Unifikují absolventy škol do šedivého stádečka, deformují výuku. Odborníci na vzdělávání o jednotných přijímačkách

Na čtyřleté obory se psaly testy v pátek 12. a v pondělí 15. dubna, zájemce o víceletá gymnázia čekal den D následující úterý nebo středu. Každý uchazeč si mohl podat dvě přihlášky. Už třetím rokem musel každý zájemce o maturitní studium projít jednotným přijímacím testem z českého jazyka a matematiky. Dřív mohli žáci získat bonusové body za aktivity nad rámec běžných školních povinností, jako je účast na soutěžích, projektech, zájmová činnost a podobně. Nyní už to na většině škol není možné.

Vraťme rozhodování školám

„Systém přijímaček říká, že nejlepší uchazeč o obor zedník je ten, co má samé jedničky. To přece není pravda,“ říká k tomu Robert Gamba, předseda Výboru pro vzdělávání a zaměstnanost Libereckého kraje. Jak připomněl na druhém březnovém Kulatém stole organizovaném Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV) a EDUin, systém podle něj existuje z dob, kdy bylo potřeba „odředit“ 20 procent maturantů. „Zbytek postavili k soustruhu na střední odborné škole a po ní odvedli do fabriky a postavili ke stroji. Systém zůstal stejný, ale doba je úplně jiná.“

Proč se od všech u přijímaček očekávají stejné znalosti, když se hlásí na rozdílné obory, nechápe ani Viktor Schilke z České středoškolské unie. „Proč mám já, který studuji Pedagogické lyceum a vybral jsem si ho mimo jiné proto, že na něm dominují jiné předměty než matematika, skládat stejné přijímačky jako někdo, kdo jde na průmyslovku?“ Stejný názor má i ředitel ZŠ Lázně Bělohrad Jaroslav Jirásko. „Jednotné přijímací zkoušky jsou rychlý a pro školy pohodlný nástroj, který ale absolventy škol unifikuje do šedivého stádečka. Cílem základního vzdělávání by mělo být rozvíjení individualit.“

Podle vysokoškolského pedagoga Petera Chvojky by se rozhodování mělo vrátit jednotlivým školám. „Máme na zahradě víno a jedno je zralé na začátku září, druhé v polovině listopadu. Tak to mají i děti. Vyhazujeme z kola ven děti, které nejsou zralé v ten správný moment.“ Pro každou zkoušku by navíc stanovil aspoň 5 pokusů, aby nebyly znevýhodněny děti, kterým v dosažení dobrých výsledků brání nervozita.

Učitelé nemají povinnost dotlačit dítě na střední školu

Odborníci kritizují často také fakt, že jednotné přijímací zkoušky ovlivňují obsah toho, co se ve školách učí. Na mnoha základních školách berou jako samozřejmost, že v posledním ročníku končí kreativní práce a pouze se opakuje k přijímačkám nebo se dokonce dokola zkoušejí vzorové testy. „Mnoha učitelům to vadí, ale dělají to s odůvodněním, že rodiče to tak chtějí. V cílech vzdělávání uvedených v Rámcovém vzdělávacím programu (RVP) ale není napsáno, že základní škola má připravovat na přijímačky na střední, takže by se na to mohli klidně vykašlat,“ doporučuje Jaroslav Jirásko.

Podle něj je testování tou nejméně efektivní vzdělávací strategií. „Existují průzkumy, že do 2 měsíců si z toho žáci pamatují 5 procent,“ uvádí a dodává, že by stačilo, kdyby se školy držely RVP. „Kdyby byla výuka provázanější, v blocích, a u žáků byly rozvíjeny především kompetence, byla by to ta nejlepší podpora nejen do života, ale i na střední školu.“ Obsah přijímacích zkoušek se nelíbí ani Peteru Chvojkovi. „Zažívám přípravu na přijímací zkoušky s druhým svým potomkem, tentokrát na víceleté gymnázium. A často při tom kroutím hlavou. Nezná jediný řecký mýtus, ale musí vědět, že univerzita v Brně se jmenuje Masarykova. K čemu to je 9letému dítěti?“

Rozhoduje sociální status rodiny

Častou výtkou je také to, že standardizované přijímací zkoušky zvyšují sociální rozdíly mezi dětmi. „Já mám vystudovanou češtinu, žena matiku, bez toho bychom byli úplně vyřízení, respektive naše děti u přijímacích zkoušek,“ uvádí Peter Chvojka.

Podle předsedkyně Učitelské platformy Petry Mazancové systémem úplně propadávají děti, které by na střední školu měly, ale jejich rodiče jim nemohou zaplatit drahé přípravné kurzy. "Mnoho takových kluků jsem ve třídě měla, když jsem učila na učňáku. Na gympl by měli, ale rodina je v tom nepodpořila, protože třeba byla ráda, že už se o ně nemusí starat, že stačí, když jim dá každý měsíc dvanáct stovek na internát. Tím, že takovým dětem nedáme v patnácti šanci, si vyrábíme další generaci frustrovaných lidí."

Systém jednotných přijímaček navíc znevýhodňuje děti, kterým jde něco jiného než český jazyk a matematika. „Mezi spolužáky svých dětí vidím děti, které jen odškrtávají čtyřky a čekají, až školní docházka skončí. Když někdo v boxu nemůže, může to vzdát. Oni nemůžou, mají daných 9 kol. Je přece strašné dostat každý týden zprávu: zase jsem nejblbější,“ říká Peter Chvojka. Řešením by podle něj bylo, kdyby manuální práce tvořila aspoň třetinu školní práce, aby měly děti vůbec šanci zjistit, že jim to jde, a aby se nemusely stydět, když si manuální obor vyberou pro svou další dráhu.

Dalším faulem je podle něj to, že současné přijímací zkoušky na střední školu rozhodují už rovnou o tom, kdo se dostane na vysokou školu. „Přednáším na Jihočeské univerzitě a pro nás jsou u přijímaček zajímaví často právě ti, kteří začínali někde na učňáku. Byl bych pro to, aby na vysokou školu mohl jít ten, kdo udělá přijímací zkoušky, bez ohledu na to, jestli má maturitu.“

Robert Gamba považuje za správné, že jedno selhání u přijímacích zkoušek neznamená konec všech nadějí. Tedy zatím. „Za nebezpečné považuju stanovit, kdo na střední školu může a kdo ne. To je příliš tvrdé a příliš definitivní,“ řekl s odkazem na takzvané cut-off skóre neboli nepodkročitelnou hranici pro vstup na střední školu, o jehož zavedení se diskutuje. Ten, kdo skončí pod ní, se na střední školu nedostane, i kdyby pro něj škola měla místo.

Jak tedy jinak?

Jak to všechno tedy řešit lépe? Podle Jaroslava Jiráska by pomohlo, kdyby bylo přijímací řízení dlouhodobější, variabilnější, širší. „Nedělat z dětí odborníky na češtinu, ale reflektovat celkový záběr základní školy.“ Podle Roberta Gamby by se především neměly děti „třídit“ všeobecně, ale s ohledem na to, co se na té které škole děje. „Do firmy si ředitel taky nevybere ty nejlepší bez ohledu na to, co potřebuje. Tedy ideálně: přijímací zkoušky rozvolnit a umožnit školám, aby si vybraly.“

Upozorňuje ale na to, že právo výběru by měly mít i neelitní školy. „A měly by mít sílu někomu říct: místo sice máme, ale nehodíš se sem. Protože třeba neumíš pracovat rukama, tak co bys tady dělal. Jinak se plodí ti nešťastní.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.