Recept na finský školský úspěch? Důvěra. U oběda se děti obsluhují samy, na chodbách nikdo nehlídkuje, říká učitelka

Jak dlouho jste ve Finsku mohla pobýt a jaké školy jste navštívila?

Byla jsem tam loni v listopadu od neděle do čtvrtka, což není zas tolik, ale program byl nabitý od rána do večera. Navštívila jsem vesnickou malotřídku, kam chodí asi 65 dětí, městskou školu podobně velkou jako je ta, v níž sama učím (asi 700 dětí) a také pedagogickou fakultu.

Našla jste ve Finsku nějakou přímou inspiraci, něco, co by se dalo hned zavést ve vaší škole?

Hodně mě inspirovala práce s týdenními plány - paní učitelka je v pondělí dotváří na základě diskuze s dětmi ve třídě. Každý žák si potom během týdne jede podle svého: může pracovat, na čem chce, s kým chce, a na malotřídce třeba i kde chce - děti si posedaly porůznu po celé škole. Zároveň ale vědí - a jsou k tomu od 1. třídy vedené - že zodpovědnost za splnění domluvených výstupů do stanoveného termínu je na nich. Já sama týdenní plány s dětmi taky dělám, ale po návštěvě Finska se chci zamyslet nad tím, jak je do toho víc zapojit.

Frontální výuka ve Finsku neprobíhá vůbec?

V jakékoliv hodině se děti po zadání práce rozejdou a pustí se plnění úkolu tak, jak kdo potřebuje. Samostatně, ve dvojici, ve skupině. Paní učitelka je k dispozici všem, kteří potřebují konzultaci. A pokud si více dětí nezávisle na sobě vyžádá stejnou radu, proběhne „výuka“ tak, jak ji známe. Vychází ale z potřeb dětí, ne učitele. Obecně každý učitel může pracovat, jak chce, funguje to na důvěře: dodržíš státem dané kurikulum a způsob práce si vybereš sám. Žádné kontroly, žádné hospitace, žádné pololetní testy s porovnáváním tříd mezi sebou. Překvapivým výsledkem je, že mezi školami jsou minimální rozdíly – nemusíte pátrat, kde ve městě se nachází nejlepší škola, ani plánovat, jak do ní dopravovat své dítě. Nejbližší škola je totiž stejně kvalitní jako ty ostatní. Kdyby mi to říkali jen učitelé, asi bych tomu ani nevěřila, ale potvrdil to i synovec mého průvodce, který kvůli stěhování zažil více škol. 

Jak si to vysvětlujete?

Je to podle mě tím, že když nastane problém, škola si „beztrestně“ může říct o podporu. Taková atmosféra tam panuje na všech úrovních: když někdo něco nezvládá, nikdo to nebere jako ostudu, prohru, ale jako něco běžného, co se může stát každému. Platí to pro učitele, ale i pro žáky: je normální říct si spolužákovi o pomoc, nesoutěží se. Dětem není hloupé si o pomoc říct a učitelům nevadí, když si děti pomáhají. Cílem vzdělávání není někoho nachytat ani vyzdvihovat chyby. Stát, a tím pádem i škola, klade důraz na spolupráci a rozvoj sociálních vztahů mezi dětmi.

Jaká je ve finských školách atmosféra?

Velmi pohodová – děti oslovují učitele jménem. Téměř všichni chodí v ponožkách. A co je zajímavé: na chodbách nikdo permanentně po celou přestávku nevartuje a neumravňuje.

Žádné dozory?

Když jsem se na to učitelů ptala, říkali: jsme na tom obědě taky, sedíme a jíme a kdyby se něco dělo, můžeme zareagovat. Stejně tak volně procházíme po chodbách. Cílené služby mají jen na velkou přestávku, kdy se chodí ven – ale i tam je s dětmi učitel hlavně pro případ, že by se něco stalo, tedy aby pomohl, ne aby prudil. Ta důvěra, která ve Finsku prostupuje všemi vrstvami škol, ale i celé společnosti, je úžasná. Je to vidět třeba v jídelně: děti si vybírají a nakládají na talíř jídlo a jeho množství podle vlastního uvážení. Zbytky v podstatě nejsou. Nikomu nic nepadá na zem, zvládají to i prvňáci.

Vám se to ale daří – mít partnerský vztah se svými žáky?

To ano, přístup k práci i k žákům mám asi podobný, jako jsem viděla ve Finsku, ale tam je úžasné, že je to součást kultury. Takhle se jedná, takhle se s žáky mluví, a platí to plošně. Kdyby se tomu některý učitel vymykal, asi by se mu dostalo nějaké zpětné vazby.

Stihla jste si všimnout, jak se ve Finsku pracuje se slabšími žáky?

Už v polovině listopadu fungovala skupinka dětí napříč prvními třídami – bylo jich tam asi osm – které mají potíže v matematice. A tak si je občas takhle pohromadě vytáhnou na speciální hodinu. Nezískají ale žádnou nálepku a jakmile zvládnou, co jim chybí, pokračují dál s ostatními.

Jaká je spolupráce mezi školou a rodiči?

Zdálo se mi, že dost úzká. V malotřídce jsem měla možnost zrovna zažít rozsáhlý, několikatýdenní projekt vedený maminkou, která je odbornicí na danou problematiku. Páťáci a šesťáci si hráli na firmu, která přemýšlí, co produkovat. Něco takového se na našich školách děje třeba při přípravě adventního jarmarku, ale tohle bylo mnohem sofistikovanější: zjišťovali, jaká by byla po produktu poptávka, seznamovali se detailně s tím, jak to ve firmě funguje a zrovna tam byli na návštěvě dva mladíci z reklamní agentury, kteří jim říkali, jak se vytváří logo.

Jaké to bylo na pedagogické fakultě?

Tam jsem si připadala jako v pohádce, počínaje prostory, technickým vybavením… Ale hlavně mě okouzlilo, jaký vztah panuje mezi studenty a profesory. Vše funguje na partnerské úrovni, ve stylu: jde nám o společnou věc. Ve Finsku je mnohonásobný převis uchazečů o studium učitelství a i studium je mnohem náročnější. Studenti mají mnohem víc praxe a opravdu už na škole si každý adept vyzkouší učit.

Je ještě něco, co vás ve Finsku překvapilo?

Třeba to, že rodiče nezaplatí v průběhu celé základní školní docházky za vzdělávání ani euro. Zdarma jsou obědy, učebnice, pracovní sešity, veškeré pomůcky, výlety a v současné době má přijít legislativní změna, která zajistí, že zdarma bude pro školní skupiny i doprava. Naopak mě překvapilo, že ne všechny finské školy jsou bohaté. Když škola například nemá na učebnice, tak je žáci nedostávají a učitelé si vytvářejí materiály sami. Zajímavé je, že i kdyby rodiče svým dětem učebnice koupit chtěli, do školy je nosit nesmí. Ze všeho je vidět snaha zajistit rovný přístup ke vzdělávání pro všechny.

Je něco, co by se na finském školství dalo podle vás ještě zlepšovat?

Oni sami neusínají na vavřínech: kromě reforem, které tam probíhaly už dříve, teď mají za cíl více provázat výuku. Nejít po předmětech, ale po tématech. Je to všechno o přístupu k životu. Stát si prostě řekne: takhle to chceme, a tak pro to vytvoříme podmínky. To je tam cítit ze všeho, třeba i z toho, jak vypadají chodníky. Jsou široké, půlka z nich je vyhrazená pro cyklisty a je širší než naše cyklostezky. Taky většina dětí jezdí do školy na kole, a to v jakémkoli počasí a často velké vzdálenosti.

Kateřina Vrtišková chtěla být učitelkou odmala. Nedostala ale doporučení na střední pedagogickou školu, a tak vystudovala knihovnictví. Po maturitě šla na pedagogickou fakultu, absolvovala v roce 1997. Od té doby učí – nejdřív na základní škole ve Vraném nad Vltavou, nyní ve druhé třídě ZŠ v Jílovém u Prahy. 

Rozhovor vznikl pro časopis Řízení školy, kde byl zveřejněn v únorovém čísle.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.