V hodinách se zázraky nedějí, ale učitelé spolupracují a všude vládne pohoda, říká oceněná učitelka o školách ve Finsku

Co vás bouchlo do očí jako první?

Jak útulné školy jsou. Chodby jsou plné věcí a je tam spouszákoutí, kam si děti mohou zalézt anebo kde pracují během hodiny, když potřebují klid. Nejdřív jsme to přičítali tomu, že novější budovy jsou obvykle přízemní, což obnáší méně protipožárních opatření, ale pak jsme pochopili, že si s tím nedělají hlavu ani v budovách patrových. Podobně útulné byly i třídy: takový hezký mix nového i starého – nová skříň, a vedle ní dosluhuje stará plechová z minulého století. Vedle přihrádky s tablety visí staré kreslené školní plakáty z 19. století. Cítila jsem z toho větší úctu k věcem.

Jaké školy jste vlastně navštívili?

Jednu v Helsinkách a dvě v Kerava, což je město jižně od Helsinek. Všechny školy byly prvostupňové, to je tam častější, i když školy, kde jsou oba stupně spojeny, taky existují.

O finském školství se mluví v superlativech - bylo něco, na co jste byla speciálně zvědavá?

Věděla jsem, že se hodně soustředí na práci rukou, těšila jsem se na jejich specializované dílny. Už od první třídy mají všechny děti truhlářskou a šicí dílnu, oni jim říkají „tvrdá“ a „měkká“. Mají na to velké časové dotace v rozvrhu a děti to milují. Dílny jsou perfektně vybavené, například včetně odsavače par, aby mohli pracovat s barvami. Mají dokonce i cirkulárku - k té smí jen učitelé, ale sekeru do rukou se dětem dát nebojí. Místo „nedáme vám pilku do rukou, abyste se neřízli“ uvažují stylem „dáme vám ji, abyste se s ní naučili pracovat a neřízli se“.

Takové činnosti asi nemůže učit každý učitel…

Taky jsem se na to ptala, ale ředitelku otázka překvapila a řekla „my to všichni umíme“. Všichni tím na té základní škole projdou, což je hodně důležité. Myslím, že sama vím, jak se drží šroubovák jen z toho, že jsem v dětství pozorovala svého zručného tatínka. Zaujalo mě to i jako mámu kluků, protože mi připadá, že české základní školy na ně nejsou moc připravené. Mnozí kluci jsou takoví koumesové – všechno vyřeší, i kdyby to měli svázat provázkem – ale přijdou do školy a tam tyhle dovednosti nemají šanci rozvíjet. Ve Finsku mají dílny stejnou důležitost jako všechny ostatní předměty.

Kluci šijí a holky vyřezávají?

Všichni dělají všechno. Přišli jsme do „měkké dílny“ a tam seděli kluci u šicího stroje a šili pytlík na tělocvik. V dřevodílně zrovna vyráběli držák na kuchyňské utěrky. Ten budeme taky dělat…

Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli došlo k nějaké přímé inspiraci…

Už je objednané nářadí. My tady dokonce máme dřevodílnu, ale prvostupňové děti do ní chodí jen výjimečně, protože na to nezbývá čas. Ten držák na utěrky, to byl takový špalíček, na něm tyčka, na vrchu kulička z korálku, děti si to namalovaly jako pitoreskní zvířátko a nesly si domů hotový výrobek. A o to jde – nemusí to být krásné, přesné, ale pracovali na tom svýma rukama. Děti z mé třídy se mě pořád ptají, kdy zas budeme vyrábět. Máme dokonce předmět „pracovní činnosti“, ale v něm se často vyrábí placaté papírové věci, protože na složitější práci nejsme vybavení. To se teď snad změní.

A další inspirace? Finští učitelé spolu mnohem víc mluví, jsou zvyklí si plánovat práci spolu. Učebny se často dají šoupačkami rozdělit nebo naopak spojit a zažili jsme třídu, kde bylo asi šedesát dětí, rozdělených do tří zón: někde se četlo, skládalo se z písmenek, jinde byly děti, které už samostatně pracovaly s textem, a mezi tím vším se pohybovali učitelky a asistenti. Teprve ve spolupráci získá člověk nadhled nad tím, co sám dělá. To jsme si přivezli jako úkol – častěji se s kolegy potkávat, třeba i v menších týmech v rámci ročníku nebo předmětu, sdílet zkušenosti a podpořit se.

Vraťme se ještě k dílnám… Proč vlastně na ně ve finských školách kladou takový důraz?

Rozvíjením zručnosti se rozvíjí i určité oblasti v mozku, to je známá věc. Ale možná ještě důležitější je, že každé dítě potřebuje o něco opřít své sebevědomí a když mu ho škola sebere v češtině, matice nebo v jazycích, tak je fajn, když je rychlé v tělocviku, umí dobře kreslit, nebo mu to jde s pilkou a šroubovákem. Celá věc navíc souvisí s krizovým tématem českého učňovského školství. Dneska jsem s dětmi vyráběla ze sněhu zmrzlinu a jeden kluk míchal a říkal: jé, já už chápu bráchu, proč je kuchař. A to je ten princip: kluk bude řezat dřevo a zjistí, že ho to baví. Zlepšilo by to i pohled na učňáky, kdyby se na ruční práce pohlíželo jako na rovnocenný předmět. Do třetice myslím, že se v tom odráží i finský ohleduplný přístup k lidem i k přírodě, taková ta úcta k věcem a k práci. Samozřejmě bylo evidentní, že jsou tam velké investice do vybavení, ale zároveň bylo vidět, že se hrozně hezky ke všemu chovají. A když děti samy něco vyrobí, vidí, kolik to stojí úsilí a jinak pak vnímají i hodnotu věcí kolem sebe.

Jak vypadala výuka dalších předmětů?

Mají víc projektové výuky, víc pracují s informačními technologiemi a propojují jednotlivé předměty. Viděli jsme třeba, když měli téma „šetrné energie“ – v matematice počítali energii a v jiném předmětu třeba natáčeli videa, jak vypadají, když jsou nabití energií a jak když jsou unavení. Ale jinak musím říct, že žádné zázraky se v hodinách neděly. Nejvýraznější byl všudypřítomný klid a respekt. V každé třídě jsou různé lavice, sedátka, hopsátka – kdo potřebuje hopsat, hopsá, to nevím, jestli by mě to jako učitelku neznervózňovalo, ale potěšilo mě, že to dítě tu možnost má. V jedné třídě jsme pozorovali holčičku, která už byla unavená a tak si otevřela víko od lavice a na chvíli se za něj schovala a pohrabovala se tam v hračkách a nikdo jí neřekl „zavři to“.

Byla tam spousta dětí, které potřebovaly pomoct. V každé třídě je alespoň jeden asistent, takže s tím, kdo potřebuje, odejde do některého z útulných zákoutí na chodbě a tam dohánějí, co je potřeba. A bylo úplně normální, že když má dítě problém, tak se mu někdo věnuje. Já mám ve třídě chlapce, který potřebuje výrazně pomáhat a vnímám, že se za to stydí. I když na tom pracuju, stejně cítím, že to bere jako stigma. Co mě ještě velmi zaujalo: ve Finsku neexistují pedagogicko-psychologické poradny, odborníci jsou přímo na školách a problémy se řeší hned, jak vyvstanou. Nečeká se půl roku na stanovení diagnózy nebo na pomůcky, dítěti se pomáhá hned.

Finské úspěchy v mezinárodních žebříčcích tedy podle vás nestojí na zázračných vyučovacích metodách?

Přesně tak. Klíčové slovo, které jsme slýchali, bylo „wellbeing“. Hlavním cílem je, aby se děti ve školách cítily dobře, učitelům třeba hodně záleží na tom, aby znali všechny děti jménem. Měli jsme pocit, že je tam neuvěřitelný klid i o přestávkách. A že jsou klidné nejen děti, ale i učitelé. To může být samozřejmě způsobeno jejich náturou, ale taky myslím, že ono „wellbeing“ se vztahuje i na ně – jsou míň ve stresu a nikdo nikam nespěchá. České školství je odkázané na spěch už jenom zvoněním, český učitel musí maximálně využít i přestávky – máme dozory, a spousty papírů.

Co s tím také souvisí je to, že ve Finsku nejsou víceletá gymnázia a nedělají se přijímačky ani na střední školy, takže děti mají šanci dozrát a první velkou zkouškou je až maturita. U nás jsou jedenáctileté děti pod zbytečným tlakem a i my učitelé jsme potom pod tlakem nacpat toho do nich co nejvíc.

Jak to mají ve Finsku s hodnocením?

Na prvním stupni se neznámkuje, přesto je hodnocení velmi plastická záležitost: s rodiči se sdílí videa, nafocené projekty a výtvarné práce dětí. Ta portfolia si sestavují samy děti, učitel k tomu může napsat svůj komentář a rodič na něj může zareagovat. Já nejsem zastánce známek, takže mně se takový způsob hodnocení líbí.

Jak je to s mobily?

Během vyučování jsme nikoho s mobilem neviděli a v jedné škole jsme viděli místnost, kam si je na celý den odkládají. K výuce nemají potřebu je používat, protože na chodbě mají zásobníky s tablety a po domluvě s učitelkou si je můžou půjčovat. Dětem se prostě důvěřuje, to jsme viděli i ve školní jídelně.

Co se tam dělo?

Tak především si jídlo nabírají děti samy ze samoobslužného pultu. Nutno říct, že ta jídla jsou velmi jednoduchá a asi se do velké míry opakují. Viděly jsme holčičky, které si nandaly jen hromádku kaše, byly zodpovědné k tomu, co sní a nesní. Děti jsou opatrné a když se něco stane, uklidí to po sobě. Neběhají tam kuchařky ani uklízečky, které by za děti všechno dělaly. Jen starší děti mají v jídelně služby a pomáhají uklízet tácy. Fascinovala mě mistička s máslem, v něm byl zapíchnutý nůž, a vůbec nebyl upatlaný. Podobný přístup je vidět i o přestávkách…

Jak je tráví?

Chodí ven, povinně. Pracují trochu jinak – mají dvě hodiny a po nich vždycky delší přestávku. Stíhají o přestávce třeba i bruslit. Jinak běhají, skáčou, hrají si s míčem… a taky je tam jedna lavička, na kterou když si někdo sedne, tak signalizuje, že je k dispozici do hry. Většina dětí jezdí do školy na kole, jednou v sedm ráno jsem viděla holčičku, která seděla v louži a četla si knížku. Na pobyt venku jsou výborně oblečení, prostě se s tím počítá. Děti přicházejí do školy unavené tím pohybem, všichni červené tvářičky, a vlastně si rádi sednou do tepla v lavici a vědí, že zas brzy vyběhnou na dvorek. Nutno říct, že finské školy jsou tomu uzpůsobené - budovy jsou většinou do písmene C s mnoha východy. My máme jeden malý dole ve sklepě, takže ven chodí jen ti nejodvážnější. Navíc věšáky s bundami, botníky i umyvadlo mají hned vedle třídy.

Chozením ven se šetří i síly učitelů – venku jsou s dětmi dva nebo tři, kdežto my musíme dozorovat každou chodbičku, což pro každého znamená služby několikrát do týdne. Dětem říkáme „neběhej“, ale já se jim vlastně nedivím, že chtějí běhat, když seděli 45 minut na zadku. Ve Finsku jsem měla pocit, že se o děti starají, vytvářejí jim příjemné podmínky, ale zároveň jim dávají dost prostoru, aby si některé věci ohlídaly samy.

Tedy další klíčové slovo: důvěra?

Určitě, a to důvěra napříč celým systémem. Nikdo nemluví školám do kurikula, ani ředitelům do jejich práce. Nutno říct, že ředitelé jsou vybíráni velmi pečlivě, všechny tři ředitelky, které jsme potkaly, byly velké osobnosti. Školní inspekce neexistuje a když se čeští učitelé ptali na to, jestli ředitel chodí hospitovat své učitele, jedna z ředitelek odpověděla:„Nepotřebuju chodit do tříd, já přece vím, jak moji učitelé pracují a věřím jim.“. Učitelé zase v důvěře vedou své žáky a ti důvěřují svým učitelům.

Narazili jste vůbec na nějaká negativa?

Nerada bych stavěla finské školy na piedestal, byla to přece jen krátká návštěva. Trochu mě zklamala angličtina – překvapilo mě, že většinu hodiny se mluvilo finsky. Ale říkali nám, že se anglicky nakonec všechny děti naučí, protože ve Finsku se filmy nedabují. Negativní byl spíš až návrat – to bylo jako šlápnout na hrábě desetkrát denně. To uvědomění si, že nejde ani tak o peníze, ale spíš o přístup, o chuť udělat nějaké změny, a o tu důvěru. Ta cesta bude ještě dlouhá.

Petra Šubrtová učí na prvním stupni ZŠ Petřiny-sever v Praze. Loni skončila na druhém místě v mezinárodní soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Je zapojená v mnoha projektech jako je Krok ze školy do přírody, jehož cílem je dostat častěji děti z lavic k učení venku, nebo Začít spolu, díky němuž se podívala právě do Finska. Vytváří a testuje didaktické pomůcky, je koordinátorkou školního parlamentu. Má tři děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.