Veronika Dittrichová: Čeho si cením? Že dnes mohou děti ve škole myslet nahlas. My jsme mysleli tajně

Můj otec mi říkával: myslet si můžeš, co chceš, ale neříkej to ve škole…! Jaký to pro dítě nepochopitelný paradox. A nechávám si hlavou běžet obrazy: Foglarovy Hochy od Bobří řeky schovávám na bezpečné místo – hluboko do skříně… Díky těmto vzpomínkám možná tak ostře vnímám, oč je to dnes jiné. Tolik svobody a volnosti pro dnešní děti říct, co si myslí. Přemýšlet nahlas.

Jsme čtenářská škola. Jednou týdně mají žáci dílnu čtení, během které minimálně 20 minut nerušeně čtou svou knihu. První dílna v novém školním roce: vcházím do třídy, žáci mají na stole knihu, kterou si sami vybrali, a sešit, do kterého si píší své komentáře k četbě. Učí se formulovat své myšlenky, naslouchat jeden druhému, vyjádřit svůj názor.

Jakými literárními cestami se asi mí žáci budou ubírat letos? Jaké knihy si budou vybírat? Vždy mě něčím překvapí. Jako třeba Maty z loňské devítky. Poslední půlrok jsme úvod dílen věnovali poezii. Kromě básnické sbírky si každý žák vybral i hudbu, která se hodila k jím vybrané básni. Tu pak pouštěli ke svému přednesu. Přestože máme v třídní knihovničce výběr poezie současných autorů, patnáctiletého Matyáše zaujal Malý Alšův Špalíček (dar od dobrodinců školy).

Sedíme s žáky v kruhu, slyšíme tklivé tóny smutečního pochodu a v Matyho tváři se zračí, že uslyšíme něco důležitého…

CESTIČKO DO ŠKOLY, PŘES LOUKY, PO POLI, CESTIČKO DO ŠKOLY UŠLAPANÁ, recituje a přidává svůj komentář: „Dle mého názoru chce autor touto slokou sdělit pravidelný a dlouhodobý proces vzdělávání v lidském životě. Bývá veden různými cestami, které musíme během vzdělávání volit individuálně.“

KDYŽ JSEM TĚ ŠLAPÁVAL, ČASTO JSEM PLAKÁVAL, SNĚHEM JSI BÝVALA ZASYPANÁ… pokračuje báseň, a Matyáš k tomu „Když si touto cestou procházíme, někdy narazíme na různé překážky, u kterých si chceme poplakat. Ale i přesto si přes ně musíme projít, abychom něčeho dosáhli.“

Zachovala jsem důstojnost chvíle a potlačovala smích z nezapomenutelného zážitku…

Taky jsme s žáky tvořili haiku. Vojtovo „Hluboké haiku“ znělo takto:

Jak psát hluboce

když můj život nudný je

jako chemie…

Nad otázkou: „Jak na tebe působila poezie ve srovnání s prózou“ se zamýšlí Adam: „Čtení poezie je sice náročnější, ale kdybych to měl srovnat, tak je to něco jako pro mě sportovce doplňkový sport. Každý to občas potřebuje a rozhodně tím nic nepokazí.“

Třída uznale pokyvuje hlavou a za okny dýchá město Třinec se svou poetikou vysokých pecí, s kouřovými signály továrních komínů, které občas vyšlehují plameny až do oblak. Svírá nás ve svém v objetí, řeč „werku“ je drsně jadrná…

Vnímám jasně, jak dětem pravidelné čtení knih i poezie pomáhá. Jak obohacují a kultivují svůj jazyk i myšlení. Vážím si toho, že můžou, a přeji všem dětem, aby pro ně škola byla místem svobody a bezpečí.

Veronika Dittrichová je učitelkou 16 let, momentálně na ZŠ Kopernikova v Třinci, která je takzvanou čtenářskou školou. O rozvoji čtenářství přednáší i dalším učitelům, například v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.