Učitelů si vážím, je to náročná profese, říká Ester Janečková. I letos bude moderovat předávání učitelské ceny

Jak jste se vůbec k moderování této akce dostala?

Oslovili mě lidé z EDUinu. Napřed jsem si říkala, že mám práce až nad hlavu a musím se také někdy věnovat rodině. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Celý život se o školství zajímám, sama jsem prošla různými typy škol, a i školy pro naše děti jsme hodně řešili a vybírali. Takže jsem nakonec kývla a nelituji. Moc si vážím učitelů.

Opravdu? Dnes je často v módě na ně spíš nadávat.

Učitelství je velmi důležité povolání, přitom v dnešní době je tak často znevažované, to máte pravdu. Učitel musí dokázat zaujmout děti, předat jim čím dál víc znalostí a kompetencí. Zároveň se ale často musí vypořádávat s různými nároky a představami rodičů. Když si k tomu přičteme i obvykle z velké většiny ženské kolektivy, kde je třeba obstát… Nemají to opravdu jednoduché.

Máte v rodině nějakého učitele?

Můj starší syn k učitelství silně tíhne. Navštěvoval pedagogickou fakultu, odkud tedy nedávno bohužel odešel, ale za svůj krátký profesní život už pracoval v mateřské školce, dělal asistenta pedagoga, a moc ho práce s dětmi naplňovala. Na druhou stranu si stěžoval na způsob, jakým probíhá studium pedagogiky, a necítil se právě moc dobře, když byl v podstatě obklopen hlavně ženami. Teď tedy nestuduje, ale říkal mi, že už si domluvil nějaký částečný úvazek v lesní školce, tak uvidíme, třeba z něj ještě pan učitel bude.

Říkala jste, že výběru školy pro vaše děti jste věnovali hodně pozornosti. Jak to tedy vypadalo?

U kluků jsme to možná zpočátku naopak tak trochu podcenili. Oba napřed chodili do klasické základní školy. Už je to spoustu let, tehdy ještě nebyly takové možnosti výběru jako dnes, a taky jsme se v tom zase tak dobře nevyznali. Starší Krištof byl nadané dítě, velký čtenář, naučil se číst ve čtyřech letech a čtení úplně propadl, ten to tehdy neměl jednoduché, protože byl v mnoha věcech napřed a systém mu moc nevycházel vstříc.

Oba chlapci se pak dostali na elitní soukromé gymnázium, kde napřed ohromně pookřáli, ale brzy se jim začalo zajídat velmi soutěživé prostředí. Postupně pak oba v kvartě přešli na židovské Lauderovo gymnázium, kde se jim naopak zalíbila přátelská atmosféra a otevření učitelé, kteří dbali na vztahy a dobrou atmosféru školy. Krištof tedy momentálně nestuduje, Cyril má za sebou první rok na ČVUT.

A co vaše nejmladší?

Naše třeťačka Sára vystřídala soukromou i státní mateřskou školku, soukromou Montessori školu a teď už je druhým rokem naprosto spokojená v evangelické základní škole. Zjistili jsme, že soukromé školství není vždy zárukou lepšího vzdělání. Tyto školy jsou často závislé na jedné osobě, která je táhne dopředu a drží pohromadě, ale pokud tato osoba odejde, celý projekt se zbortí, jako se to stalo nám. Navíc některé alternativní školy až příliš prosazují individualitu každého dítěte a málo dbají na dodržování pravidel, takže pak připomínají řeku bez břehů. Hranice jsou ale třeba, jinak věci nemůžou dobře fungovat. Naše škola myslím dokázala najít kompromis.

Jak to tam tedy funguje?

Každá třída je trochu jiná, záleží na konkrétním učiteli. V naší třídě se neznámkuje, nepovzbuzuje se soutěživost mezi dětmi, což se mi moc líbí; soutěžení a srovnávání je v dnešní době podle mého názoru mezi lidmi přespříliš. Děti nedostávají povinné úkoly, ale doporučuje se jim, aby si třeba vedly deník, co dělají o víkendu a podobně. No a ti, kteří deník mají, pak můžou své zážitky sdílet se třídou, takže naprostá většina dětí tento úkol s radostí dělá. Škola hodně pracuje s vnitřní motivací dětí a právě se vztahy. Sára má skvělou učitelku.

Jak pro vás vypadá takový skvělý učitel nebo učitelka?

Zní to jako klišé, ale musí tu práci mít rád. Měla by to být pevná a přitom přátelská osobnost, která děti provází, ale netlačí. Dokáže děti podpořit v jejich silných stránkách a provést je tím, co jim tolik nejde. Měl by podle mě svou práci pojímat jako vzájemné sdílení, tedy – já dám něco ze sebe dětem, ale i ony mi dávají něco zpět, a já se to nebojím přijmout.

Když vidíte medailonky finalistů GTP a máte možnost se s nimi setkat, co na to říkáte?

Bývám naprosto nadšená tím, jaké skvělé učitele máme. Jak inovativní metody používají, jak dokážou děti podporovat a přejí jim úspěch. A navíc si přejí úspěch i oni navzájem. Nezaznamenala jsem nějakou řevnivost, naopak atmosféra mezi nimi je moc příjemná. A taky mě těší, když vidím, kolik je mezi finalisty mužů, protože ti v českém školství dost chybějí, a je to škoda. Přinášejí jinou autoritu, lehkost, hravost, a taky mužský vzor pro ty děti, co vyrůstají bez otce.

Měla jste vy sama štěstí na učitele?

Základní školu jsem dost protrpěla. Máma s námi dětmi byla sama, tehdy to nebylo tak obvyklé jako dnes. Navíc byla chartistka a učila mě, ať se nebojím stát sama za sebou a svými názory. Výsledkem bylo, že jsem se hádala, vyrušovala a všelijak zlobila. Nedávno jsem potkala učitelku, která na mě byla v dětství vyloženě zlá a dusila mě, jak jen mohla. „Esterko, jsem na tebe tak pyšná, vždycky jsi byla tak šikovná,“ řekla mi, a já jen mlčela. Nemělo smysl jitřit staré rány a hádat se.

Na střední to nebylo lepší?

Na konzervatoř mě nevzali a gymnázia jsem se bála kvůli matematice, navíc moje sestry se pohybovaly ve zdravotnictví, takže jsem zvolila zdravotnickou školu. Myslím, že formálního vzdělání se mi tehdy moc nedostalo, ale „škola života“ to byla veliká. Jako teenager jsem byla svědkem úmrtí i zrození, navíc jako žákyňky jsme měly na lidi čas, mohly jsme si s nimi povídat, opravdu s nimi být, a to mě úplně pohltilo. Chodila jsem s kamarádkou denně do kojeneckého ústavu hrát si s dětmi, které by tam jinak v těch 80. letech byly zavřené v postýlkách. Dokonce jsme si s mámou braly odtamtud jednu malou romskou holčičku do hostitelské péče na všechny víkendy, Vánoce, prázdniny… trvalo to rok, než se vrátila do své rodiny, ale vzpomínám na ni doteď.

Jakou školu byste přála dětem – nejen těm svým, všem?

Přála bych si, aby přibývalo škol, kam je radost chodit. Kde vládne důvěra mezi učiteli a dětmi a žáci jsou povzbuzováni v tom, aby se rádi učili a dozvídali se nové věci. Kde se v dětech neubíjí jejich ideály, kde je bezpečné prostředí a hezké vztahy. Přála bych si, aby přibývalo dětí, které se do školy těší a rády se učí.

Letošní ročník GTP: Herečka Tatjana Medvecká láká všechny žáky a bývalé žáky, aby do soutěže nominovali své milované učitele:

https://www.youtube.com/watch?v=P4g6Co-ssFI

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.