Doučování se rozjelo ve velkém. Posune to nejen žáky, ale i studenty pedagogiky

Mezi pravidelné klienty, kterým zdarma ve volném čase pomáhá, patří i dvanáctiletý žák sedmé třídy, jehož vychovávají prarodiče-osmdesátníci. „Jsou hodní, laskaví, ale bohužel neumějí ani s mobilem. Jejich vnuk má řadu poruch učení, nikdy ho ale nikdo neposlal do poradny,“ vysvětluje Pavla a dodává: „Třeba v angličtině jedeme úplné základy. Nemá smysl učit ho minulý čas, když nedá dohromady větu v přítomném.“

Doučováním v Česku momentálně procházejí nejspíš tisíce, možná i desetitisíce dětí od prvňáčků až po maturanty. Jejich příběhy nejsou vždy tak dramatické jako u zmíněného sedmáka z Karlovarska, přesto ale postupně odhalují nejen škody napáchané uzavřením škol kvůli covidu, ale i dlouhodobé problémy. Zatímco ještě před pár lety nabízela doučování jen část škol a jinde museli rodiče sáhnout do kapsy, letos jsou možnosti mnohem širší.

Peníze od ministerstva

Objemem suverénně nejmasovější doučování momentálně probíhá na základních a středních školách, a to v rámci takzvaného Národního plánu obnovy. MŠMT vyčlenilo na vyrovnání důsledků covidu 250 milionů korun – a to jen pro dobu od září do prosince 2021. Peníze rozeslalo na 4259 základních a 1300 středních škol, bez ohledu na to, zda jde o státní, soukromé nebo církevní instituce. Další miliarda korun je nachystaná na období, které skončí červnem roku 2023. 905 základních škol získalo v přepočtu na žáka víc než ostatní, protože je ministerstvo vyhodnotilo jako nejvíce zasažené. Samotné školy si potom určily žáky, kterým doučování nabídly.

„U nás jsme si sedli s třídními učiteli a vytipovali jsme děti, které by potřebovaly pomoc, a to zejména v matematice, češtině a angličtině,“ popisuje ředitel ZŠ profesora Švejcara v Praze Ondřej Lněnička. „Oslovili jsme rodiče a zhruba od začátku října doučujeme.“ Z některých škol, které ministerským výnosem získaly vyšší stupeň podpory, už zaznívá, že nezvládnou tolik peněz do prosince utratit. Ani ředitel Lněnička si není jistý, že dokáže ve své škole zajistit tolik hodin, aby nemusel na konci roku prostředky zase zasílat zpět. Systém je podle něj vymyšlený celkem dobře, ale v praxi se ukazují některé provozní problémy. Jedním z nich je to, že odměna za lekci je stanovena na 250 korun, a to bez ohledu na to, zda se jí účastní jedno dítě nebo celá skupinka. Větší smysl by tedy dávalo mít víc hodin za sebou, to ale zase naráží na časové možnosti dětí i učitelů. „Doučování nemůže začínat třeba ve čtyři, nelze tady nikoho tak dlouho držet,“ shrnuje ředitel Lněnička.

Navíc je podle něj nešťastné, že dohody o provedení práce se mohou vykazovat pouze za odučené lekce, ale nikoliv už za čas strávený přípravou. „Musíte se připravit, nemůžete jen tak přijít,“ vysvětluje. Najít externisty, kterým je možné důvěřovat, není za tyto peníze zejména v Praze snadné, navíc bylo třeba začít v době, kdy většina vysokoškolských studentů ještě neměla k dispozici rozvrhy. Doučování tedy v ZŠ profesora Švejcara (a pravděpodobně i v mnoha jiných školách) v nejvyšší míře „padlo“ na třídní učitele. „Trochu se bojím, že od ledna mnozí z nich už prostě nebudou chtít pokračovat,“ říká Ondřej Lněnička a doplňuje: „Není to tak, že by nechtěli pomoci, ale je to pro ně těžko slučitelné s běžnými povinnostmi.“ Náročné je to zejména v posledních týdnech, kdy se školy musejí opět potýkat se zhoršující se epidemiologickou situací a častými karanténami u dětí i učitelů. Na druhou stranu je ale ředitel Lněnička příjemně překvapen morálkou a docházkou doučovaných. „Vidíme žáky, u nichž bychom to nečekali, jak poctivě docházejí a zlepšují se. To je fajn pocit,“ dodává Lněnička. „Doufám, že pro další období dojde k nějakým dílčím úpravám a systém se vůči potřebám škol i dětí lépe vyladí.“

Rodič se základní školou dítěti pomoct nedokáže

Zatímco pro značnou část škol je doučování novinkou, mnohé neziskovky se mu věnují dlouhodobě. Například Člověk v tísni působí už zhruba třináct let ve vyloučených lokalitách mimo jiné na Karlovarsku, Ústecku, Ostravsku nebo na Kladensku, kde pomáhají dětem od předškoláků až po středoškoláky a učně. Nejtypičtější klient je dítě z početné rodiny, v níž se kumuluje víc problémů: nízké příjmy, nevyhovující bydlení, dluhy. „Navíc pokud mají rodiče maximálně základní vzdělání a někdy ani to ne, nejsou schopní svým dětem s učivem pomáhat,“ říká Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni.

Na neziskovou společnost se obracejí sami rodiče, učitelé nebo pracovníci ze sociálních služeb, a ta se jim snaží sehnat dobrovolníka nejčastěji z řad vysokoškolských studentů, kteří buď prezenčně, nebo v posledních letech i online dítěti látku vysvětlí. „Letos jsme udělali velký krok kupředu. Dali jsme dohromady spoustu materiálů, zdrojů, pracovních listů, her a cvičení, které naši dobrovolníci pro děti vytvářeli a používali, a umístili jsme je na web Doucujte.cz,“ říká Zuzana Ramajzlová. „Navíc tu dobrovolníci najdou i metodickou podporu, tipy, jak na motivaci dětí, a informace o sociálním vyloučení. Často si totiž neumějí představit situaci, v jaké některé děti žijí.“

To potvrzuje i Karolína Tricsli, která loni jako dobrovolnice a studentka závěrečného ročníku magisterského studia pedagogiky přes Člověka v tísni doučovala několik dětí ze sociálně slabých rodin. „Byla jsem hodně zaskočená a dost mě to zasáhlo,“ říká. Do té doby zažila praxi pouze na osmiletém gymnáziu a nesetkala se s dětmi, které místo učení musejí třeba hlídat mladší sourozence. „Jedna z dívek se pod mým vedením zlepšila, ze známek na propadnutí se dostala na dvojky, z toho jsem měla radost. A já jsem se s nimi taky hodně naučila. Musela jsem je motivovat, sdílela jsem s nimi strategie, jak se učit. Z té velké zkušenosti čerpám teď, když jsem nastoupila jako učitelka na běžnou pražskou základní školu,“ dodává.

Když doučují pedagogické fakulty

Stovky studentů doučují také v rámci iniciativy Národního pedagogického institutu (NPI) Fakulty doučují, který vznikl loni jako přímá reakce na dlouhodobé uzavření škol. Zatímco v nejkritičtější fázi doučovali i studenti technických fakult, letos se v projektu sdružují jen studenti pedagogických fakult a pedagogických oborů na jiných fakultách. „Vidíme, že je projekt jednoznačně prospěšný, a to nejen pro podpořené žáky, ale také pro budoucí učitele,“ říká za NPI a vedení projektu Podpora společného vzdělávání Tomáš Machalík. „Pro jejich praxi je nedocenitelné, když se hned na jejím startu setkají s dětmi, které žijí v těžkých podmínkách, mají například poruchy učení a jejich motivace ke vzdělávání není velká, protože ve škole opakovaně selhávají.“

Momentálně projekt funguje tak, že NPI oslovuje základní škola, kam konkrétní dítě dochází, a pracovníci pro něj hledají studenta. V některých případech probíhají lekce prezenčně, ale například v Karlovarském kraji žádná vysoká škola není, a proto se tamní děti doučují online. Nejčastěji se řeší čeština, matematika, angličtina a němčina, ovšem v závěsu za nimi i chemie nebo fyzika, které zejména po dlouhé covidové pauze dělají dětem problémy. „Máme ale mnohem vyšší cíle než uspokojit momentální poptávku,“ říká koordinátorka iniciativy Fakulty doučují Tereza Škachová a vysvětluje: „Chtěli bychom, aby se doučování znevýhodněných žáků dostalo do sylabů pedagogických fakult jako regulérní předmět. Tím by bylo zaručeno, že se každý budoucí učitel – i ten, který chce po škole zamířit na gymnázium – setká s dítětem, které je demotivované a potřebuje pomoc. Pokud tedy doučuje, získá zároveň kredity, které potřebuje k úspěšnému ukončení studia.“ Tomáš Machalík dodává: „Absolventi pedagogických fakult mívají za sebou často praxe málo, protože je drahá – fakulty totiž školám za praxi pro studenty musejí platit. Tady se ale otevřel trh pro více méně neomezené praktikování učitelství, které je navíc pro všechny strany zdarma.“

Něco pro „trojkaře“ a zájemce o gymnázia

Pomoc ale někdy potřebují i děti, které na tom v uvozovkách „zas tak špatně nejsou“, přesto ale mají v učivu mezery. Pokud jejich rodiče mohou sáhnout do kapsy a za jednu lekci zaplatit řádově 200 až 500 korun, možnosti mají prakticky neomezené. „U nás občas hasíme průšvih typu reparát. Většinu klientů ovšem tvoří děti, které nosí ze školy trojky, ale mohly by klidně mít jedničky, kdyby jim lépe seděla rychlost nebo typ výkladu,“ říká Jiří Žežulka z agentury Dohlavy. „Pomáháme s jazyky, matematikou, ale taky s chemií nebo fyzikou, prostě s čím je třeba,“ dodává. Během uzavření škol v agentuře narostla poptávka po tomto „běžném“ doučování, a jak Jiří Žežulka s úsměvem vzpomíná, některé firmy dokonce svým zaměstnancům kupovali lekce pro jejich děti jako benefit. Momentálně se poptávka rodičů opět posouvá klasickým směrem, a to k přijímacím zkouškám, zejména na víceletá gymnázia.

S tím souhlasí i Lucie Betlach Halamová z pražské agentury Podle Lucie. „U nás v naprosté většině převažují zájemci o víceletá gymnázia, protože se znalostmi ze základní školy v podstatě nelze přijímacím řízením projít úspěšně,“ říká. Pokud přicházejí děti na běžné doučování, většinou jsou to školáci prvostupňoví, případně šesťáci a osmáci, tedy z ročníků, kdy se přijímací zkoušky nedělají.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.