Školy jsou na hraně možností. Hrozí vyhoření a odchody učitelů

„Do kanceláře chodím třeba na půl sedmou a reálně končím kolem půlnoci,“ říká Kateřina Kožnarová, ředitelka soukromé školy Sunny Canadian International School v Jesenici u Prahy. Kolegové z vedení jsou na tom stejně. „Kolikrát doděláme rozvrhy, suplování, vyřešíme technicky hybridní a distanční výuku, ´ošetřujeme´ unavené kolegy, trasujeme, s rodiči si kvůli karanténám vyměníme desítky emailů denně  – a pak nám někdo napíše, že je na cestě na PCR test, a já vím, že se nám to právě celé sesypalo a musíme začít znovu.“ Škola, kterou ředitelka Kožnarová vede, má pětadvacet tříd, z toho část je doma na distanční výuce a část je kvůli karanténě jednotlivých dětí odkázána na takzvanou hybridní výuku, kdy má učitel ze třídy učit zároveň děti přítomné ve škole a ty, které jsou doma. Ani učitelský sbor není kvůli COVID pozitivním vyučujícím zdaleka kompletní.

Stejně to vypadá i v ZŠ Kouřim, kde učí matematiku Šárka Kubelková, rozvedená máma tří dětí. „Ještě minulý týden nás učitelů chyběla polovina – někteří byli nemocní, část v karanténě, část musela být doma se svými malými dětmi, které měly zavřené školky nebo třídy,“ popisuje. Pro přítomné učitele to znamenalo nekonečná suplování a spoustu práce navíc, pro ředitelku školy neustálé přeskládávání rozvrhů podle práceschopnosti jednotlivých kolegů: “V jednu chvíli jsme si všichni přáli, aby nás hygiena raději zavřela. Měli jsme i desítky nepřítomných dětí, ve škole byly jen zlomky původních počtů žáků.”

Hybridní výuka – to nejhorší z distanční i prezenční výuky v jednom

„Před rokem a půl jsme šíleli z distanční výuky,“ vzpomíná Šárka Kubelková na loňský školní rok. „Nakonec jsme to ale zvládli, začali jsme využívat různé aplikace, sdílené nástěnky a spoustu dalších vychytávek, aby to děti i nás bavilo. S hybridní výukou se pereme teď a já za sebe nejsem spokojená s tím, jak u nás vypadá, ale zatím to neumím udělat jinak.“ Častým úskalím takzvané hybridní výuky jsou technická omezení, protože se učitel musí zároveň věnovat dětem u počítačů i v lavicích. Pokud je ve třídě pouze klasický mikrofon u notebooku, učitele to prakticky připoutá ke katedře, protože jinak ho děti doma neuslyší. Jak upozorňuje Kateřina Kožnarová, kvůli GDPR nelze přenášet bez úpravy souhlasu dění ve třídě s pomocí webkamery, protože nikdy není jisté, kdo děti ve třídě může vidět. Rodiče jsou na toto téma také čím dál citlivější. „Takže nám často zbývá ta spíše frontálně laděná výuka, a to je mi líto, takhle učit nechceme,“ vzdychá Šárka Kubelková.

Kateřina, která si nepřeje uvést příjmení, teprve letos nastoupila na pozici učitelky biologie na gymnáziu na jihu Čech. Ještě než se stihla ve škole rozkoukat a naučit se jména a tváře svých studentů, přelila se třídami vlna karantén. „Jsem ráda, že jsem šla učit, studenti jsou skvělí a práce mě naplňuje,“ říká. „Jenže zatím si taktak poradím s běžnou agendou, teprve se učím odhadnout, co v hodině stihnu, a hybridní výuka už je prostě něco, co nemůžu kvalitně zvládnout.“ Na druhou stranu je ale novopečená učitelka Kateřina ráda, že školy zůstávají otevřené. „Mám doma tříleté a pětileté dítě, kdybych měla učit online s potomky tohoto věku za zády, musela bych asi skončit.“

Hybridní výuku ale vnímají jako problém i zkušení učitelé ze Sunny Canadian International School. Už jen proto, že tu rodiče platí nemalé školné a očekávají tedy od vyučujících perfektní výkon. „Bohužel v situaci častého suplování a přesunů v rozvrhu a s technickým vybavením, jaké momentálně pro hybrid máme, výuka při nejlepší vůli nedosahuje našeho běžného vysokého standardu. Nezbývá, než hledat jiná, výrazně ekonomicky náročnější řešení. Největší problém však spatřuji v tom, že učení online a prezenčně vyžaduje úplně odlišné metody a hybrid je náročný právě neustálým přepínáním mezi těmito režimy nastavení učitelů,“ dodává ředitelka Kožnarová. „Učitelé se snaží, pracují velmi tvrdě, ale říkají mi, že je to v jejich kariérách zatím ta nejnáročnější výzva. Všichni jsou na hraně se svými silami.“

Proč to máme odnášet my?

Podle mnohých učitelů jsou navíc momentálně velkým stresorem různé názory na opatření mezi rodiči. I ti jsou už samozřejmě unavení a frustrovaní. „V podstatě máme dvě stejně početné skupiny rodičů. Jedna si přeje být hlavně v bezpečí a zastavit šíření pandemie, klidně za cenu zavření škol. Ta druhá si  přeje žít bez jakýchkoliv omezení. Opravdu není v našich silách vyhovět oběma stranám, přestože je rovnocenně chápeme“ popisuje Kateřina Kožnarová z Jesenice. „Máme pocit, že se často obou skupinám střídavě omlouváme. O to vděčnější jsme za jejich naštěstí častá slova podpory a uznání.“

Vzhledem k pravidelnému testování žáků jsou školy často místem, kde se nákaza odhalí. Bohužel hygienické stanice nestíhají, takže trasování a návrhy karantén stojí na učitelích a ředitelích. „Obvoláváme rodiče a prosíme je, aby si nechali děti doma, ačkoliv nemají oficiální karanténu a tím ani nárok na ošetřovné. Potřebujeme ale, aby se nám tady covid netočil ve třídách a rodinách pořád dokola, jak jsme to už zažili," popisuje Šárka Kubelková. Část rodičů spolupracuje ochotně, část neochotně, někoho ale učitelé přesvědčit nedokážou: „A tak nám sem jedna rodina na truc pošle nachlazené dítě, aby ukázali, že oni se omezovat nehodlají. Já chápu, že všichni mají plné zuby neustálých změn, ale proč to máme odnášet my?“ Podle facebookových skupin navíc musejí učitelé řešit nejrůznější požadavky rodičů. Někdo odmítá testování, jiný roušky, další trvá na tom, aby jeho dítě sedělo v lavici pouze s očkovaným (nebo naopak neočkovaným) spolužákem. 

Covid ve škole a přijímačky na krku

Kromě vztahů s rodiči trpí často i vztahy v rodinách – přetížení učitelé a ředitelé škol už jednoduše nemají energii na to se svými blízkými něco podnikat, nebo s nimi prostě jen být. Navíc vědí, že to bude běh na dlouhou trať. „Já za sebe řeším i to, že jsme pozadu. Vidím to u osmáků, deváťáků, že nejsme tam, kde bychom měli být, nemáme třeba rýsování tak dobře zažité, protože to se distančně a hybridně učí fakt těžce. A já si říkám, co na to CERMAT a jednotné přijímací zkoušky?“ zamýšlí se Šárka Kubelková. Navíc vidí i to, že v mnohých sborovnách také nepanují idylické vztahy. Někdo je víc doma, protože sám má malé děti v zavřených třídách, někdo se hodně snaží a odpoledne a večer po práci ve třídě ještě věnuje svůj čas konzultacím pro děti v karanténě, a jiný jen posílá seznam stránek a cvičení k samostudiu. „Mám strach, že ti dobří učitelé, srdcaři, už definitivně vyhoří a opustí obor. A učitelů je už teď málo,“ obává se matikářka Kubelková.

„Nám by teď nejvíc pomohlo, kdyby přestalo iracionální rozdělování lidí na ty, kteří se musejí testovat, a ty, kteří nemusejí,“ říká Kateřina Kožnarová. „Všichni totiž víme, že covid můžete chytit i od očkovaného učitele nebo žáka, takže nám ve třídách napříč školou stále koluje a nemůžeme se ho zbavit.“ Stejně tak by ředitelka Kožnarová uvítala i plně ze strany státu hrazené používání PCR testů ve školách, které nepůjde na úkor počtu testů, na které mají pojištěnci nárok. Spolehlivost antigenních testů nakoupených vládou je podle ní doslova tristní: „Pokud se s covidem musíme naučit žít – a všichni vidíme, že nám asi nic jiného nezbývá – pak bychom potřebovali, aby se ve školním prostředí dal efektivně zachytit a řešit. Abychom se vůbec nedostávali do situací, kdy máme ve škole jen jednu polovinu dětí a polovinu učitelů, to už je pak pozdě na dobrá řešení.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.