Umět číst texty rovná se umět číst svět, říká kopřivnický učitel. Z průzkumů vyplývá, že úspěšné děti často a rády čtou

Proč je čtení tak důležité?

Český školský systém je založen na textech. At už jsou to texty v učebnicích nebo texty, které si vytvářejí samy děti zapisováním učitelova výkladu. Ve chvíli, kdy dítě nečte plynule a bez potíží, a ještě ke všemu čte s nechutí, tak i když bude hodně inteligentní, tak mu to zabrání ve vzdělávání. V anglosaském prostředí zkoumali úspěšnost žáků, brali do úvahy kvalitu škol, prostředí, ve kterém ty děti vyrůstají, vzdělání rodičů… A prvek, který se objevoval všude – že úspěšné děti často a rády čtou.

Jak zařídit, aby rády četly?

Děti potřebují získat důvěru ve čtení, zvlášť na začátku by opravdu měly číst texty, které jsou pro ně zajímavé. Aby se třída při učení nerozpojila, je pro začátek lepší pracovat s kratšími texty, které ale v dětech vzbudí silný zájem. Ať už o ten text samotný nebo o to, co se v něm píše. Spolu s tím může přijít i zájem o obor – je to fascinující, když čteme třeba nějaký zajímavý text o chemických prvcích.

Takže podle vás všechny děti můžou rády číst?

Jsou děti, které čtení baví, a pak jsou děti, kterým čtení nevadí. A toho, aby jim alespoň nevadilo, lze podle mě dosáhnout celkem snadno. Právě ve chvíli, kdy se ve škole nečtou jen učebnicové texty, ale i ty takzvané autentické, tak o to větší šance je, že je něco zaujme. A „zaujme“, to už je skoro „baví“. Pracujeme i s texty z internetu, se kterými se přirozeně setkávají.

Všechny vaše kopřivnické žáky čtení baví?

Víte, učení je něco, co neustále probíhá. Takže když začnu pracovat s žáky v 6. třídě a jsou mezi nimi děti, které si neumí vybrat knížku a mají veliké problémy se čtením, tak vím, že to může trvat i rok nebo dva, než se to změní. Ale většina z nich si nakonec v 9. třídě ráda čte. Spolu s tím se prodlužuje délka toho, co učtou. To jsem také zjistil – že když mám děti od 6. třídy, v 9. třídě jim můžu dát text, který má dvě A4ky, oni ho vezmou, přečtou a ani je nenapadne, že je to dlouhé. Když velmi výjimečně dostanu kolektiv až v 8. třídě, tak najednou zjišťuju, že mají v očích děs, protože takhle dlouhé texty jsou pro ně nestravitelné. Rozečíst třídu je jeden z velkých úkolů a než se to stane, musím texty upravovat a zkracovat, abych je neznechutil.

Není to pozdě rozečíst se až v 6. třídě?

Určitě. Ale teď jsem mluvil o dětech, které k nám v 6. třídě přicházejí z různých tříd a škol. Přístup jednotlivých učitelů ke čtenářské gramotností bývá velmi odlišný. Právě proto jsme v programu Pomáháme školám k úspěchu založili projekt čtenářské školy – v něm rozvíjení čtenářské gramotnosti chápe jako výzvu celá škola. Mají k dispozici externího experta, který školu navštěvuje, pomáhá přímo ve výuce nebo startuje jejich spolupráci. Nejdůležitější doba, kdy je ideální, když se dítě rozečte, je do třetí třídy. Pak už vznikají defekty, které se strašně špatně dohánějí.

K čemu všemu je čtení dobré?

Umět číst texty rovná se umět číst svět kolem sebe. Lidé, kteří nedosáhli vyšších úrovní čtenářské gramotnosti, čtou text a co je tam psáno, to je pro ně dáno, jsou autorovi textu vydáni napospas. Když dokážu text vidět kritičtěji, mám volbu. V té chvíli se děti z pasivních objektů stávají aktivnějšími subjekty. A zase z výzkumů vyplývá důležitá věc  - když klesne počet lidí, kteří dobře čtou a dobře textu rozumí, pod určitou hranici, pak je opravdu ohrožená demokracie. A to by se dalo ještě dlouze mluvit o tom, že v beletrii máme možnost nahlížet na emoce lidí, na to, co se odehrává v jejich hlavách. Umožňuje nám to nevidět svět jen ze svého pohledu. S tím mohou knihy velmi pomoci třeba klukům, kteří mívají problémy rozumět emocím a vztahům. Takže čtenářství je důležité vůbec k tomu, aby spolu lidé mohli žít.

Jak děti naučit vidět za text, myslet kriticky?

První krok je, aby četly a aby měly dostatek textů. Je dobré, když se krom beletrie setkávají s autentickými texty, kde jen je to možné. To se nám pomalu ověřuje, že když děti čtou v zeměpise, dějepise i ve fyzice, tak to pomáhá. A nemůžou to být jen učebnicové texty, to jsou často vyluštěné tajenky. Čtenářská gramotnost se přitom zvyšuje právě tím, že si děti na to, co je v textu a za textem, přicházejí samy.

Nakolik je v českých školách běžné, že se čtou texty v předmětech jako je fyzika, chemie nebo zeměpis?

Myslím, že je zatím nedoceněné, co všechno texty dokážou. Dobrý text dokáže zrovnoprávnit prostředí ve třídě. Já učím kromě českého jazyka i dějepis, a když probíráme třeba americkou občanskou válku, tak situace ve třídě je strašně nerovnoprávná - já vím to potřebné a měl bych to děti učit a doufat, že tomu porozumí. Když použiju dobrý text, děti se z něj dozví fakta, zároveň jim rovnou naskakují otázky a všichni jsme spoluaktéři učení. Úplně to mění atmosféru ve třídě. Spolu s tím přichází téma spolupráce – děti o textech společně přemýšlejí, mluví o nich, učení je potom mnohem účinnější. Nemám rád výrazy jako tradiční učení nebo alternativní. Jde o to, aby bylo co nejefektivnější.

Oborové čtení navíc nemusí být vždycky v protikladu s učebnicemi. Já sám z nich občas nějaký text vyberu, jen si ho překopíruju a dám ho dětem samostatně, protože v učebnici je často vyluštění, jak to všechno je a nenechává to prostor k vlastnímu přemýšlení. Ono už to, že si dítě musí udělat zápis z výkladu učitele, je práce s textem. Ale je to práce velmi plochá a pasivní, která z nikoho dobrého čtenáře neudělá.

Co funguje lépe?

Nalézt v textu důležité myšlenky, shrnout ho vlastními slovy, to už je o krok dál, protože už to vyžaduje pochopení. Nebo: zaměř se na jednu věc a napiš, co všechno lze o ní v textu zjistit. Hledat v textu – a rozlišovat - co jsou fakta a co jen názory nebo domněnky autora. Sledovat, jak chce autor ovlivnit čtenáře a jak se mu to daří. Proč se text jmenuje tak, jak se jmenuje. Samostatnou oblastí jsou jiná než textová zobrazení – schémata, grafy. I tam v těch nejvyšších patrech vyvstávají otázky: Jak lze pomocí dat ovlivňovat mínění člověka? To se přece stává často, že politik má v ruce graf, protože má nějaký záměr, vynechá pár proměnných a má nás, kde potřebuje.

Vy prý v dějepise používáte dokumentární filmy. To je taky čtení?

Tím jsme ve čtenářské skupině strávili hodně času – vymezit si, co všechno budeme považovat za text. Došli jsme k tomu, že má smysl ten výklad nechat co nejširší. „Číst“ tedy podle nás lze třeba i promluvu. Já s dětmi v rámci češtiny dělám něco, čemu říkáme dílna vyjadřování. Trénujeme spontánní i připravené projevy, nahráváme je na diktafon a sledujeme, co se dařilo a kde je prostor ke zlepšení. I u mluveného projevu lze – tak jako u textu – sledovat kompozici. Zkoumáme, jak lze ovlivnit čtenáře. Co třeba použití obrazných pojmenování udělá s vnímáním, zvýší to zájem posluchačů? Podobně můžeme pracovat s dokumenty a jejich stavbou. Myslím, že to jsou věci, které zbystřují pohled a čtení světa. Byl průzkum, kde se ukázalo, že dobří čtenáři jsou i dobří diváci. Že lépe chápou vizuální díla, protože to, co se naučili při čtení textu, mohou uplatnit i při tom, když něco sledují. To mi připadá úplně fascinující – že efekty čtení zasahují i do reálného světa. A to jsem zatím zcela pominul svět reklam a dalších ovlivňovacích textů, s kterými se děti setkávají odmalička. Být proti tomu „očkován“, to by měl být důležitý cíl školy. Já osobně vlastně nevidím velký rozdíl mezi čtenářskou gramotností a mediální výchovou.

Vy prý máte ze čtyř hodin češtiny jen jednu gramatiku, zbytek je čtení, psaní a vyjadřování.  Jak stihnete probrat všechno, co je v osnovách?

Už před 20 lety, když jsem začínal češtinu učit, jsem si vymezil hlavní cíle: děti by se měly naučit dobře číst, psát, vyjadřovat se a přemýšlet. A myslím, že dovnitř toho se vejde třeba i gramatika a přemýšlení o jazyce. Děti mají beztak problém udržet pozornost celých 45 minut u něčeho tak abstraktního jako je mluvnice. Proto zvládneme v jedné hodině mluvnici spojit s dílnou vyjadřování a v další hodině zase mluvnici kombinovat s četbou rozličných krátkých textů. A navíc  mám šanci ji s nimi probrat i při pisatelství, je to skvělá příležitost jak zjistit, kdo píše ve svých textech slova jako„samozdřejmě“ a „by jsme“ a kdo má ještě v 7. třídě problémy s čárkami ve větách. Když děti píší vlastní texty, pohled z druhé strany jim pomůže lépe pochopit také to, o čem jsme už mluvili v souvislosti s čtenářskou gramotností: čeho chtěl autor dosáhnout, jaké zvolil prostředky, proč právě tenhle název.

Cvičíte i slohové útvary?

Slohové útvary jsou podle mě velikánský problém pro přirozené psaní. Nejvíce se to zhmotnilo u maturit, kde dokonce za nedodržení útvaru celá práce neprošla. Děti se obvykle seznámí s nějakým útvarem – charakteristika, popis, výklad – a pak se snaží ten svůj text napsat podobně. Což je vlastně spíš nápodoba než tvorba skutečného textu, kdy si vybírám téma, ujasňuji si svůj záměr psaní i to, na jakého adresáta svým textem mířím. V literatuře byly dříve zvykem popisy na celou stránku – hned na úvod se třeba pěkně popsala hlavní postava. V současné literatuře jsou popisy roztroušeny po celé knize, mísí se dohromady vypravování, popis, charakteristika, čistá vydestilovaná forma je spíš výjimkou. A přitom to, co je v literatuře výjimkou, je u nás základem toho, jak se u nás učí sloh a co chceme po dětech u maturity. To nedává úplně smysl. Nebo když se řešilo, že někdo nerozezná zprávu od oznámení. Není to vlastně nízký vzdělávací cíl? Mně přijde v dnešní době důležitější rozeznat zprávu od komentáře.

Vidíte ještě nějaké další benefity čtení?

Zvyšuje koncentraci. Mám pocit, že v současnosti silně klesá kapacita paměti. Vezměte si takové ty ankety, ve kterých se ukazuje, že mladí lidí si nepamatují žádné letopočty. Podle mě je to způsobené tím, kolik času tráví překlikáváním na mobilu nebo internetu. Když se vydržím deset, patnáct minut soustředit na čtení, trénuju tím svou schopnost koncentrace. Mám zkušenost, že děti, které čtou, dokážou i líp přemýšlet. Psychologové mluví o sebezáchovném mechanismu – jsme bombardováni takovým množstvím vjemů, že už to neukládáme do paměti. Tím vzrůstá důležitost školy, která může vytvořit takové prostředí, kde děti budou moci přemýšlet víc do hloubky.

Jak vůbec mohou u dnešních dětí knížky konkurovat filmům nebo internetu?

V knihách se třeba velmi podrobně rozebírají vztahy mezi lidmi a problémy, které musí řešit. Při čtení se lze kdykoli zastavit a nad něčím se zamyslet, to s filmem nejde. Ještě před pěti lety se říkalo „čtení je věc rodiny, škola s tím nic nenadělá“. Najednou jsme překvapeni, že i v rodinách s dobrým sociokulturním zázemím děti nečtou knihy, čtou si maximálně texty na internetu. Možná se časem škola stane pro většinu dětí jediným místem, kde se mohou pravidelně setkávat s knihami.

Školu samozřejmě musí zajímat i svět internetový. Multimodální texty, kdy čtu, kliknu a dostanu se k dalšímu textu a videu. Vlastně mě to vodí po nějakých cestách, a já se s tím musím umět vyrovnat. I tohle téma školy čeká, jen jsou zatím v té setrvačnosti pořád kousek pozadu.

Miloš Šlapal učí český jazyk a dějepis na druhém stupni ZŠ Emila Zátopka v Kopřivnici. Je členem čtenářské skupiny projektu Pomáháme školám k úspěchu, která se snaží podporovat učitele v rozvíjení čtenářské gramotnosti dětí.

Rozhovor vyšel 30. října v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.