Školní kaplan nemá být ideologem, ale někým, kdo naslouchá a provází, říká Petr Hyacint Ullman

Co máte v popisu práce jako školní kaplan?

Já na škole nejsem jenom jako školní kaplan, jsem tam i jako vyučující náboženství. Takže jedna část mé práce je to, že jako každý jiný učitel učím, dělám přípravy, připravuji testy, chodím na pedagogické rady. Druhá část je ta kaplanská, která zahrnuje velkou paletu věcí, možná od těch, co si člověk představí na první dobrou – to jsou školní mše, příprava na ně, přípravy na svátosti, jako je křest, biřmování, první svaté přijímání, zpovídání, duchovní doprovázení. Pak jsou tam aktivity pro jednotlivé třídy, kdy se s druhým školním kaplanem účastníme duchovních cvičení jednotlivých tříd, jezdíme na adaptační kurzy. Děláme společné věci, třeba poutě, několikrát jsme organizovali pouť do Lurd a do Toulouse, kde jsme studovali. S některými skupinami studentů jezdíme do Říma. 

Zkoumáte nějak, jestli jsou vaši studenti věřící? A jak se vlastně do těchto vašich aktivit vejdou ti nevěřící? Můžou taky jet do Lurd?

Určitě. Tam jsme chtěli, aby uměli francouzsky a aby byli z vyšších ročníků. Všechny aktivity, co nabízíme, jsou otevřené věřícím i nevěřícím, stejně jako hodiny náboženství jsou pro celé třídy. Takže je docela výzva skládat to tak, aby to bylo nízkoprahové a zároveň dostatečně zajímavé pro ty, co jsou v dané oblasti doma. Myslím, že je to obohacující i pro mě. Nevěřící často kladou otázky, které si člověk myslí, že už má vyřešené. Nebo ho ani nenapadnou. Oživuje to hodiny nebo duchovní aktivity. Takže třeba na duchovních cvičeních to máme hodně postavené na tématech hodnotové výchovy, přátelství, vztahy v rodině a zároveň je tam nějaký přesah. Máme společnou mši, potom čteme nějaký úryvek z bible a přemýšlíme nad ním. Rozhodně nám nejde o to, abychom napasovali studenty do nějaké role a do toho, že musí říkat to, co si my myslíme. Spíš se snažíme otevřít diskusi, poukázat na spirituální rozměr člověka.

Vedete hodiny náboženské výchovy. Co je cílem předmětu? A jak ošetříte v hodinách to, že někdo ve víře vyrůstá odmalička, hodně toho ví a někdo přijde biblí nedotčen?

Myslím, že židovská, biblicko-křesťanská kultura je někde v pozadí i našeho současného světa. A to může být velice zajímavé jak pro věřící, tak pro nevěřící. Pro pochopení toho, kdo jsme a kde se nacházíme v prostoru a čase. A zároveň se nám často stává, když otevíráme bibli s primány (paralelní třída šestému ročníku na základní škole, pozn. red.) a učíme se v ní hledat, že ani ti z věřících rodin to neumí. Snažíme se jim ukázat práci s poznámkami pod čarou, práci s odkazy na jiná místa, učit je pracovat s textem a přemýšlet nad tím, co sám o sobě říká. To je něco, co objevují i ti, kteří jsou z věřících rodin. Často znají příběhy, ale vlastně co to znamená, jestli se příběh skutečně stal, jaká je jeho symbolika, na co odkazuje, kde o tom Ježíš mluví v Novém zákoně a co tím chce říct, tak to jsou všechno věci, které nacházíme v poznámkách pod čarou v paralelních místech. Práce se Starým a Novým zákonem je tedy pro sekundy a tercie. Kvarty potom mají etiku, vyčlenili jsme ji z občanské výchovy. V kvintě mají religionistiku, kde se probírají další náboženství. Dál probíráme dějiny křesťanství a v oktávě potom aktuální otázky týkající se současnosti církve a světa. Chtěli bychom do budoucna nějakým způsobem předělat obsah výuky, abychom probírali věci ve větších celcích, které budou vycházet z písma, tradice, ale kde budou současné dokumenty papeže Františka, Jana Pavla II., Benedikta XVI. Také chceme mluvit o tématech, jako je ekologie, vztah církve a státu nebo sociální spravedlnost. 

Petr Hyacint Ullman je kněz, dominikán a školní kaplan na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Pochází z moravské Konice, studoval ve francouzském Toulouse.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.