Kvůli covidu ze dne na den přišla o práci. Jako kurýrka mám neskutečnou svobodu, říká Denisa Najmanová
Ocitnout se najednou bez příjmů a bez rezerv byla pro ni výzva. Práci kurýrky vzala jen na pár měsíců, myslela si, že se brzy vrátí ke svému původnímu oboru, kterým je HR. Ale uplynul rok a ona stále jezdí. „Dává mi to neskutečnou svobodu, jsem paní svého času a svých priorit a asi to nechci měnit,“ říká Denisa Najmanová. Co ji na práci kurýrky nejvíc baví a jak vnímá úskalí platformové ekonomiky?
Když se s Denisou domlouváme, kdy a kde se potkáme, má jedinou prosbu – aby to nebylo v obědové nebo večerní špičce. Nechce totiž přijít o rozvážky v exponovaném čase. Na místě ji nezáleží, dojede prý kamkoliv. Za den totiž v rušném dni najezdí sto až dvě stě kilometrů. Nejrůznější zkratky a chytré trasy, které ušetří čas, už zná stejně dobře jako zkušení taxikáři. Na schůzku do kavárny přichází žena v květovaných šatech a s pečlivým make-upem. Přiznám se, že jsem čekala trochu jiný styl, spíš tepláky, tenisky, funkční triko…
„Mám hodně ráda pin-up styl, takže pořád nosím sukýnky, šaty, puntíky… Tím se trochu odlišuju,“ potvrzuje Denisa, že nejsem jediná, koho její styl překvapuje. „Je to vtipné, když takhle oblečená nesu jídlo někam do firmy a na recepci se mě ptají, s kým mám schůzku, nebo jestli jdu na pohovor a já na to: ‚Ne, jen vezu jídlo,‘“ vysvětluje Denisa. Jídlo vozí už skoro rok a půl. Vyměnit odbornou práci v kanceláři za neustálý pohyb v terénu s termo boxem na jídlo ale nebyla její první volba.
Klientů mi zůstalo minimálně. Bylo to akorát tak na to, abych si koupila rohlíky, ale už ne na to, abych si k nim koupila i šunku.
„Dvanáct let jsem dělala v HR, specializovala jsem se na tak zvané dočasné přidělení zaměstnanců, to znamená většinou ‚modré límečky‘ – skladníky, dělníky a podobně. Když přišel covid, tak najednou nebyli potřeba. Dočasná přidělení skončila jako první. Tak jsem v podstatě ze dne na den přišla o práci,“ vzpomíná. „Ze všech klientů mi jich zůstalo jen minimálně, bylo to akorát tak na to, abych si koupila rohlíky, ale už ne na to, abych si k tomu koupila i šunku.“ A protože nedlouho před tím rekonstruovala byt, neměla ani žádné finanční rezervy. Krátkodobě ji zachránila možnost odložit splátky hypoték a kompenzační bonus. Pracovat ale chtěla, a tak narychlo vzala práci v supermarketu.
„Byl to pro mě obrovský životní skok. Z ‚ředitelky zeměkoule‘ – když to přeženu – se ze mě stala paní, co pípá na kase. Svým způsobem mě to hodně bavilo, ale nebylo to pro mě. Ranní vstávání, nošení tun masa, mouky, mraženého zboží… Fyzicky jsem to nezvládala,“ říká Denisa. Pokračovala v hledání práce a mezi inzeráty objevila i nabídku rozvozů. Auto měla, tak si řekla, že to zkusí. Dočasně. Absolvovala úvodní informativní schůzku a když prošla vstupním testem, mohla vyfasovat firemní trička, tašky na jídlo, roušku a mohla začít.
První den v práci
„Už vůbec netuším, co byla první objednávka, kterou jsem vezla, ale pamatuju si, že jsem byla hrozně šťastná. Mám ráda práci s lidmi, proto jsem možná vydržela tak dlouho v HR a tady komunikuju s lidmi ještě víc. Napoprvé jsem chtěla třeba pět šest objednávek, abych si to vyzkoušela. Všichni na mě byli milí – lidi v restauracích i zákazníci. To nebývá vždycky, ale ten den to bylo opravdu super, kamkoliv jsem přišla,“ vzpomíná Denisa Najmanová. „Pamatuju si, že jedna z prvních objednávek byla z restaurace v Dlouhé a já jsem to nemohla najít. Říkala jsem si, pane bože, jsem tady první den a hned něco nenajdu. Napsala jsem na podporu a začaly mi chodit instrukce a fotky, kde to je. Přišlo mi moc fajn, že mám někoho za zády a nikdo mi nevynadá, že jsem neschopná. Takže ten první den jsem si řekla: ‚Ano, tohle chci dělat, tohle mě baví,‘ vybavuje si.
Respekt a pochopení
Někdy to vypadá, že Česko je rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. Nová studie společnosti STEM analyzuje důvody, které vedou k neporozumění, a došla k překvapivému závěru: Žádná nepřekročitelná propast. Jen se musíme naučit brát obavy druhých vážně.
Společnost není rozdělená. Nová studie ukazuje, že si jen neumíme naslouchat
Zpočátku si Denisa myslela, že to bude jen dočasné řešení na pár měsíců. „Maminka mi říkala: Prosím tě, je to nebezpečné, budeš vozit v noci, nabouráš, budeš mrtvá… Jak to tak maminky dělají. Já jsem ji uklidňovala, ať se nebojí, že to nebezpečné není a že stejně budu vozit maximálně do konce léta, pak skončí covid a já se vrátím k původní práci,“ říká Denisa se smíchem. „A pak byl říjen, listopad, a já jsem pořád jezdila. Občas mě napadne, že bych už mohla začít dělat práci s normální pracovní dobou, normální smlouvou, přece jenom už mi není dvacet,“ uvědomuje si Denisa. „Je mi jednatřicet, brzy už třeba budu chtít rodinu a když trávím celý den za volantem, tak není úplně jednoduché se s někým seznámit,“ říká.
Výhody a sociální jistoty
Zatím pro ni ale výhody téhle práce nad nevýhodami převažují. „Ta práce mi dává neskutečnou svobodu,“ vysvětluje Denisa. „Když potřebuju něco koupit, tak makám, makám, makám, jsem v práci od probuzení do usnutí, od rána do noci a dokážu si ty peníze vydělat. A na druhou stranu – mám teď nemocného pejska. Neznám zaměstnavatele, kterému bych řekla, že dneska nepracuju, protože mému psovi není dobře. Tady to udělat můžu,“ popisuje.
O úskalích „platformové ekonomiky“ Denisa ví. Například příjem není jistý jako v klasickém zaměstnání. „Jsou horší dny a lepší dny. Když je zima, rozváží míň cyklistů, lidé jsou víc doma, tak ten příjem je větší. Naopak v létě, když se rozvolnilo, tak je práce míň. A stejně jako jakýkoliv jiný podnikatel, když chci jet na dovolenou, tak mě stojí dvakrát tolik. Zaprvé to, co zaplatím za dovolenou, zadruhé to, co si během dovolené nevydělám. Ale když si chci vydělat, tak si vydělám,“ ujišťuje mě Denisa. Díky tomu, že se hodně otáčela, povedlo se jí splatit hypotéku a brzy si vytvořit finanční polštář.
„Věřím tomu, že i s rodinou bych pro Wolt mohla pracovat,“ říká Denisa. „Wolt je firma, která se rozvíjí. Myslím si, že ve chvíli, kdy bych byla těhotná, by se o mě postarali, dávali by mi takové zakázky, abych nemusela nosit těžké věci a podobně.“ I když jistotu, jako v zaměstnání, kdy jsou těhotné ženy chráněné zákonem, Denisa nyní pochopitelně nemá.
„Dokážu si vytvářet rezervy. A na dítě jsou většinou dva lidé, takže by to nebylo jenom na mně,“ uvažuje. „Před dvěma lety jsem si říkala, že si nedokážu představit jinou práci než dělat v HR. Že bych vozila jídlo, pro mě bylo absolutně nemyslitelné. Teď, když se kvůli covidu všechno mění, mi připadá, že nastoupit do HR je menší jistota než pracovat tady.“ A co by dělala v případě nemoci? I na to má Denisa odpověď. „Wolt má covidový program. Pokud se kurýr nakazí covidem, dostane zaplaceno za dobu nemoci nebo karantény. A pak každý racionálně myslící kurýr má nějaké pojištění,“ soudí.
Když musíš, tak musíš
Jednou z nevýhod práce „digitálních nádeníků“ v platformové ekonomice, o kterých se mluví, je to, že každý dělá sám na sebe, lidé jsou spíše v pozici konkurentů než kolegů, nefunguje zde kolegialita, ani společný tlak na lepší pracovní podmínky. Denisa se s ostatními kurýry sice osobně moc nepotkává, ale čile probírají práci i život na sociálních sítích. Síť Cubhouse jí svého času nahrazovala neformální setkávání v kuchyňce nebo kantýně, komunita na Facebooku pak slouží ke sdílení osobních i neoficiálních informací. Žádný pracovní nebo zdravotní problém zatím řešit nemusela. Je tu ovšem jedna věc, se kterou se potýká. A to je chybějící záchod.
„V době lockdownu to byl velký problém,“ přiznává Denisa. „Restaurace nebyly ochotné nás pouštět. Musela jsem jezdit až na benzínku. Teď mě obsluha většinou na záchod do restaurace pustí, když je požádám, ale třeba ve fastfoodech nebo v bistrech to nejde. Takže kolikrát to řeším vlhčenými ubrousky a křovím. Je to blbé, je to trošku na punkáče, ale když člověk musí, tak musí,“ říká Denisa.
Denisa má ráda lidi. A z její přátelské a srdečné povahy plyne i to, že ráda vymýšlí drobnosti, kterými dělá zákazníkům radost. „Vždycky s sebou v autě vozím dobroty pro psy,“ prozrazuje mi jedno z tajemství své oblíbenosti. „Když vím nebo vidím, že někde mají psa, tak se zeptám, jestli mu můžu dát pamlsek, většinou to každého potěší.“ Další „trik“ je, že když si někdo s jídlem objedná pivo nebo sekt, převáží ho ve své vlastní auto ledničce, aby zůstalo vychlazené. Ze své vlastní iniciativy. Čistě pro to, aby měli lidé radost.
Přála bych si, aby lidi chápali, že ve chvíli, kdy je špička, tak se nikde neflákám, opravdu to chci doručit včas, ale někdy to prostě nejde.
Jí samotné zase udělá radost, když jsou lidi opravdu doma v momentě, kdy jim veze jídlo, nebo když uvedou patro nebo číslo zvonku, aby nemusela ztrácet čas hledáním a dobýváním se do zamčených domů bez označených zvonků. „A pak je tu dopravní špička,“ vzdychne Denisa. „Přála bych si, aby lidi chápali, že ve chvíli, kdy je špička, tak se nikde neflákám, opravdu to chci doručit včas, ale někdy to prostě nejde.“ Problém je i parkování. Téměř všude hrozí pokuta a někde se zastavit nedá vůbec. „Hrozně ráda každému vyjdu vstříc a vynesu jídlo až nahoru ke dveřím, ale zároveň nemůžu nechat stát auto na blikačkách uprostřed silnice,“ vysvětluje Denisa. „Je to všechno o vzájemném pochopení.“
„Jídlo vozím ráda, krásně voní a často to dopadne tak, že vezu něco tak krásně vonícího, že si to pak jedu taky objednat. Ale hrozně ráda vozím objednávky z obchodů. Miluju třeba rozvážení květin,“ usmívá se Denisa. „Když je vezu někomu, kdo to nečeká, já tam přijdu s pugétem a vidím to nadšení… Nebo když někomu přivezu kosmetiku, tak vím, že lidem dělám velkou radost, že jim vezu něco, co je potěší.“
I když oceňuje ve Woltu firemní kulturu a vyhovuje jí styl práce, přeci jen si Denisa uvědomuje, že na pozici kurýrky ji kariérní nebo odborný růst nečeká. „Teď je pro mě práce za volantem svoboda, ve chvíli, kdy bych toužila po profesionálním růstu, asi bych se vrátila do HR. A třeba se mi poštěstí a ve Woltu si řeknou, že mě chtějí na plný úvazek do HR,“ směje se Denisa. „A já budu přesně vědět, jaké lidi jim mám nabírat, protože jsem si to sama vyzkoušela.“
Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem, společností Wolt.
