Takhle mi to ještě nikdo nevysvětlil, píšou mu studenti. Běžící češtinář učí na instagramu tisíce lidí

Jak vás napadlo začít publikovat o češtině na sociálních sítích?

Dovedla mě k tomu jarní karanténa. Už mnohem dřív jsem o češtině takzvaně tweetoval na twitteru, kdežto na vizuálnějším instagramu jsem se věnoval hlavně běhání. A tak mě napadlo to spojit a stát se Běžícím češtinářem. Bylo to někdy loni v květnu, před maturitami a přijímacími zkouškami.

Takže motiv byl pomoci studentům, které čekají důležité zkoušky a nemohou se na ně připravovat ve škole?

Nejen těm. Když jsem viděl, jak jsou studenti zachmuření z toho, že nechodí do školy, řekl jsem si, že by mohlo mít úspěch dělat češtinu tak, jak se ji snažím učit i naživo v přípravných kurzech k přijímačkám – aby dostali řádný, pochopitelný výklad, ale taky trochu zábavy.

Pamatujete si, čeho se týkal váš úplně první příspěvek?

Didaktického testu z češtiny. Blížil se odložený termín přijímaček a zároveň maturity, a tak mě napadlo, že udělám příspěvek, který shrne charakter testu a upozorní, na co si dát pozor.

Odezva přišla hned u prvního příspěvku?

Trochu jo, ale tehdy jsem měl asi 700 sledujících, z nichž většina byli mí známí, běžci, nebo obojí.

Asi před týdnem jste měl dvaadvacet tisíc sledujících. Kolik je to dnes?

Skoro třiadvacet tisíc.

Stoupá to postupně a pomalu, nebo přišly i nějaké skoky?

Vedu si o tom záznamy a je to taková téměř exponenciála. Každý měsíc je ten nárůst vyšší. Hodně pomohlo, když mě sdílel někdo, kdo má víc sledujících než já, třeba ministr školství Plaga. Dost lidí jsem získal taky tím, když jsem něco komentoval u Dominika Feriho, kterého sleduje obrovské množství studentů, a odkázal jsem třeba jen narážkou na svůj profil.

Máte přehled o tom, kdo jsou vaši sledující? Jak velká část z nich jsou ti, na které opravdu cílíte, to znamená studenti před maturitou nebo před přijímačkami?

To se samozřejmě nedá zjistit zcela přesně, ale vidím ve statistikách věkové rozmezí. Suverénně nejvíc sledujících mám ve věkové skupině 18 až 24 let. Čekal bych, že tam bude víc dětí pod 18, ale podle mě hraje roli, že si založili instagram, když jim bylo třeba 10 nebo 11 a museli tam napsat, že jim je alespoň 13, protože mladší děti se na sociální sítě formálně zaregistrovat nemohou. Takže myslím, že věkový průměr mých followerů je reálně níž. Ve statistikách také vidím, odkud jsou – zhruba každý pátý je z Prahy a každý desátý z Brna.

Když přes dvacet tisíc lidí baví číst si na sociální síti o vedlejších větách nebo českých spisovatelích, tak to asi děláte dobře. Co je podle vás to, co funguje?

Z toho, co mi píšou, mám pocit, že je baví, že je to lidské. Míchám češtinu se svými názory a vůbec se životem a je vidět, že jsem reálný člověk, ne učebnice. Nehraju si na to, že všechno vím, klidně jim napíšu, že taky dělám pravopisné chyby, nejčastěji ve spěchu, nebo že jsem byl na škole slušný flákač.

Myslíte, že by se čeština mohla i ve škole učit ve stylu vašich příspěvků?

Na to jsem asi moc neformální. Občas říkám věci, které jsou úplně subjektivní a před tabulí bych je asi neříkal, nebo takzvaně zabrousím do politiky a zveřejňuju své názory na různé věci. Samozřejmě by ale bylo fajn, kdyby se ve školách něco posunulo, a určitě jsou učitelé, kteří se o to snaží. Asi mi ale nepřísluší to komentovat, protože sám zkušenost s klasickým učitelstvím nemám. Učím pouze v soukromých přípravných kurzech a to je trochu jiná práce. Učím podle učebnic, které jsem částečně sám připravoval, takže je znám nazpaměť. Přijdu do hodiny, popadnu skripta a jedu úlohu za úlohou, k většině už mám za šest let vymyšlené vtípky.

Takže to i naživo připomíná Běžícího češtináře?

Snažím se výklad něčím oživit, komunikovat se studenty, vtipkovat, dělat narážky, ale zároveň je to fakt naučit. Dávám jim širší souvislosti, snažím se podněcovat k přemýšlení, povídám jim o lingvistice, aby pochopili, že čeština zdaleka není jen pravopis. Pravopis je jen soubor pravidel, který někdo stanovil, to není jazyk. Je super psát bez chyb typu i/y, s/z, ale mnohem zajímavější je jít za podstatu jazyka a poznávat jej do hloubky. Pak zjistíte, že je jazyk nesmírně složitý organismus, a třeba i ten pravopis pochopíte líp. I na instagramu mi studenti často píšou: „Takhle mi to nikdo nevysvětlil.“

Instagram je silně obrazová platforma, lidi tam sdílejí fotky z dovolené nebo fotky jídla. Je to podle vás to správné místo pro vzdělávání?

Je pravda, že často řeším, jak to udělat, aby příjemci četli vše, co v příspěvcích píšu. Aby se jen nepodívali na obrázek, nepřečetli vtipy a nešli dál. Snažím se pořád připomínat, že grafika je jen poutač na to téma, důležité jsou texty, které píšu pod tím příspěvkem. Třeba když jsem řešil zájmeno já, do grafiky jsem dal to, co studenty zajímá nejvíc: psaní mě a mně. Ale ve výkladu bylo i něco z historického vývoje, proč ta různě psaná slova máme, několik pouček pro zapamatování. To už se do grafiky nevejde, ale byl bych rád, kdyby ti mí sledující četli i tohle.

Vaše grafiky vnímám jako takové mentální mapy – jsou tam obrázky, krátká hesla a hodně nadsázky. Jak vznikají a kolik vám to zabere času?

Fóry jdou celkem samy, nejvíc času zabere dát vše dohromady. Třeba dneska jsem dělal Jana Nerudu, dal jsem tam lva v kleci jako aluzi na lvy bijící o mříže, pak tam mám ukázku z jedné básně a z jedné povídky – kratičký dialog, který vystihuje Nerudovu satiru. Samozřejmě také nějaké planety, ty odkazují k Písním kosmickým. Vždycky přemýšlím, jaké motivy zařadit, u oblíbeného Karla Čapka jsem tam samozřejmě poslal robota a mloka.

A pak musím napsat výklad, omezený 2 200 znaky, s čímž docela bojuju. Kolikrát bych toho chtěl říct strašně moc. Je těžké nacpat Karla Čapka na jednu normostranu. Když se nemůžu vejít, doplním to ve stories – příspěvcích na 24 hodin, jež lze ukládat. Například u Čapka jsem upozorňoval, že celé jeho dílo je přístupné online, spousta lidí to netuší. Pro Nerudu platí totéž. Jsou k dispozici dokonce v různých formátech, do čtečky, přečíst si je nikdy nebylo snazší. Takže budu zase propagovat, aby si ho všichni stáhli, když je to zadarmo. Pak vždycky koukám na statistiky, kolik lidí poslechlo mou výzvu a alespoň na ten odkaz ke stažení klikli.

A klikají?

U Čapka to bylo nějakých 200 nebo 300 lidí, tak snad si jeho knihy alespoň někteří opravdu přečtou. I kdyby díky mně četlo Čapka deset lidí, budu rád.

Vaší hlavní pracovní náplní je příprava studentů na didaktické testy z českého jazyka, jste také autorem několika učebnic s testy. Často se diskutuje o tom, jestli se u přijímaček nebo maturit testuje to, co by se testovat mělo. Jaký je váš názor?

Líbí se mi, že se didaktické testy hodně orientují na práci s informacemi a pochopení textu. Troufám si říct, že je tam převaha úloh, kde musí studenti pochopit význam slova v kontextu, nebo dokonce celý text, a rozhodnout, co z textu vyplývá nebo jaká je povaha či funkce sdělení. Minimálně pět z těch 30 či 32 úloh je zaměřeno čistě na vyvozování informací – to je podle mě hodně důležité, zvlášť v dnešní době, kdy jsme jimi zahlceni.

Kritika maturitních testů mě někdy až štve – je totiž fakt, že k dosažení potřebné čtyřiačtyřicetiprocentní úspěšnosti řešitel nepotřebuje téměř žádné teoretické znalosti, protože u mnoha úloh opravdu stačí jen být pozorný čtenář a uvažovat, bez znalostí definic a pravidel, jako běžný mluvčí češtiny. Doby těžkých didaktických testů jsou pryč a je až úsměvné, když se třeba i novináři rozčilují, že má maturant podle definice najít anaforu. Což znamená, že si přečte, že anafora je stejné slovo na začátku dvou po sobě jdoucích veršů, a pak najde jedno slovo dvakrát pod sebou. Ani já ty testy rozhodně nemiluji. Ani testy obecně. Lidé ale často kritizují, a nevědí co.

Hodně kontroverzní jsou třeba i vedlejší věty. Bude schopnost určit jejich druh dětem k něčemu dobrá?

Já syntax vždycky obhajuju. Ano, je to už na školské úrovni složitá věc. Taky je to ale v rámci lingvistiky velmi žhavá disciplína, které se věnuje tisíce jazykovědců. A k čemu je studenům? Vždy říkám, že jazyk je náš nejpoužívanější nástroj, vždyť češtinu používáme každý den, a proto jsem přesvědčen, že pokud mají studenti něco znát alespoň trochu do hloubky, tak je to právě ten náš jazyk.

Mnoho lidí mi už říkalo, jak jim znalost větné stavby pomohla v momentě, kdy se učili cizí řeč. To je určitě fakt, ale především větný rozbor trénuje schopnost analýzy. Pojmenovat vztahy ve větě, vnímat, jakou roli má tohle slovo a jakou tamto, k čemu se váže, co rozvíjí. To není nic, co by bylo neužitečné. Rozvíjíme tím myšlení. A je to určitě lepší než se učit něco nazpaměť, ať už v češtině nebo v čemkoli jiném. Jazyk by se měl poznávat komplexně a jsem přesvědčen, že žádný zájem není moc užitečný, když je jen povrchní.

Je něco, co z vašeho pohledu bohemisty ve školní výuce češtiny chybí nebo přebývá?

Líbilo by se mi, kdyby více prostoru dostával sloh neboli styl. A klidně by se mohlo mnohem více času věnovat porozumění textu a analýze informací.

Myslíte si, že budoucnost vzdělávání je na sociálních sítích?

To zas ne, ale je to pro studenty další zdroj, další cesta k poznání. Má práce nemá nahradit klasické učitele, natož ty dobré! Myslím ale, že jak jsou sociální sítě ve spoustě věcí až škodlivé, tak v tomto by mohly být, a snad už jsou, užitečné.

Jarmil Vepřek vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Učí češtinu v soukromých přípravných kurzech a živí se také korekturami textů. Je autorem učebnic Přijímačky s češtinářem. V květnu 2020 začal být na svém instagramovém účtu Běžící češtinář více češtinářem než běžcem, dnes ho sleduje přes 23 tisíc lidí.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.