Uklidím, až děti vyrostou. Máme vést děti k domácím pracím, a jak u toho zachovat rodinnou pohodu?

Jak se humanitní environmentalistce stane, že se začne zaobírat úklidem?

Tak, že se jí narodí děti. Předtím jsem to moc neřešila, ale s dětmi se objevily otázky jako: měla bych je naučit uklízet? Kdy a jak je vést k domácím pracím? Mám je po nich vyžadovat striktně, nebo je mám nechat být? Jak to řeší v jiných rodinách?

Co jste zjistila?

Že na to neexistuje jedna správná odpověď. Napadlo mě oslovit Naomi Aldort, světoznámou autorku knih o výchově a českého pedagoga Marka Hermana. A na jejich odpovědích je krásně vidět, jak odlišné mohou být pohledy na věc. Marek Herman říká: samozřejmě, že děti musí uklízet, je to přirozená součást rodinného života, až archetypální věc, a děti to zpevňuje. Naomi Aldort naopak zastává názor, že bychom měli nechat každého být, ať si dělá, co uzná za vhodné. V dnešní době už není třeba, aby se všichni podíleli na domácích pracích, každému jde přece něco jiného. Vztah k úklidu je podle ní vrozený. Ona sama má tři syny, všechny je vychovávala stejně a dva z nich jsou pečliví, kdežto třetí je strašný bordelář. Podle ní děti vycítí, kdy je opravdu potřeba uklízet a kdy jsou nuceny do úklidu jen proto, že si rodiče přejí, aby se naučily pomáhat. V čem se ale oba shodují: pokud to jde, uklízet spolu s dětmi, být součástí toho procesu.

Ke kterému názoru se přikláníte vy?

Nemám odvahu to nechat úplně být. Ale především je pro mě v pětičlenné rodině pomoc dětí naprosto nezbytná. Je mi ale příjemné, když to probíhá v klidu a bez nařizování. Každé z dětí má na každý den úkol a neprotestují, i když úplně automatické to není, někdy to musím připomenout. Synovi je deset, dcerám sedm a dva a půl. Syn třeba chodí nakupovat, a dělá to rád. Jinak zametají, skládají prádlo, otřou prach, vyluxují, umyjí sporák nebo umyvadlo. Těch věcí, co se musí dělat, je tolik, že každá malá pomůže.

Máte konkrétní tipy, jak to s dětmi nastavit?

U malých dětí funguje, když se jim úklid co nejvíc rozkouskuje: ty uklidíš pět hraček, já uklidím pět hraček. Nebo: ty poklidíš kostičky, já knížky. Taky se to neustále mění. Něco báječně funguje, když jsou dítěti tři roky, a jinak to funguje, když je mu 11 a pak ještě jinak, když patnáct. Je to neustálé hledání a instantní návod neexistuje. Co má podle mě velký smysl, je vést děti k tomu, aby dokázaly věci třídit a zbavovat se jich. Nikdy bych se neopovážila jim něco vyhodit bez jejich vědomí, ale děláme to často spolu. Sedmiletá dcera už teď sama někdy přijde s tím, že si vytřídila skříň s oblečením a nese mi to, co už nebude nosit.

Jak přesně probíhalo vaše bádání a co jste od respondentů všechno zjistila?

Začala jsem si o uklízení povídat s lidmi ve svém okolí, postupně jsem oslovila i nějaké odborníky. Celkem to bylo 70-80 lidí od 2 do 97 let. Ptala jsem se jich, jak to měli s uklízením jako děti a jak to mají teď. První, co se ukázalo, bylo to, že je to téma plné emocí, konfliktů, zranění… Jednu kapitolu v knize jsem potom nazvala „domácí rozbušky“, to jsou takové ty drobné věci, které jsme každý zvyklý dělat jinak a může to v rodině působit problémy: umývá vanu ten, kdo do ní leze, anebo ten, kdo z ní vylezl? Já jsem zvyklá dávat nádobí do dřezu a vadí mi, když je obskládaný dřez. Muž má opačný zvyk. Houbička do dřezu nebo mimo dřez? Zouvání před dveřmi nebo v předsíni? Krájení másla – systematicky nebo nahodile? Tady začíná střet různých kultur. Dají se na tom trénovat různé dovednosti: neodsuzovat to, co je jiné. Ptát se, proč to ten druhý tak má, a eventuálně se nechat obohatit. A umět se tomu zasmát.

Jaké recepty na chaos jste si tím průzkumem našla pro sebe?

Pochopila jsem, že každý v rodině je jiný a má jiné potřeby. Taky pro každého znamená pořádek něco jiného. Mám pořádkumilovnou kamarádku, která jednou otevřela šuplík od stolu své dcery a zděsila se. Nějaké věci jí vyházela, zbytek uklidila. Když to dcera zjistila, strašně ji to nahněvalo a to, co máma u ní v šuplíku vytvořila, se jí zdálo jako velký nepořádek. Bude to znít jako klišé, ale je důležité členy rodiny přijmout takové, jací jsou. Není to zdaleka tak, že půlka z nás jsou systematici a půlka chaotici. Někdo má v něčem nepořádek, ale v jiných věcech systém. To je velký vzkaz z mého bádání: je to vrozené – i když mnohé věci se dají trénovat - a není fér, když se systematici povyšují nad chaotiky. V chaosu je taky řád. Třeba můj syn je spíš typ chaotika, ale když má tu správnou náladu, dokáže si třeba výborně uklidit svůj stůl. Dává smysl, aby ve společných prostorách byl systém, v němž se vyznají všichni. Ale osobní prostor každého by se měl respektovat.

A nestane se z něj bordelář?

Naomi Aldort říká, že společné vykonávání domácích prací spolu s dětmi může bezpochyby představovat příjemně strávený čas, který skýtá příležitost, jak u dětí rozvíjet smysl pro povinnost a týmovou práci. Není to ale jediný způsob. Určitě existuje spousta dospělých, kteří skvěle pečují o svou domácnost, ať už v dětství pomáhali, nebo ne. Potvrzují to i mé rozhovory s lidmi, často je to dokonce naopak – jeden muž, jemuž maminka vyhazovala neuklizené věci z okna, si později tak užíval, že nemusí na internátu uklízet, až ho z něj pro nepořádek vyhodili. Ale teď je z něj normální pořádkumilovný muž, jen si prošel extrémem a vrátil se zase do normálu.

Knihu jste nazvala Uklidím, až děti vyrostou, cítím v tom určitý pocit marnosti. Jak najít v uklízení smysl?

Například Finové chápou úklid podobně jako třeba otužování - jako trénink trpělivosti, odolnosti, odhodlání. Někdy stačí jen změnit perspektivu, nepouštět se do toho s pocitem „achjo, zase úklid“. V rodině se dá úklid pojmout jako takový teambuilding – úplně jinak si popovídáte, když sedíte proti sobě u stolu a pijete čaj anebo když jsou ruce zaměstnané a hovor plyne tak nějak samovolně. Některé věci se u stolu nedozvíte. Když jsem se ptala různých lidí, co jim vadilo v dětství, často mluvili o tom, že během úklidu doma panovala nepříjemná atmosféra. Proč si k tomu nepustit třeba dobrou oblíbenou muziku, a snažit se to dělat v dobré náladě. Koneckonců, to je to, co se od nás děti naučí.

Vystopovala jste ještě nějaké křivdy z dětství?

Ano, je toho víc. Třeba nesplněné sliby – rodič řekne dítěti, aby vysálo a že potom může jít ven, jenže když je hotovo, přidává další a další úkoly a v dítěti narůstá zoufalství. Nebo rodič zadá úkol, pak to jde zkontrolovat a hledá chyby a nedokonalosti. Je dobré dopředu ukázat, jaký má být ten dobrý výsledek (tedy např. jak vypadá dobře umyté umyvadlo a jak se toho dosáhne) než hledat mouchy, protože to demotivuje. Někteří naopak vyprávěli, že jako malí pomáhat chtěli, ale maminka je odháněla, nevěřila, že by to zvládli – to pro ně bylo nepříjemné. Nebo někdo vzpomínal, že si třeba četl, a rodiče řekli: ty se evidentně nudíš, tak pojď něco dělat. Asi každému je příjemnější, když se může sám rozhodnout, kdy úkoly splní, než to muset dělat ve chvíli, kdy dospělý zavelí. Někteří si stěžovali, že byli za nepořádek biti, nebo že když nebyl pořádek dokonalý, rodiče jim vyhazovali věci ven. To jsou chyby, kterých se můžeme snažit v přístupu k našim dětem vyvarovat, i když nepochybuju, že zas budeme dělat jiné.

Martina Holcová vystudovala humanitní environmentalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Krom uklízení, o němž napsala (a sama ilustrovala) knihu Uklidím, až děti vyrostou, už desátým rokem vytváří a ilustruje rodinné plánovací kalendáře, které visí v mnoha českých a moravských domácnostech. Věnuje se také finskému konceptu seberozvoje a sebepéče s názvem Lesní mysl (www.lesnimysl.cz). Kromě toho občas uklízí, umývá nádobí, něco někam zastrkuje nebo něco rozlitého utírá. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.