Robert Čapek: Dvě sborovny, dva světy, stejné peníze. Je to fér?

Přípravný týden – tedy ten poslední v srpnu - je takovou ideální příležotostí. Každý pořádný lektor už ho má rezervovaný hodně dlouho dopředu. Přichází do školy a v ní ještě často není všechno hotové: ještě zde překážejí stavbaři, umývají se okna, chystají se třídy. Vládne zde ruch jako před nějakým jarmarkem, kdy stánky ještě nejsou vybalené, ale úplně cítíte tu energii a dychtivost ukázat se v tom nejlepším světle. A komu se chtějí ukázat učitelé? Přece svým žákům.

V takové škole, kde se učitelé žákům chtějí předvést v tom nejlepším světle, má lektor velmi lehkou práci. Učitelé, odpočatí z prázdnin, dychtí po tom se ještě trochu vzdělat a poučit, aby byli jako odborníci na vzdělávání co nejlepší. Přímo hltají nové metody, zajímají se, jak podnítit motivaci žáků a rádi s lektorem sdílejí i svou úspěšnou praxi. Ředitel pak hrdým okem přehlíží šik svých vyvolených, má radost z jejich progresu, těší se na společnou práci v novém školním roce a přemýšlí, jak by je ještě více mohl podpořit a odměnit. Z takové sborovny proudí duch sebedůvěry, profesionality a jistoty budoucích úspěchů. Nebylo by krásné, kdyby to tak bylo v každé škole?

Ale jak říkám, co sborovna, to jiný svět. Dvacet kilometrů od školy ke škole může v pedagogice znamenat celá desetiletí. Zatímco škola A, kde jsem byl ve středu, je téměř značka ideál a učitelé přímo překypovali energií a touhou, aby už školní rok začal, čtvrteční škola B byla jako z depresivního románu. Učitelé projevovali známky nervozity a blízkého nervového zhroucení, přestože měli být z prázdnin dokonalé zrelaxovaní. Škola, byť zbývaly již jen dva pracovní dny do začátku školního roku, vypadala jako vybydlená. Během semináře nebozí pedagogové vyprávěli odstrašující příběhy žáků pod vlivem drog, rodičů vymáhající si požadavky násilím nebo historky ze třídy, za které by se nestyděl ani Stephen King. Druhým dechem se ale zastávali zastaralých metod výuky, udělování špatných známek, zkoušení před tabulí a domácích úkolů. Do první školy bych dal své prvorozené, školu druhou bych spíše doporučil přeorganizovat na něco užitečného: dílnu na výrobu hraček, nízkoprahový klub, zkušebnu pro heavy metalové kapely.

Jaká je ale pointa celého příběhu o různých školách? V tisku se objevují další a další informace o platech učitelů a jejich plánovaném zvýšení. Mají mít do roku X tolik a tolik tisíc, nyní se jim přidá tolik procent, pak to poroste zase o tolik. Tyto peníze budou dostávat učitelé školy A i B stejně, přestože kvalita jejich práce je naprosto rozdílná. Dokonce je možné, že když jsou ve škole B učitelé s delší praxí, dostanou peněz více! To je už dáno hloupostí tarifních tabulek: zvyšování platů podle délky praxe, přestože každý výzkum na toto téma prokázal, že délka praxe s kvalitou výuky vůbec nesouvisí. A o kolika penězích mohou rozhodnout sami ředitele a odměnit učitelé, kteří se snaží a umí? Jen směšný minidílek z celého platového koláče. A já volám: dejme ředitelům více prostoru, mnohem více! Pokud chceme, aby se školy zlepšovaly, neměly by jim vládnout tabulky, ale učitelský um.

Robert Čapek vystudoval sociální pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a vychovatelství se zaměřením na tělesnou výchovu na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Své pedagogické vzdělání dále rozvíjel na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně.  Doktorské studium pedagogické psychologie ukončil na pedagogické fakultě UK v Praze. Má dlouholeté zkušenosti jako učitel základní školy, pedagogicky působil i na střední a vysoké škole. Nyní pracuje jako školní psycholog na ZŠ Miroslav. Lektoruje, mentoruje, bloguje a píše knihy pro učitele. Napsal didaktickou příručku Líný učitel.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.