím přestal. Mám zkušenost, že když se domluvím s rodiči, domluvím se i s dětmi,“ popisuje učitelka. 

Dávám jen jedničky a dvojky

Je zajímavé, že Jana Horníková mluví nejdřív o vztazích. O výuce se rozpovídá až po přímé otázce – jak člověk hned ví, co a jak učit, když se „na stará kolena“ ocitne před žáky? „Zpočátku jsem opatrně zjišťovala, jak na tom děti jsou, inspirovala jsem se u kolegyň a dost jsem se opřela o tematické plány a učebnice. Měli jsme Oxford učebnice, které se mi zdají kvalitní a mají skvělou interaktivní verzi, myslím, že se toho děti naučily hodně. A já se zase hodně naučila od nich,“ shrnuje Jana Horníková první školní rok. 

S čím ve škole trochu narazila, bylo její odhodlání dávat dětem jen jedničky, sem tam dvojku. „Kolegyně a vedení se nad tím pozastavovalo, ale já to jinak nechci – pokud vím, že se žák snažil, tak ho nechci perzekvovat za to, že mu ty jazyky třeba tolik nejdou. Měla jsem ve třídách i děti ze sociálně slabšího prostředí nebo s nižším intelektem, ale i ty pracovaly a úkoly odevzdávaly.“ K odevzdaným úkolům jim připisovala i drobná slovní hodnocení a sledovala, jak to děti motivuje. Čtyřikrát za rok také dala dětem vyplnit archy se sebehodnocením. „Překvapilo mě, že se umí ohodnotit velmi přesně. Některé děti jsou ještě hravé, holky si nosí do školy hračky nebo plastelínu. Dojalo mě, když v sebehodnocení napsaly, že by měly dávat víc pozor. Děti samy moc dobře ví, kde mají rezervy.“ 

Dobře fungovala i online výuka. „Zdálo se mi, že se děti doma s mobilem a Netflixem nudily a online škola pro ně byla zpestřením.“ Horší to bylo s některými rodiči – někomu se zdálo, že je online výuky málo, jinému, že moc. „Do naší školy volali neustále rodiče z obou táborů a dožadovali se protichůdných řešení,“ směje se Jana Horníková.  

Vytvářet hlubší vztahy

Když se novopečené učitelky zeptáte, co ji baví ve škole úplně nejvíc, řekne trochu nezvykle: lidské příběhy. „Ve škole je těch příběhů strašně moc, a i když jsou některé smutné nebo obtížné k řešení, většinou jsem zažila vztahy s dětmi i jejich rodiči velmi hezké. Jako průvodkyně jsem se taky leccos dozvěděla, ale tady můžu s dětmi vytvářet hlubší vztahy a taky jim můžu nějak pomoci, když to potřebují,“ říká. 

Právě vztahy s dětmi jsou to, co ji nabíjí, i když jí práce zatím bere mnohem víc času, než by si přála. Jak ale přiznává, může si za to sama a je odhodlaná se v tom zlepšit. „Někdy jsem ještě ve tři hodiny ráno opravovala písemky, protože jsem dětem slíbila, že to stihnu do následující hodiny. Ve druhém pololetí už jsem si uměla práci lépe organizovat a budu na tom ještě pracovat.“ 

Změnilo se i celkové životní tempo. „Jako průvodkyně jsem měla nejvíc práce o prázdninách a o víkendech, kdy ostatní lidé cestují. Tím se často narušoval rodinný program, o letních prázdninách byly moje děti u babiček nebo někam jely s manželem. Teď si prázdniny mohu užít se svými dětmi, ale zase si nemůžu vzít volno nikdy jindy mimo prázdniny. Každé povolání má něco.“ 

Nevadí jí ani nižší plat. „Celkově jsem jako průvodkyně měla peněz asi víc, ale jak už jsem zmiňovala, přicházely nepravidelně, a teď je to s cestovním ruchem ještě komplikovanější.“ Něco zase učitelskou prací získala, i když o tohle zrovna nestála: kilogramy na těle. „Jako průvodkyně jsem celé dny chodila. Od té doby, co jsem nastoupila do školy, jsem hodně seděla u počítače nebo studovala na zkoušky na pedagogickou fakultu. Nabrala jsem za ten rok snad deset kilo při stejném příjmu potravy.“ 

Ve škole chci zůstat

Od září přechází Jana Horníková na jinou školu, kde jí nabídli třídnictví páté třídy. Už tedy nebude učit jen jazyky, ale všechny předměty kromě tělocviku a hudební výchovy. „Vlastivěda, to je v páté třídě především dějepis, ten ovládám. Z českého jazyka a matematiky jsem už dělala zkoušky. Nejhorší bude asi přírodopis, takže přes léto opakuju obratlovce, kroužkovce, sumýše,“ směje se. 

Mezitím vymýšlí projekty, kterými výuku zpestří. „Navážeme partnerství se ZŠ v Žebráku nedaleko Prahy. Kousek od ní jsou dva hrady Žebrák a Točník, ale i krásná příroda a farmy s chovem krav a koní. Dále mám v hlavě takový projekt, který nebude nic stát, ale děti se toho hodně naučí – že by nás rodiče brali na svá pracoviště a povídali o své práci. Líbilo by se mi, kdyby se děti dostaly i někam do továrny, aby viděly, že věci nevznikají mávnutím kouzelného proutku. Chci do školy pozvat i babičky nebo dědečky, aby povídali o svých zajímavých koníčcích nebo o svém životě.“ 

Okolí jí předpovídá, že až se cestovní ruch znovu rozjede, bude se do něj chtít vrátit. Sama to tak ale nevidí. „Nechci, aby to znělo jako klišé, ale jako pro průvodkyni pro mě bylo důležité, že šířím dobré jméno naší země v zahraničí. Spousta turistů sem jezdí s představou chudé postkomunistické země, jejíž obyvatelé nic neumí, ani se chovat. Chtěla jsem přispět k tomu, aby se tento obraz změnil. Podobně důležitá mi připadá práce ve škole – je zásadní, jak děti prožijí čas, který tam stráví, co se tam naučí, jaké vztahy naváží, jak se připraví na budoucnost. A já je chci při tom prvním vyšlapávání si cestičky životem podpořit.“ 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.