Užili jsme si svobodné léto, teď zase všichni sedíme doma, říká česká maminka žijící v Izraeli. Školy a školky vydržely otevřené dva týdny

Po první vlně koronaviru, kdy jsme byli poctivě zavření doma, jsme si užili relativně normální léto. Jezdili jsme k moři (Ra´anana je asi deset kilometrů od nejbližší pláže), chodili do parku, na hřiště, na různé oslavy. Od jara se sice neotevřela například kina nebo taneční kluby, ale pro děti bylo tohle léto parádní, už jen z toho důvodu, že Izraelci letos nemohli cestovat do zahraničí, takže všichni jejich kamarádi byli celé prázdniny snadno k dosažení.

V září jsme se všichni těšili, že zase přijde škola a školka a věci se vrátí trochu do nějakého řádu a režimu. První dva týdny to také bylo super, děti si užívaly sociální kontakt mezi sebou a s učitelkami a celé to bylo velmi příjemné. Jenže bohužel mezitím začala zase velmi narůstat čísla nakažených i zemřelých na covid, vláda tak od 14. září přistoupila k dalšímu lockdownu a děti jsou opět doma. Blížily se totiž takzvané Vysoké svátky, něco jako Vánoce a silvestr dohromady, takže bylo nasnadě, že se potkají celé široké rodiny, a tomu chtěla vláda zabránit. 

Izraelci jsou hodně „free“ a už odmala si jdou za svým

Já sama jsem vystudovaná předškolní pedagožka a v ČR jsem i ve školce pracovala. Když jsem ale přijela do Izraele, věděla jsem, že tady ve školce určitě pracovat nemůžu. Výchova je tu velmi odlišná od toho, co znám z domova. Izraelci děti milují, ale na můj vkus jim nechávají příliš velkou volnost. Místní děti jsou opravdu velmi divoké a dost asertivní a myslím, že učitelky s nimi mají poměrně těžkou práci. 

Tenhle „free spirit“, který mají v sobě už malé děti, prostupuje samozřejmě celým národem. Izraelci si prostě dělají, co chtějí, a je to kromě školství cítit třeba i na silnicích. Jsou to neuvěřitelně srdeční lidé, pořád se někde potkávají, ať už v baru, na pláži nebo na rodinných oslavách, kdy se běžně scházejí desítky lidí. Rozestupy neexistují, objetí a polibky jsou součást kultury. Bohužel je to právě tato společenskost, která nám teď zavařila. 

My „školkoví“ jsme spokojení…

Jak to vypadá v praxi? Tobias a Lilly jsou tedy doma. Já za lockdownu nepracuji, naše restaurace má zavřeno, do práce chodí jen manžel, takže se dětem můžu věnovat, to je velká výhoda. Ve školce máme skupinu na WhatsAppu, a přes ni Tobiáškova učitelka svolala děti v neděli večer do dvou skupin a v pondělí s každou z nich měla hodinový program přes Zoom. Zatímco při jarním lockdownu bylo toto školkové vysílání dost statické a spočívalo například ve čtení pohádek, tentokrát se mi to líbilo. Učitelka dětem na kartičkách ukazovala různé pohyby, jako třeba stání na jedné noze, lezení po čtyřech a tak, a děti ty pohyby prováděly. Užily si myslím spoustu legrace, zapojila se i dcera. Podobně to teď vypadá i dál, děti společně tancují, zpívají, kreslily přání k narozeninám spolužákovi, takže je to celkem fajn a ukrátí jim to dlouhou chvíli, kterou v našem bytě bez balkonu a zahrady nutně zažívají.

Já jsem tedy celkem spokojená, ale co vím od kamarádek s dětmi mladšího školního věku, taková hitparáda to mnohdy zase není. Izrael je technologická velmoc, hodně se tu dbá na počítačovou gramotnost, máme tu spoustu startupů a chytrých aplikací na cokoliv, zároveň ale lidé nefandí pravidlům a omezování. Výsledkem je, že ani ve školství není nic jednotné. Každá škola, třída, ba i každý učitel tedy k online výuce přistupuje po svém. 

…zato rodiče školáků teď zažívají perné chvilky

Myslím, že nejčastější platformou pro online hodiny je Zoom. Nicméně co vím od kamarádek, tak většina práce je teď na rodičích. Děti dostávají zadanou práci a úkoly, které musejí vypracovávat, a musejí je pak fotit a odevzdávat. Pro prvňáky jsou to víceméně čtyři hodiny soustředěné práce a online lekcí denně. Mám pocit, že učitelé chtějí ukázat, že se snaží a o vzdělání dětí jim jde, jenže tím vytvářejí značný tlak na rodiny. Upřímně jsem ráda, že se nás to zatím netýká, protože si neumím představit, jak bych s mladší dcerou za zády udržela syna u iPadu a úkolů. V tuhle chvíli to má hodně rodin opravdu těžké. Jak už jsem říkala, výchova je tu dost volná, jenže teď je to na rodičích, aby svoje děti přiměli k práci, na což nejsou vůbec zvyklí. Mnozí rodiče si stěžují, že celý den věnují škole a svoji vlastní práci dohánějí po nocích. Co se techniky týče, většina místních rodin má k dispozici dost notebooků nebo tabletů, tady jsou součástí životů a děti je využívají už opravdu od raného věku. Viděla jsem, že pro chudší děti probíhají finanční sbírky. 

Úplně speciální kapitolou jsou však ortodoxní a ultraortodoxní židovské rodiny. Ty mívají někdy klidně sedm nebo deset dětí a počítače ani internet vůbec nepoužívají. Jejich školy dokonce i v lockdownu zůstaly otevřené, protože není, jak je vzdělávat jinak. Navíc tito lidé často nerespektují žádná opatření, protože věří tomu, že je Bůh před koronavirem ochrání. Přitom právě v těchto komunitách, kdy je v bytech a školách skutečně často hlava na hlavě, se nemoc rychle šíří. Spousta běžných Izraelců se tedy na tyto skupiny dost zlobí a viní je z toho, že kvůli nim teď máme další vlnu covidu a nepříjemná opatření.

Lockdown bude do 11. října, a pak se uvidí

Co tedy konkrétně smíme a nesmíme? Roušky tady musíme nosit už od března, na tom se nic nezměnilo. Na všech silnicích vedoucích do města stojí policie a kontrolují, kdo kam jede a proč. Nemůžeme tedy k moři, což nás dost mrzí. Oproti jaru, kdy jsme mohli maximálně sto metrů od domu, je teď povolen až kilometr, protože se ukázalo, že lidé potřebují cvičit, běhat a prostě se hýbat. Někteří si to nařízení ale vykládají dost volně, chodí s dětmi do parku a tam se shlukují, takže je celé to opatření možná k ničemu. 

Myslím si, že Izrael a Česko prochází podobným vývojem. Na jaře oba státy přijaly rychle tvrdá opatření a na léto je oba zase rychle uvolnily. Během týdne nebo dvou se najednou mohlo skoro všechno a bohužel se tím pokazily ty skvělé výsledky, kvůli kterým jsme dva měsíce trpěli. Teď se šrouby utahují dost ztuha, lidé se opatřením vzpěčují a nechtějí je moc dodržovat. Navíc se bojí, že se bude jen těžce vzpamatovávat ekonomika. Uvidíme, jak to dopadne. Sice se tu taky pořád něco mění a mluví se třeba o tom, že by se aspoň školky otevřely dřív, ale zatím to vypadá, že lockdown bude do 11. října. Necháme se překvapit, jestli to bude stačit.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.