Už po týdnu mě napadlo, co kdybychom se na učení vykašlali, říká výtvarnice Kateřina Šedá. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc

Jak vám jde domácí škola?

Julie: Radši bych šla do školy.

Kateřina: Hrozně, polovinu času mě stojí dohadování s dcerou, aby si vůbec k učení sedla. Občas mám pocit, že k tomu má úplný odpor. Vzhledem k tomu, že je dyslektička a dysgrafička, všechny úkoly jí trvají mnohem déle než jejím spolužákům. Škola nám taky moc nepomáhá. Každé pondělí dostaneme úkoly a nějak si s tím musíme poradit sami. Úplně ve všem máme zpoždění, včetně povinné literatury. A úkoly typu: "Zazpívejte si s domácími mazlíčky a jako důkaz pošlete video“ neplníme už vůbec.

David: Kromě Julie, která chodí do páté třídy, máme ještě druhou, čtyřletou dceru. Takže dopoledne jeden z nás pracuje a druhý vaří, učí, hlídá a hraje si zároveň. Většinou tak s Kateřinou oba doufáme, že na nás připadne ta práce.

Co nového jste se za ten měsíc a kousek naučili nebo zjistili?

Julie: Dny s učením jsou delší než dny bez učení. Ale my se učíme každej den, takže jsou všechny dny teď stejně dlouhý. Taky jsem se naučila víc sprostých slov.

David: Nevím, jestli naučili, spíš učíme. Máme hodně nestereotypní životní rytmus, takže se snažíme naučit stereotypu. Moc se nám to ale podle mě nedaří, máme v tom ještě pořád velké rezervy.

Kateřina: Já jsem zjistila, že si z páté třídy nic nepamatuju. A Julie taky ne.

Naučili jste se i něco, co se neučí ve škole?

Julie: Naučila jsem se skoro udělat přemet, rozbít kokos podle videa a taky s mamkou kreslíme Brnox.

Kateřina: Naše děcka se naučila pouze věci, co se ve škole neučí. Od různých domácích prací, přes vaření až po každodenní kreslení něčeho nestandardního.

David: Snažíme se každý den, aby se děti naučily anebo zažily něco neobvyklého. Může to být úplná hloupost. Včera jsem třeba vylezl s dětma na střechu kůlny a dívali jsme se na známé věci z trošku jiné perspektivy. Jindy jsme dělali krmítko pro veverky, pozorovali mravence. Ale taky jsme řezali dřevo, pekl se velikonoční zajíc, čeká nás malování pokojů… Pro děti se dá vymyslet hrozně moc věcí. Učí se při všem.

A co byste se chtěli naučit – bez ohledu na to, jestli to chce škola.

Julie: Já se chci naučit přemet.

David: Vidět věci v souvislostech. A naučit se teoretické znalosti přenést do praktického života. To je podle mě mnohem důležitější než encyklopedické znalosti.

Kateřina: Já bych se chtěla jednoznačně naučit společné koncentraci na jednu věc. Už na začátku karantény jsme zavedli dny bez telefonů a tabletů, protože každý z nás byl smrtelně roztěkaný. Tahle droga nás neustále svádí komunikovat s někým jiným, stačí, když pípne sms, a člověk zapomene na lidi v místnosti. Přála bych si, aby nás technologie přestaly ovládat a my jsme začali ovládat je. Vypadá to jako malichernost, ale pro mě je to na samostatný školní předmět. 

Které úkoly vás nejvíc baví, a které nejmíň?

Julie: Žádné úkoly mě nebaví, život není úkol. Baví mě tělocvik, protože z něho nejsou žádný úkoly.

David: Výuku máme rozdělenou. Já učím matematiku, Kateřina češtinu a angličtinu, o zbytek se dělíme. Mě zatím asi nejvíc bavil přírodopis. Na základce jsem to měl spíš podle učitelů, takže většinou vedl dějepis, nejvíc jsem se, kupodivu, nudil v hudebce. Tam jsem snad za celou dobu neměl učitele, který by mě pro ten předmět nadchnul. A to mám hudbu rád, i když noty neumím dodnes.

Kateřina: Nás baví úkoly, které si dáváme sami. Strašně ráda bych se nadchla třeba pro časování sloves, ale nejde mi to. Navíc bydlíme přímo u lesa, venku je teď pořád krásné světlo a jaro je strhující. Snažím se děcka učit dívat a něco skutečně uvidět… na procvičování budou mít v životě ještě dost času.

Co vám teď nejvíc chybí?

Julie: Kamarádi, protože chci s nima chodit ven.

David: Soukromí. Děti vstávají v osm, mladší usíná po osmé a starší dcera až desátí hodině. Jsme tak s dětmi každý den 14 hodin.

Kateřina: Nejvíc mi chybí svoboda. Samozřejmě chápu všechna omezení, ale nic to nemění na tom, že si nemůžu dělat co chci, aniž bych ohrožovala něčí zdraví.

Proměňuje se nějak váš vztah?

Julie: Trávím s mamkou hodně času, to se mi líbí.

David: S Kateřinou máme velkou výhodu v tom, že jsme spolu při projektech trávili dvacet čtyři hodin denně mockrát, vlastně skoro většinou. Hodně jako celá rodina i cestujeme, Julie si vyzkoušela i základní školu ve Francii. Jen tak něco nás nerozhodí, jsme odolná rodina.

Kateřina: Myslím, že tahle doba může rodiny stmelit, nebo naopak úplně rozložit. My jsme určitě ten první případ. Jsme spolu hrozně rádi, až na to učení.

Co byste poradili ostatním dětem a rodičům, aby jim v karanténě bylo dobře?

Julie: Neučit se do školy.

David: Bude to znít jako klišé, ale vzít tu situaci jako výzvu. Něco se naučit, vyzkoušet, ze sociologického pohledu je to vlastně jedinečná a neopakovatelná příležitost. Ale hlavně se mít rádi. To vám každej psycholog potvrdí, že to je ta nejdůležitější a naprosto nenahraditelná věc. Virus nevirus.

Kateřina: Už po týdnu doma mě napadlo - co kdybychom se na to učení kompletně vykašlali. Vždyť to hromadné zastavení je geniální edukační věc, co kdybych Julii prostě nechala být, nechala ji zírat (ne do mobilů) a nudit se. Možná už nikdy tahle příležitost v takovém formátu nepřijde. Vlastně ani nevím, proč máme všichni něco a někoho dohánět. Vždyť tahle doba nám říká úplný opak - spíš se za sebou otočit.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.