Seriál Božena do škol patří, stejně jako debaty o sexu nebo o domácím násilí, říká učitelka literatury

Plánujete využít seriál Božena ve výuce? 

Na druhé pololetí už mám vymyšlený jiný projekt, takže Boženu možná využiju, ale jen v rámci nějakého dílčího tématu. Vzhledem k tomu, že se v seriálu vlastně příliš nemluví o literatuře a podrobnější vhled do obrozenecké společnosti minisérie také nenabízí, nelze ho použít jako „audiovizuální učebnici“ o Boženě Němcové a její době (čtěte také rozhovor se scenáristkami Boženy). Je to ovšem poměrně výrazný počin v oblasti biografického žánru – a tady už by myslím za pozornost stál, a to především v kombinaci s jinými filmy o životech spisovatelů a spisovatelek. Umím si představit, že bychom si se studenty pouštěli filmy dokumentární i výpravné a bavili bychom se o tom, jaké prostředky režiséři a scenáristé používají, aby odvyprávěli nějaký příběh. 

Je to jediný způsob, jak se seriálem naložit? 

Určitě ne, umím si ho představit také jako součást dlouhodobého projektu, v němž by měli studenti za úkol přečíst si nejen dopisy Boženy Němcové, její pohádky či básně, ale také zjistit co nejvíc informací o době, ve které žila. A následně napsat vlastní námět na seriál. Tím by si mimo jiné vytvořili vlastní hodnotová kritéria pro posuzování tohoto typu tvorby.

V souvislosti se seriálem se mluví o tom, že je v něm až příliš sexu. Učitelé se vzájemně radí, jestli ho mohou pouštět ve škole. Jak to vidíte vy? 

Asi by bylo dobré respektovat, že sami tvůrci doporučují seriál divákům od patnácti let. Ale myslím, že v osmé nebo deváté třídě už by jej pustit šlo, jen bych na to možná předem upozornila rodiče. Na střední škole už podle mě není žádný důvod se mu vyhýbat. Naopak je to skvělý materiál třeba do humanitních studií. Důležité mi přijde téma konsensuálního pohlavního styku, domácího násilí, emancipace, zpracovávání vlastních emocí, samozřejmě i nevěry. To, co se odehrává mezi Boženou a Josefem Němcovými, totiž neumožňuje černobílou interpretaci: jasně, bil ji, ale jak se asi vedle Boženy cítil? Jak moc by se jejich vztah proměnil, kdyby žili dnes? Umíme si vůbec představit, jak se asi cítí ženy, které vstupují do domluvených sňatků, pro které se samy nerozhodly? To není anachronismus, v některých společnostech je to dodnes aktuální. Ten seriál nabízí dnešní pohled na tehdejší dobu, a možná tak vypovídá daleko víc o nás než o Němcové. 

Má se tedy ve škole mluvit o sexu? 

Myslím, že hodně záleží na kolektivu a povaze učitele. Se svými studenty se v rámci literární výchovy učím hovořit o sexu a s ním spjatých tématech vlastně poměrně cíleně už od prváku. Ne o jejich zkušenostech, ale o tom, co se odehrává v textech, které společně čteme. V prvním ročníku probíráme povídky, takže se setkají s Dekameronem, Canterburskými povídkami, ale také třeba Dostojevským, Maupassantem, zmiňovanou Němcovou, Hrabalem, Škvoreckým, ale i současnými autorkami: Denemarkovou, Tučkovou, Kábrtovou. Někde narazíme na téma intimní náklonnosti mezi lidmi, na srdcervoucí žal z nešťastné lásky, ale taky na zvrhlé mnichy, prostitutky nebo sňatkové podvodnice. Je to součást světa, ve kterém žijeme, je to součást našich životů, nevidím tedy důvod, proč před těmito tématy zavírat oči. 

Vnímáte tedy literární texty jako možnost, jak se naučit komunikovat o některých zdánlivě složitých tématech? 

Jistě! V letošním prváku jsem nějak přehlédla, že se v jedné současné povídce objeví slovo orgasmus, a to jako součást poměrně klišovitého obrazu: můj milý se při orgasmu propne jako luk. Asi právě proto jsem si toho nevšimla. Velkou pozornost to ovšem vzbudilo u mých patnáctiletých chlapců a já si tím na dobrou čtvrthodinu totálně zbořila vyučování. Tohle je nutné je odnaučit, respektive si musí zvyknout, že slovo orgasmus patří do naší slovní zásoby, stejně jako slova penis, vagina nebo soulož. A pokud je neumějí bez uzardění vyslovit, jak s nimi pak mám v dalších ročnících probírat Gilgameše, Rabelaise nebo třeba Nabokovovu Lolitu?

Nehrozí potom, že se hodina literární výchovy zvrhne spíš v sexuální výchovu? 

Ano, občas studenty k tomu výběrem textů dokonce trochu navádím. Třeba když probíráme mýty přírodních národů, čteme příběhy o menstruaci, vzniku bodu G nebo vagině dentatě. Tou dobou už je jim všem k osmnácti, takže jsou výrazně mentálně vyspělejší, a sami se pak ptají. Vedle role cyklického času ve vyprávění si třeba vysvětlíme, jaká je role cyklického času v životě ženy. A někdy se to stane vyloženě náhodou, jako když jsme se od trubadúrské lyriky dostali k formám přirozené antikoncepce, protože chlapcům vrtalo hlavou, jaké prostředky vlastně rytíři a královny tehdy používali. 

Nikdo se u toho nečervená? 

Občas někdo, mnohdy jsem to já, ale to k tomu patří. U těch výše zmiňovaných příběhů je důležité, že jsou zábavné a studenti si na nich uvědomí, že probíráme témata stará jako lidstvo samo, nikoli výmysl současných lifestylových magazínů. Ale hlavně si to nesmíte představovat jako sáhodlouhé rozhovory o sexu. Jsou to drobné zmínky, které ale postupně budují předivo vztahů mezi informacemi. Někdy se spíš divím, na co všechno se zeptají. 

Na co třeba?

Čím dál tím častěji si hlavně holky všímají toho, že ženy jsou v mnohých literárních textech v dost submisivních rolích. Nebo že tam NE neznamená NE: tedy že sex, ke kterému v literatuře mnohdy dochází, není konsenzuální. Anebo naopak že se charakteristika mužských postav zakládá na tom, jestli jsou to muži dostatečně svalnatí a udatní. To mi přijde důležité. 

Nikdy jste se nesetkala s tím, že by nějaký student, nebo třeba rodič, namítal, že téma sexu do školy nepatří? 

To naštěstí ne. Je fakt, že aby se dalo ve škole mluvit o intimnějších tématech, musí v tom kolektivu panovat atmosféra důvěry, jakkoli děsně to zní. Nikdy bych se studentů neptala na jejich intimní zkušenosti, do toho mi nic není, ale přijde mi důležité mluvit s nimi o sexu a tělesnu jako o něčem normálním – a právě k tomu nám umění poskytuje výbornou platformu. Na začátku devadesátých let vyšla skvělá příručka věnovaná právě didaktice sexuální výchovy, pod níž byl tehdy podepsaný kromě jiných také Radim Uzel. Psalo se tam, že sex je do určité míry součástí života nás všech, a tak by o něm měl být s dětmi schopný pohovořit každý učitel, a to ideálně v rámci své vlastní aprobace. Nevím, kdy se u nás tenhle proud myšlení zahlušil a začal se prosazovat přístup připomínající spíše postoje současné polské vlády. Jako učitelé nemáme dětem radit, ale máme jim poskytovat informace o světě, ve kterém žijí. A informace o právu na vlastní tělo a o intimním životě vůbec k nim patří. Bohužel se ve škole mnozí a mnohé z nich dozvědí jenom to, jak nepřijít do jiného stavu a že existují také pohlavně přenosné choroby. To je ale přece žalostně málo.

Eva Marková učí literární výchovu na Gymnáziu Jana Keplera v Praze. Studovala češtinu, němčinu, komparatistiku a učitelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nyní v doktorském programu zkoumá didaktiku literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se také kulturní publicistice, v letech 2016–2020 byla programovou ředitelkou festivalu českého jazyka a literatury Šrámkova Sobotka.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.