Sama sebou a normální, sociálním sítím navzdory. Návod pro dospívající dívky, jak se mít rády a netoužit po dokonalosti

Jaká jste vy sama byla, když vám bylo těch třináct nebo patnáct let?

Byla jsem trochu oplácaná pihovatá holka, které se ostatní kvůli kilům navíc posmívali. Sebevědomí jsem měla na nule. Navíc jsem vyrůstala bez táty, a to mě taky poznamenalo. Měla jsem pocit, že asi za moc nestojím, když ten první a nejdůležitější muž mého života se prostě sebral, odešel a nestál o mě. Na pubertu nevzpomínám zrovna v dobrém.

A jak to bylo dál?

Ani pak to nebylo úplně super. Protože jsem si sama sebe nevážila, podceňovala jsem se, tak jsem si našla partnera, který se mnou nezacházel dobře. Nakonec jsem tři roky šetřila každou korunu, odjela studovat do Austrálie, a někdy v té době, po několika letech,  se to začalo lámat k lepšímu. Založila jsem si instagramový profil a blog, kde jsem sdílela tipy na cestování, knihy a tak. Přibývalo mi sledujících, ale zároveň jsem si všímala, jak je svět sociálních sítí pokřivený. Měla jsem pocit, že nemůžu být sama sebou; že když budu sdílet fotku, na níž mám na bradě pupínek, nedostanu lajky… A tak jsem založila projekt Za normální holky, který funguje už 2.5 roku a jedním z jeho cílů je i to, aby holkám a ženám připomínal jejich hodnotu.

Teď jste ambasadorkou Projektu sebedůvěry. Co to vůbec je za projekt?

Je to celosvětový projekt, který financuje kosmetická značka Dove. Napřed rozeslali po celém světě dotazníky, aby zjistili, co si dospívající holky myslí, co je trápí, čím žijí. Pak vytvořili brožurku Sama sebou pro rodiče, která je zdarma ke stažení na internetu a obsahuje různé tipy a návody, jak s dcerami v citlivém věku probírat některá témata. Psychologové a pedagogové pak objíždějí školy a školí místní výchovné poradce, aby si líp věděli rady s tím, jak s děvčaty bavit o tématech, jako je jídlo, diety, sebedůvěra, sociální sítě atd. Pro děti jsou to žhavá témata, mluvit o nich chtějí, ale ve škole na to často v rámci výuky není čas a rodiče jsou v tomto věku přece úplně mimo (smích)!

A vy sama v projektu hrajete jakou roli?

Já ho propaguji, pomáhám šířit brožurku mezi lidi. Také jsem ale v letošním školním roce navštívila dvě školy a zúčastnila se workshopů pro žákyně i jejich rodiče. V příštím roce v tom hodlám rozhodně pokračovat, bylo to zajímavé a prospěšné pro všechny strany.

Jak vaše návštěvy ve školách probíhaly?

Navštívily jsme s terapeutkami školy, kde na nás byly připravené holky ze 7., 8. nebo 9. tříd. Sedly jsme si s nimi do kruhu, představily jsme se jim a začaly jsme si s nimi polehoučku povídat. Já jsem vedla část věnovanou sociálním sítím. Bavily jsme se o tom, že sociální sítě nejsou realita; o tom, jak fungují různé placené spolupráce a podobně. Terapeutka zase s dívkami probírala otázky spojené se sebehodnotou, hubnutím, zdravým vztahem k jídlu, sobě samým i k okolí. Měla pro holky připravené i různé aktivity. Na závěr hodiny si třeba měly navzájem na lístečky psát komplimenty. To bylo vážně dojemné.

S čím se vám svěřují?

Z povídání s děvčaty nám vyplynulo, že skutečně mají velký problém se sebepřijetím a sebedůvěrou. Navíc jim připadá, že jsou na všechno samy a nemají si s kým promluvit. Bylo přitom vidět, jak moc se jim ulevilo, když zjistily, že i jejich spolužačky – nebo i já sama – se někdy trápíme kvůli tomu, jak vypadáme. Některé holky jsou extrovertní a povídají pořád, jiné jsou tišší a pak třeba přijdou o přestávce nebo napíšou zprávu. My je k ničemu nenutíme, jen chceme, aby dávaly pozor. S tím není problém, ve zpětné vazbě si spíš stěžovaly, že 45 minut je na takový program málo.

A co rodiče? Skutečně si přišli do školy s vámi popovídat?

Ano, měli jsme na obou školách velmi slušnou účast, což mě až překvapilo; přece jen rodiče museli obětovat setkání volný čas… Ale přišli a zajímali se o svět svých dětí. Chtěli vědět, jak děti přemýšlejí, co zažívají a jak se s nimi bavit ve věku, kdy se jim prostě svěřovat nechtějí. Snažili jsme se jim vysvětlit, jak to funguje na sociálních sítích, že je potřeba se zajímat o to, co jejich dítě na internetu dělá, s kým komunikuje. Mluvili jsme s nimi ale i o tom, jaký vzor dávají svým dcerám matky, když o sobě mluví, nebo jak s nimi jednají jejich otcové. Zkrátka snažili jsme se rodičům předat to, jakým způsobem mohou svým dětem být oporou.

Vy sama jste na sociálních sítích aktivní, přitom se o nich občas vyjadřujete kriticky… Co si o nich vlastně myslíte?

Nevyjadřuji se o nich kriticky, jen se snažím poukázat i na jejich odvrácenou tvář. Sociální sítě přirovnávám k noži. Můžeme si s ním nakrájet zeleninu a udělat si dobré zdravé jídlo, nebo ho můžeme vzít a někoho s ním bodnout. Na sociálních sítích je možné najít tipy na cestování, knihy, můžete si díky nim najít přátele. Lidé, kteří trpí třeba nějakými zdravotními problémy, díky nim najdou porozumění a spřízněné duše. Vznikají na nich neuvěřitelně soudržné komunity. Ale mají také svou odvrácenou tvář – nesmyslnou honbu za dokonalostí, nenávist, urážení, zneužívání. A ta může holky v pubertě dost poškodit.

Celou dobu se bavíme o dospívajících dívkách. Myslíte, že i kluci trpí pocitem nedostatečnosti a pokřiveným vnímáním reality kvůli sociálním sítím?

Určitě. Taky je pro ně náročné vidět na Instagramu kluky, kteří celé dny makají v posilovně, mají velké svaly, cestují zadarmo po celém světě, jezdí drahými auty a po boku mají exkluzivní modelku. Je těžké se pak srovnat s běžným životem žáka nebo studenta, který chodí do školy, má hluboko do kapsy a hádá se s rodiči. Jen kluci obecně o svých pocitech daleko méně mluví.

Kristýna Dolejšová je česká influencerka a blogerka. Pět let studovala a pracovala v australském Brisbane. Založila si blog o cestování a následně i instagramový profil nazvaný Za normální holky. Snaží se šířit myšlenku “body positivity” neboli láskyplného vztahu ke svému tělu. Je autorkou knihy Bez filtru.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.