Učím tělocvik a Lojzík má u mě jedničku, i když nešplhá. Jak je to možné?

Už před dvaceti pěti lety nás na fakultě učili, že je něco jako intraindividuální norma. Strašné cizí slovo, možná ani neexistuje, možná jsem si ho za ta léta prostě vymyslela.  Je to ale prosté: každý se zkrátka porovnává jen se sebou samým. Vždycky, když dětem vysvětluju, proč třeba Lojzík může mít jedničku, i když nešplhá, říkám: Lojzík ale unese váhu svého těla, prostě se drží na té tyči, zkusil to a já mu stopnu, jak dlouho, a ve finále je nakonec úplně šumák, jak dlouho tam bude viset, než se pustí, šel do toho a dal to! Posiluje ve stejné poloze jako ten, kdo šplhá. A příští hodinu chce Lojzík na tyč znovu a vydrží o 5 vteřin déle a pak třeba i přehmátne a třeba vyšplhá, ale třeba ne, dám tedy ze šplhu N - prostě nešplhá, ale za posilovací cvičení 1, protože se zlepšuje. A známku tedy mám a můžu mu ji dát i na vysvědčení, s tímto podkladem, že ano...

V tělesné, výtvarné nebo hudební výchově by neměla být prioritou specializace a výkonnost.  Jiné je to v dobrovolných kroužcích, ve sportovních oddílech – tam výkon a soutěžení patří a je to dobře a je to volba. Školní docházka je naopak povinná a „výchovy“ nejsou výběrovými předměty. Chodí na ně všechny děti a měly by tam objevit to, co je motivuje, co je baví nebo začne bavit, protože si to mohly vyzkoušet.

Třeba právě u mě v tělocviku.  Pro malého dyspraktika je každá koordinační činnost něco nepředstavitelně těžkého, chytit míč - nadlidský úkol. Ale protože jsme mu pohyb neznechutili nějakými pětkami, ale naopak ho trpělivě chválili a pomalu - jinak než zbytek klučičí skupiny -  ho posouvali, nenechal se z tělocviku uvolnit  - na což by mu každý lékař dal razítko – a teď už dribluje, odbíjí míč, sice jen vrchem, ale třeba to půjde i jinak. Je pro něj těžké se zorientovat ve hře, ale herní činnosti jednotlivce zvládne. Když hrajeme basket, zeptá se, jestli si může v rohu tělocvičny sám driblovat. Běhat zmateně mezi ostatními hráči a kromě svých pohybů a míče ještě uhlídat čáry na hřišti a stranu, kam se útočí, je pro něj moc velká zátěž, což si on taky tak zhodnotí, a dělá tedy to, v čem se chce a může zdokonalit. Nebo si nosí píšťalku a 10, 20 minut hry už velmi zdatně zvládne pískat. Pravidla se učí tak, že běhá se mnou, a já mu říkám, proč jsem pískla, na co musí dát pozor, začínali jsme tím, že poznal a pískl gól, aut, koš, teď už se při florbale sám ptá: „Teď jste pískla sekání?“

Některé děti kladinu, hrazdu nebo basketbalový míč jinde než ve škole nepotkají. Tohle je to, co jim škola má umožnit. A ukázat jim, jak se hýbat zdravě a bezpečně, v týmu i samostatně, jak při tom správně dýchat a jak v tom objevit nějaké potěšení. Říká se tomu zdravotně orientovaná zdatnost. Naopak to není o tom, aby ze všech dětí, které projdou výukou TV na ZŠ, byli vynikající vícebojaři nebo gymnastky. Tak proč se to tak často hrotí, třeba známkami?

Záleží hodně i na tom, kdo tělocvik učí. Odpusťte vy, vrcholoví, vy bývalí fotbalisté a gymnastky, ale čím dál tím víc si myslím, že výkon a závod a být „nej“ do výchov ve škole nepatří.

A přesto to neznamená, že se ve škole nemohou rozvíjet i budoucí sportovci. Učila jsem i vicemistra Evropy ve sprintu. Naučila jsem ho driblovat, koordinaci měl příšernou, dvojtakt nikdy nepochopil a nedal, i když vůli měl. A pak jsme mu jezdili fandit na sprinty.

Mí školáci mají tělocvik rádi. A já pořád ještě taky. Nevím jak dlouho, už trochu vyhořívám a navíc mě z něj pořád něco bolí. A bolí mě i ty věčné diskuse o smyslu tělesné výchovy a o hodnocení.

Ale nic, přes to vše stále učím, a ještě s elánem, a dokud budou existovat známky, tak tedy známkuji, ale po svém. A klidně si to obhájím.

Šárka Eisová vystudovala český jazyk a literaturu a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Učí již dvacet let, aktuálně na základní škole s rozšířenou výukou cizích jazyků v Kladně.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.