Právě probíhající Zimní olympijské hry rozbouřily (opět) diskuze o tom, co do školy patří a nepatří, co mají děti a učitelé ve škole dělat, co můžou a co už nemůžou, a to nejen v době olympiády. Jsem učitelka a matka dvou školou povinných dítek a v obou rolích právě ZOH dost prožívám. A vězte, že v době olympiády se ve mně nepere to, jestli je vhodné, abych s dětmi ve škole sledovala hokejový zápas Česko-Rusko, nebo ne. Já do toho jdu, jako učitelka i jako matka.
Velmi mě pobavily omluvenky k tisku (jednu jsem pro dceru i vytiskla), které se objevily na sociálních sítích: omluvte prosím moji dceru/syna…v době … bude sledovat přímý přenos z olympijského zápasu Česko… Líbí se mi, když moje děti přiletí nadšeně ze školy a sdělují: „Mami, pouštěly jsme si Ledeckou, to bylo, co?“ A já jako rodič, který chce, aby se děti ve škole především učily, se optám: „A při jaké hodině?“ A skoro se těším, jak se rozzuřím, že „proflákali“ hodinu. „No, při němčině…“ A dcera líčí, jak jim Ledeckou paní učitelka pustila se sportovními komentáři v němčině, v angličtině, v češtině, a jak si povídali o tom, že to skvěle jela a jak dole „koukala jak puk“. A já jihnu, protože tohle se mi líbí, líbí se mi, že moje dcera ve škole dělá něco smysluplného, „nekouká jako puk“, ale reaguje i s paní učitelkou a spolužáky na různé životní situace, učí se, ze života, protože její škola před životem venku nezavírá dveře. Je to úplně normální a obyčejná základka, plná normálních kantorů a normálních dětí. Skvělých kantorů a dětí.
A jak olympiádu prožívám já jako učitelka? Žiju tím. „Moji“ šesťáci sami u sborovny udělali k olympiádě nástěnku, trošku jsem je k tomu inspirovala, vytiskla jim materiály, kterými se probírali, stříhali, umisťovali, dohadovali se, dělali to každou přestávku i po škole a výsledkem je myslím fenomenální dílo.
A víte, jaká atmosféra vládne v době ZOH ve škole? Pospolitá. Ze tříd se často ozývá: „GÓL, JEĎ, TO DÁŠ!“ Děti i učitelé žijí tím, co se právě děje, ale není to tak, že se ve škole neučí, jen řve a kouká na televizní přenosy. Každá taková událost se dá využít, a i mě jako učitelku to velmi inspiruje. Tak co s tím zítřejším zápasem udělám ve třídě?
Pustíme si ho, a už to jede, kluci fandí, holky koukají a chichotají se, Ondra se diví, Adam nechápe, proč se bruslí tam i zpátky a ještě je jich tam tolik – vysvětlím základní pravidla, pojmy a budu se snažit, aby si každý něco z hodiny odnesl (a dělám to tak každou olympiádu už 20 let).
„Tak naši mají červené dresy, ti pánové v tom saku, to jsou trenéři… Poslouchejte, jak to ten Záruba komentuje… Je to spisovně? Adame, víš, co je to buly? To je, jak hází rozhodčí ten puk. Je to slovo přejaté a ještě odborný název. Víte, jak se to skloňuje? GÓL!!!“
A přípravu na zítřek mám hotovou. Snad se i ostatní učitelé připravili aktuálně k dění. Olympiáda se dá opravdu využít vlastně všude – ve výtvarce, zeměpisu, v češtině, v cizích jazycích i v matematice (průměrná rychlost z bodu A do bodu B).
Doufám, že jste v tom s námi taky!
Šárka Eisová vystudovala český jazyk a literaturu a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Učí již dvacet let, aktuálně na základní škole s rozšířenou výukou cizích jazyků v Kladně.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.