Vadí mi přeceňování nabiflovaných vědomostí. Jedna zahraniční cesta dá dítěti víc než čtvrt roku ve škole, říká pedagožka ZUŠ a choreografka

Co zažil soubor v poslední době nejhezčího?

Máme dva druhy zážitků – jedny jsou ty umělecké, k tomu patří různé velké nebo nečekané úspěchy, a další je radost ze společného cestování a poznávání, což je nedílná součást naší práce. Z poslední doby asi byl nejsilnější zážitek v červenci v Číně, dostali jsme se i do Tibetu a obdivovali jsme hrdost Tibeťanů a jejich snahu zachovat si vlastní víru a kulturu i v totalitě. To byla pro dospívající členy souboru velká zkušenost.

Co vás do Číny přivedlo?

Prvním impulsem byla nabídka zahrát v Šanghaji, Chang-čou a Čcheng-tu. Takových pozvání na světové festivaly i od jednotlivých divadel máme každoročně víc, než můžeme využít. Pro Čínu jsme se rozhodli proto, že jsme měli za sebou přípravu představení k výročí vzniku naší republiky a zároveň se připravujeme na oslavy výročí Sametové revoluce. Cesta po Číně nám nabídla možnost osobních zkušeností s politickou a společenskou situací, kterou současné dospívající děti nezažily a často opakují po rodičích myšlenky, kterým zřejmě moc nerozumí.

Tak to je tedy to „využívání umění jako prostředku výchovy a vzdělávání dětí a mládeže“, o němž jsem četla na webu souboru...

Pedagogický aspekt je pro mě vždycky důležitější než ten umělecký. Hodně děti poslouchám, o čem se baví a co řeší a snažím se s nimi pracovat na tématech, která jsou pro ně aktuální. Nedávno třeba řešili, jestli prezident Zeman skutečně pořád lže, a zda je to, co dělá, opravdu protiústavní. A tak jsme se rozhodli, že roztancujeme Ústavu České republiky, zrovna na tom pracujeme. To všechno vždycky propojujeme ještě s cestováním.

Krom Číny a několika českých přehlídek jste letos stihli ještě jarní vystoupení v Paříži a letní dvoutýdenní cestu po Francii. Co cesty souboru přinášejí?

Myslím, že jedna cesta je víc než čtvrt roku ve škole. Obvykle dostaneme pozvání na nějaký zahraniční festival a seženeme peníze na dopravu a pobyt na festivalu, ale nejedeme jen tam a zpátky a uděláme si z toho čtrnáctidenní poznávací cestu. Při cestování děti narazí na strašně moc věcí, které se nedají naučit jen tím, že jim to někdo ve škole řekne. Poznávají různou kulturu, zjišťují, jak důležité je jazykové vybavení, dozvídají se hrozně moc o zeměpise a o světové historii, protože si vždycky s sebou vezeme někoho, kdo jim všechno vypráví. V neposlední řadě se dozvídají hodně o sobě samých, o fungování skupiny, o tom, jak konstruktivně společně něco dokázat. A jelikož spíme téměř výhradně ve stanech, vaříme si na ohni nebo na vařičích a jezdíme často i do zemí s náročným podnebím nebo státním uspořádáním, tak zažívají v kontrolované míře nepohodlí, hlad, zimu, což je v dnešní době velký dar.

V nejzkušenějším souboru jsou děti a mladí lidé od osmi do dvaadvaceti, třiadvaceti let, co přináší takový věkový mix?

Nejenom, že starší pomáhají mladším a mladší se učí od starších, ale dospívající děti musí najít určitou míru zdravé pokory a respektu vůči dospělým, kteří se o ně v souboru a na cestách starají. Co je možná ještě důležitější - všichni dohromady se učí společně žít v přirozené komunitě, což se z naší společnosti úplně vytratilo. Dělali jsme jeden takový sociální projekt, že jsme tři roky pracovali s babičkami dětí a udělali jsme společně představení na motivy příběhu Jeana Giona o moudrosti, stáří a o tom, co je v životě důležité. Soubor tím získal úplně novou injekci. Babičky s námi jely i do Pyrenejí, spali jsme ve stanech a najednou začalo sněžit. Děti byly otrávené, ale ze stanu babiček se ozvalo „ó, my se máme, to je krása“, a děti se zarazily a došlo jim, že si nemůžou stěžovat na to, z čeho se sedmdesátileté babičky radují. Projekt jsme pojmenovali podle toho, co nám spolupráce se seniory dala -  Pokora nadevše aneb když nevíš, tak se toč, ale nezapomeň si Kinedryl. Jedna babička si totiž na tanec někdy brala Kinedryl, aby se jí netočila hlava.

Podobných sociálních projektů jste dělali víc. Hráli jste s mentálně postiženými, nebo třeba v českých vesnicích v Banátu…

To už je více než deset let, můj syn tam byl tehdy na výletě se svým gymnáziem, dostal se do vesnice Šumice a zatímco ostatní pomáhali na poli, on si hrál s dětmi. Mezi nimi byla postižená holčička Evelínka a on ji slíbil, že se do roka vrátí a přiveze jí dárek. Takže jsme rok pracovali na představení Polní žínka Evelínkaod Františka Nepila a v roce 2005 jsme se tam vrátili a zahráli ho pro tamní Evelínku. Banátské děti jsme potom přivezli do Prahy na festival Tanec Praha a zažili s nimi to, že poprvé viděli velké město, auta… to bylo hodně silné. Podobný projekt jsme měli na Ukrajině, s dětmi z Podkarpatské Rusi, s těmi jsme nazkoušeli Milou sedmi loupežníkůod Viktora Dyka, která vycházela z naší představy o jejich politickém zřízení, kdy všechno patří všem a nakonec nikdo nemá nic. Náš „nejslavnější“ sociální projekt je asi příběh Odzera, který k nám přišel z Tibetu, my jsme o jeho příběhu udělali dvě představení, s nimiž jsme sjezdili celý svět a jeli jsme je zahrát i do jeho rodné vesnice v Himalájích ve 4700 metrech.

Takhle to vypadá, jako byste byli spíš nějaký turistický kroužek, ale nutno říct, že jste velice úspěšný umělecký soubor, který kraluje přehlídkám dětského i amatérského divadla, i světovým festivalům. V čem tkví váš úspěch?

Na to se mě často někdo ptá, nebo chodí na naše zkoušky doktorandi, aby odkoukali, jak to děláme, ale já jim vždycky říkám: na zkoušce nic neuvidíte. Celé kouzlo vzniká právě na těch cestách, a dlouhodobým sžíváním. Ale samozřejmě makáme i na těch uměleckých věcech – děti mají hodinu a půl týdně taneční techniky s profesionálem, hodinu týdně zpěvu a hodinu a půl souborové práce se mnou, což zahrnuje hlasovou výchovu, tvorbu divadelních situací a využívání toho všeho, co se naučily pro tvorbu inscenací. Jak jsem ale říkala, můj nejvyšší cíl je obvykle ten pedagogický – například při práci s mentálně postiženými kamarády šlo o to, aby se děti takových lidí nebály a aby je vzaly jako samozřejmou součást naší společnosti, což se přes všechny snahy o inkluzi a integraci u nás pořád ještě neděje. Proto hodně z našich věcí má velké sociální téma, proto hrajeme o moci nebo manipulaci, a o tom, jak poznáme svoji případnou nezdravou závislost. To jsou témata, která jsme hodně řešili po revoluci, ale nepřestala být důležitá doteď. Zajímají nás ale i intimnější věci – teď se třeba chystáme na téma rodičovství o tom, že rodič je ten jediný, kdo umí bezvýhradně milovat a druhá taková láska nebude. Zdá se mi totiž, že děti strašně ztratily úctu k rodině.

Jedna moje známá, která je ředitelkou školky, s nadsázkou říká, že příště by nejraději pracovala v dětském domově. Naráží tím na to, že nejvíc problémů má s rodiči. Jak s nimi vycházíte vy?

Předpokladem samozřejmě je, že děti a především jejich rodiče musí souhlasit s naší filosofií. Větší překážkou než rodiče jsou při nás současné školy, které nechtějí děti během roku nikam pouštět, ani třeba na dva dny, aby někde zahrály. To se hodně proměnilo od doby, kdy třeba moje děti byly malé. Přitom já vím, že za dva dny ve škole se děti nenaučí nic kloudného a dohnat tu látku pro ně je otázka jednoho večera. Celkově mi vadí tohle přeceňování nabiflovaných vědomostí, o kterých já ze zkušenosti dobře vím, že si je nedonesou ani sem a když jsme dělali představení o vzniku republiky, tak nikdo z nich nevěděl, kdo byl Rašín a jak Československo vzniklo. Teď už to samozřejmě vědí, když o tom hrají. A takhle je to skoro se vším. Taky mi vadí, že děti chodí ze školy strašně unavené z permanentního hluku a z nesmyslného nicnedělání. Homogenní skupiny stejně starých dětí, které řvou, aby na sebe upozornily, totiž nejsou zrovna efektivní způsob rozvoje. Přitom dětem stačí dát příležitost být v něčem dobrý a užitečný a okamžitě se zklidní.

Pojďme se ještě ohlédnout zpátky – jak vlastně soubor vznikl?

Touhu spojit umění s cestováním mám po mamince a k pedagogice jsem taky vždycky inklinovala, už od dětství jsem vedla různé Pionýry a další skupiny. Máma byla divadelnice a já sama jsem se pak dostala ještě k tanci, když se moje starší dcera narodila s ochablým svalstvem a já jsem dostala doporučení, že by se měla věnovat současnému tanci. U nás ho tehdy – krátce po revoluci – ještě skoro nikdo nedělal, jen jedna paní v rámci jakéhosi Tanečního studia Light. Tak jsem tam dceru Terezu dala a nakonec to dopadlo tak, že jsem celé studio zdědila i s tím blbým názvem, který se nám nelíbí, ale už je příliš zavedený na to, abychom ho měnili.

A co byste dělala, kdybyste Light nezdědila?

Moje babička podepsala jako jedna z prvních chartu, takže jsem nesměla studovat, ale díky zpívání ve středoškolském sboru Salvador Allendeho jsem se dostala na střední pedagogickou školu a učila jsem dvacet let ve školce. A teprve po revoluci jsem si dodělala na DAMU dramatickou výchovu.

Jaké byly roky ve školce?

Nastoupila jsem tam v devatenácti, vypadala jsem na patnáct a dostala jsem pětatřicet plačících tříletých dětí. Ale jinak to bylo super v tom, že člověk děti nemusí učit nic konkrétního, ale prostě tam s nimi žije. A i za komunismu jsem tam měla docela volnou ruku v tom, co jsem s nimi mohla dělat. Postupně jsem při školce začala po odpoledních vést soubor, až jsem potom školku opustila a nastoupila do základní umělecké školy.

Vaším specifikem je také spolupráce s profesionálními herci…

Celé to vyrostlo z mojí nespokojenosti s tím, jak u nás vypadá divadlo pro děti. Nejvíc mi vadí, když nebere dětského diváka jako partnera, ale jako něco podřadného, čemu je třeba nabízet prvoplánové tupé vtipy. Sledovala jsem to těch dvacet let ve školce a dodnes je divadel, kam bych s čistým svědomím vzala své děti, velmi málo. Kulturnost národa je ve velké krizi - stačí se podívat, jak špatný příklad dávají naši nejvyšší představitelé - a bude to už mít v rukou právě generace dnešních dětí, takže je důležité jim poskytovat skutečné umělecké zážitky. Po revoluci jsem navíc začala pociťovat velký vzestup touhy dětí být aktivní, ale žádné interaktivní divadlo tu nebylo.  A taky mi připadalo, že současný tanec je obor, který nemá diváky a připadalo mi, že jediný způsob, jak je získat, je si je vychovat a naučit je tanci rozumět. Velký přestupní most je, že se identifikují se stejně starým hrdinou, přes kterého se k tomu dostávají mnohem snáz než když tam dospělý herec „pumprlíkuje“, že je malá čarodějnice. A tak jsme krom čistě dětských představení začali dělat inscenace s profesionálními herci a muzikanty. Děti práce s nimi velmi posouvá, ať už v tanečně-divadelních dovednostech, tak třeba v přístupu k práci.

A co dává soubor vám?

Seberealizaci, radost ze všeho, co se povede, zkušenost ze všeho, co se nepovede… A taky mi to pomohlo vychovat moje tři děti tak, že jsem na ně pyšná. Všichni tři souborem taky prošli a já jsem díky tomu s nimi prožila jejich dospívání - kdo to má. Jediné, co mi to nedává, jsou peníze. Jinak mám všechno.

Lenka Tretiagová je režisérka, choreografka a vedoucí Tanečního studia Light, které se zaměřuje na dětskou divadelní a taneční tvorbu a funguje při ZUŠ Na Popelce v Praze 5. Vystudovala střední pedagogickou školu a dramatickou výchovu na Divadelní fakultě AMU. Představení TS Light jsou pravidelnými a úspěšnými účastníky všech významných festivalů dětského a amatérského divadla.

Rozhovor vyšel 3. září v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.