Polož už ten mobil! Kolik času online je příliš a můžou ho za nás pohlídat aplikace?

„Jakmile se objeví nějaká moderní technologie, provází ji obvykle několik fází. Napřed nadšení, které přechází do paniky, že děti přijdou o dětství a nevinnost, následuje přizpůsobení a pak akceptace, kdy se s tou novinkou nějak naučíme žít,“ říká Michaela Slussareff z Filozofické fakulty UK, která nedávno vydala knihu s názvem Hry, sítě, porno: Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty. „Když se v televizi začaly objevovat pořady a kanály pro děti, prošla si společnost víceméně tím samým vývojem. Spousta lidí vyjadřovala velké obavy, jak spolu děti nebudou mluvit a zhloupnou. Naše děti se bezpochyby budou pohoršovat zase nad něčím jiným, protože mobily a tablety už budou vnímat jako běžnou věc.“

Bavíme-li se s dětmi o technologiích a internetu, často se setkáváme s generační propastí. Michaela Slussareff k tomuto rozdílu ve vnímání světa ve své knize poznamenává: „Můj syn by chtěl navštívit opravdovou džungli. Když se o tom bavíme, tak já si představuju hady, pavouky a nebezpečné šelmy, zatímco syn vidí dobrodružství. S technologiemi je to velmi podobné: my dospělí víme, co všechno se tam dětem může stát, a ony vidí nekonečné moře zábavy a poznání. Oba ty pohledy mají něco do sebe. Jako rodiče je musíme naučit, co si do džungle zabalit, aby měly vše potřebné, a naučit je zacházet třeba s mapami a kompasem. Aby věděly, co a jak vyhledávat, kam nechodit, kde je bezpečno a s kým nemluvit.“

Kontrola přes mobil, počítač i router na wifi

Jak by tedy takový rozumný dozor měl vypadat? V první fázi seznamování s technologiemi můžou dobře posloužit nejrůznější aplikace rodičovské kontroly neboli „parental control“. Ty jsou vhodné hlavně od chvíle, kdy má dítě svoje první zařízení a zároveň už na něm tráví čas bez přímého dohledu rodičů.

Pro zařízení se systémem Android je určen Google Family Link. Ten je možné zřídit dětem až do věku 13 let. Rodič si nastaví administrátorský účet, synovi či dceři zařídí jejich dětský a všichni se sdruží do jedné rodiny. Dětem lze nastavit celkový čas, který mohou na mobilu nebo tabletu strávit, a také limity pro konkrétní aplikace. Když si chce dítě stáhnout novou aplikaci, musí mu ji rodič povolit. „Nevýhodou tohoto systému je mimo jiné to, že se dá poměrně snadno obejít. Buď se dítě přihlásí pod účtem rodiče, nebo se třeba naučí jít do spořícího režimu, v němž je možné zamrazit některé aplikace včetně Family Link,“ říká Pavel Matějíček, který se věnuje bezpečnosti a ochraně informačních technologií. „Mnohem lepší systém má Apple, kde jsou propojená všechna zařízení, práva k nim platí všude stejná a navíc je pro děti mnohem těžší je nějakým způsobem obejít.“

Pro běžné uživatele, kteří mají mobil se systémem Android a k tomu počítač s operačním systémem od Microsoftu není jednoduché tato zařízení propojit a ohlídat si obojí. Lze k tomu použít aplikace třetích stran, například antivirové programy umějí filtrovat škodlivý obsah, i když už neohlídají množství času, které dítě na zařízení stráví. „Málokdo to ví, ale rodičovskou kontrolu má v sobě i běžný operační systém Windows od Microsoftu,“ vysvětluje Pavel Matějíček. „Musíte ale sobě i dítěti zřídit Microsoft účet. Když se bude chtít připojit třeba k pornografickým stránkám, systém přístup zablokuje a vám o tom pošle upozornění.“

„Našim dětem je všem už víc než třináct, takže Family Link a podobné aplikace už nejsou možné. Nechceme ale, aby dcera a synové trávili všechen čas na internetu, dokud se se ženou nevrátíme z práce domů. Málo se pak učí,“ říká pětačtyřicetiletý manažer v neziskové organizaci a otec tří teenagerů Honza. „Zjistil jsem, že možnost kontroly má v sobě i náš router, takže jsem ho nastavil tak, aby v pravidelných intervalech dětem vypínal wifi. Mají sice data, ale přece jen se aspoň chvílemi donutí dělat něco do školy.“ Tento postup doporučuje i odborník na internetovou bezpečnost Pavel Matějíček. „Nejde to úplně u routeru za pár stovek ze supermarketu, ale v cenové hladině kolem 1 500 korun už to lze očekávat. Můžete na něm například nastavit, že tomu a tomu účtu třeba od šesti do osmi nepůjdou hry a tak podobně.“

Naopak by Pavel Matějíček ze své odborné pozice rád varoval před nejrůznějšími „špionskými“ aplikacemi, které umožňují instalaci kontroly i bez vědomí dítěte a prakticky kompletní sledování veškeré jeho aktivity, včetně čtení zpráv. „Myslím, že to ani není legální, protože dítě má právo na soukromí. Hlavně se ale tyto aplikace tváří, že vznikly pro dobro dětí, ale reálně se zneužívají pro sledování nevěrných partnerů a podobně.“ Podle Pavla Matějíčka je úplně v pořádku, když rodič dítěti nastaví nějaké limity, musí mu je ale dobře vysvětlit: „Synovi jsem řekl, že na internetu je k vidění spousta ošklivých věcí, jako jsou uřezané hlavy, hořící těla nebo fakt nechutné porno. Sám navrhl, že tohle vidět nechce, tak jsme nastavili kontrolu a on nemá potřebu ji obcházet.“

Kolik času na síti je vlastně příliš?

Otázkou zůstává, jaké množství času by naše ratolesti měly na mobilu, tabletu či počítači strávit, aby toho nebylo moc. Často se říká, že děti do dvou let by k nim neměly mít přístup vůbec. „Je to hlavně proto, že se jejich mozek v té době dynamicky vyvíjí a my zatím ten vývoj nemáme dobře zmapovaný. Víme ale, že to, co uvidí na displeji, nedokáží batolata přenést do reálného světa, takže nemá moc smysl jim stahovat nějaké výukové aplikace,“ říká Michaela Slussareff z FF UK. U batolat i předškoláků navíc platí, že bychom neměli používat technologie jako nástroj uklidňování v momentě, kdy je dítě frustrované nebo nešťastné: „Funguje to úplně zázračně, ale z dlouhodobého hlediska je tím učíme, že když se necítí dobře, pomůžou jim pohyblivé obrázky na displeji.“

Socioterapeut Stanislav Drda z Centra pro děti Mezipatro neziskové organizace Dům tří přání v Praze říká, že podle vědeckých studií wellbeing dětí stoupá, pokud na technologiích tráví zhruba do dvou hodin denně. „V tu chvíli je digitální svět obohacením světa fyzického, děti jsou v kontaktu s blízkými, hrají hry, sledují videa, dost se toho díky technologiím i naučí. Pokud čas ale naroste na nějaké čtyři nebo pět hodin denně, už osobní pocit pohody klesá, a to hlavně u dětí, které je používají nereflektovaně – tedy bez přemýšlení o tom, co a jak tam vlastně dělají a zažívají,“ vysvětluje socioterapeut. Kritická je podle něj zhruba hranice šesti hodin denně, protože ta většinou pak zasahuje i do nočního času a dítě či dospívající tím přichází o spánek.

Sklony k nadužívání technologií mají podle pražského socioterapeuta Drdy hlavně děti, které jsou oslabené v některé z oblastí svého fungování. „U dětí, které tráví nadměrně času s technologiemi, je třeba se zamyslet nad tím, jaké potřeby si tím sytí. Vyhledávají rozptýlení, sociální vztahy, nebo utíkají od nějaké nepohody? Na tom hodně záleží a následně se s tím dá pracovat.“

Ani rodiče by si neměli brát mobily do postele

Někteří odborníci tvrdí, že různé aplikace rodičovské kontroly neplní dobře svoji roli; navíc jimi dokážeme zajistit pouze telefon našeho dítěte, ale už ne telefony ostatních dětí, takže se ke škodlivému obsahu stejně mohou dostat. „Funkce sloužící k omezení času děti učí, že za digičas jsou zodpovědná zařízení, a nikoli ony samy. Takže se nemohou naučit ho kontrolovat. Navíc se děje, že hrají hru nebo se dívají, pak se jim to vypne a ony se najednou ocitnou s pocity neuspokojení a bezmoci. Neuspokojení vede k touze hrát znovu a dál,“ říká lektor Jan Kršňák.

Jak tedy děti vést k tomu, aby se naučily svůj čas na technologiích ovládat samy? „Ideální by bylo, aby děti i dospělí dokázali odolat své touze a potřebě být online až do poslední chvíle a nebrali si telefony a tablety do postele,“ říká výzkumnice Michaela Slussareff. „Všichni spíme méně, než by bylo třeba. Modré světlo nám v tom nepomáhá a na nedospělé mozky působí ještě mnohem víc.“ Stejně tak by se děti a dospívající měli naučit vypínat si telefon, pokud soustředěně pracují nebo se učí. Je možné ho i odnést z pokoje, aby nebyl na očích a neustále nerozptyloval majitele notifikacemi. „Dávali jsme studentům na filozofické fakultě číst texty a všímali jsme si, že nebyli schopní hlubší analýzy. Nechtěli jsme se smířit s tím, že jsou prostě hloupější, a zavedli jsme seminář nazvaný Pomalé čtení. Na šest hodin jsme se oddělili od technologií a šli jsme napřed několik hodin číst a pak jsme diskutovali. Studenti sami viděli, jak odlišného výkonu byli najednou schopni, a říkali, že takovou míru soustředění nikdy nezažili. I tohle je podle mě důležitá část života v digitálním věku – naučit se mobil odložit.“

Někdy pro rodiče není snadné zachovat klid, když dítě už po stopadesáté upozorňují, aby ten mobil alespoň u večeře nechalo na pokoji. A tak se může stát, že jim ujedou nervy a potomka častují opovržlivými poznámkami, že zabíjí čas u nesmyslů, nebo výhrůžkami, že z něj brzy bude závislák. „Jenže dítě v tu chvíli slyší: zajímají tě jenom blbosti, jsi prostě k ničemu,“ vysvětluje socioterapeut Stanislav Drda. „Přitom často máme jenom obavy, abychom něco nezanedbali. Stačí ale trochu změnit způsob, jak to dětem říkáme. Namísto – je to kravina, už to polož – můžeme říct: záleží mi na tobě a bojím se, aby ti ten mobil nepřerostl přes hlavu. To je pak úplně o něčem jiném, protože tím dítěti vyjadřujeme zájem a lásku.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.