Vadí mi, že musím děti známkovat. Ty méně úspěšné to demotivuje, říká letošní nejlepší česká učitelka

Co na ocenění říkáte?

Mám z toho radost, obrovskou radost, a jsem překvapená. Mám pocit, že je spousta skvělých učitelů, které potkávám na různých učitelských akcích.

Výběr byl dost důkladný, porota se byla podívat i u vás ve třídě. Mně přišlo zajímavé, že nestojíte před tabulí a nevykládáte, ale že děti pracují samostatně a s vámi se chodí jen radit.

Mě to takhle baví úplně nejvíc. Dětem vytvářím týdenní plány a pak si samy vybírají, kdy se čemu budou věnovat. Zároveň vědí, že musí během týdne projít vším, ale dělají to svým tempem a podle toho, na co mají zrovna náladu.

V čem je takový způsob výuky dobrý?

Děti se tím učí zodpovědnosti. Vědí, že je před nimi nějaká práce a ony se musí samy rozhodnout, čemu se chtějí věnovat teď a čemu potom, uhlídat si, aby to během týdne všechno zvládly. Nerada předávám dětem hotové poznatky, pravdy, které by si měly zapamatovat. Daleko důležitější je pro mě jejich přemýšlení, diskuze, hledání důkazů a argumentů. Snažím se, aby se na všechno snažily přijít nejdřív sami. Jsme sice úplně obyčejná státní škola, ale moje děti chodily do montessori školky a montessori motto „pomoz mi, abych to dokázal sám“ je pro mě opravdu zásadní. Nedělat ty věci za ně, vést je k tomu, že oni jsou odpovědní za svoje vzdělání a za svůj život.

To je pro učitele možná těžké…

Je to těžké pro rodiče a je to těžké i pro učitele. Ti mají často pocit, že jsou zodpovědní třeba za to, jestli děti udělají přijímačky na střední školu. Já jsem přesvědčená, že moje zodpovědnost je naučit je, aby si uměly sami poradit. Ale není mojí povinností do nich nahustit vědomosti.

Ten způsob vyučování je váš, nebo se tak učí na celé vaší škole?

Učím tak jen já, ale kolegyně se pomalu inspirují. Teď to přebírá moje párová kolegyně v ročníku a taky ji to hrozně baví a přijde jí to smysluplné a užitečné.

Vy jste tak učila vždycky?

Ne, postupně jsem se k tomu dopracovala. Co vidím, slyším, přečtu si… Inspiruju se, kde se dá. Proto mě překvapilo, že jsem zvítězila, protože inspirativních učitelů je spousta a já hodně odkoukávám.

Jste teď oficiálně nejlepší česká učitelka pro letošní rok – máte ještě nějaké fígly pro začínající učitele?

Nejdůležitější je respekt k dětem. To asi není fígl, to si musí člověk ujasnit sám v sobě. Každé dítě je osobnost, a musíme mít na paměti, že i když dělá něco, co nás štve, nedělá to naschvál, má k tomu nějaký důvod. Je potřeba se dětem přiblížit a ten důvod se snažit najít.

Porota napsala v hodnocení, že je na vašich žácích vidět, že se respektují navzájem. Jak se tohle dá naučit?

Začít s tím musí učitel. Chovat se k dětem s respektem a dávat jim ho najevo v každé situaci, žádné „neotravuj, teď nemám čas“. I v takové situaci řeknu slušně: „Teď mluvím s Jirkou, až domluvím, hned se ti budu věnovat.“

Porota také ocenila, že vaši žáci mají nadstandardní dovednosti a dokáží spolupracovat a domlouvat se…

My velmi často řešíme vztahy. Ať už při práci ve skupině nebo o přestávce. Opět to vychází ode mě, kdy je potřeba jim ukázat, jak to dělám já a oni to nasají.

Co je to hlavní, co byste chtěla dětem předat?

Chtěla bych, aby si z každé hodiny odnesly něco do života. A nemusí to být nutně „učivo“. Každý si odnese to, co pobere. Proto mi vadí, že musím děti známkovat. Myslím, že ty, které nejsou zrovna úspěšné, to demotivuje. Snažím se alespoň k známce co nejčastěji připsat slovní komentář, aby věděly, co se jim daří, kde mají rezervy, jak na nich zapracovat. Učíme se, že chyba nevadí, když se z ní dovedu poučit.

Než jste se stala učitelkou, jezdila jste s dětmi na tábory a dělala oddílovou vedoucí. Co vám to dalo pro učitelskou dráhu?

To začalo už když jsem sama jako dítě působila v různých oddílech. Z toho jsem si odnesla zkušenost, že děti toho zvládnou mnohem víc, než si dovedeme představit. A že nejcennější zážitky do života jsou právě ty, kdy musejí překonávat samy sebe. Je potřeba si toho co nejvíc vyzkoušet na vlastní kůži. Toho jsem se držela i jako vedoucí a myslím na to i jako učitelka.

Jste učitelkou už přes dvacet let, co vám pomáhá nevyhořet?

Naučila jsem se, že se nehroutím, když se něco nepovede, že každý den prostě není nejrůžovější. Ale především si myslím, že to mám nějak v sobě, od přírody, že mě práce s dětmi nevyčerpává.

Takže ani teď v červnu nejste ještě unavená?

Fyzicky už jo, ale psychicky ne.

Kateřina Vrtišková chtěla být učitelkou odmala. Nedostala ale doporučení na střední pedagogickou školu, a tak vystudovala knihovnictví. Po maturitě šla na pedagogickou fakultu, absolvovala v roce 1997. Od té doby učí – nejdřív na základní škole ve Vraném nad Vltavou, nyní má prvňáčky na ZŠ v Jílovém u Prahy. Záběr jejich činností je velmi široký: publikuje, tvoří učební jednotky, organizuje rodičovské kavárny, tematicky zaměřené sobotní výpravy nebo přespávání ve škole. Působí jako interní mentorka badatelsky orientovaného vyučování, pracuje ve vedení školního Ekotýmu. Vede odpolední kroužky a lektoruje semináře pro učitele (dílna čtení, čtení v oborech, Les ve škole).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.