Vlastně se teď spolu víc bavíme, říkají francouzští žáci po zákazu mobilů ve školách

Na základní škole Clauda Debussyho v Paříži ukončuje vyučování několik taktů klasické hudby namísto tradičního zvonku. Žáci druhého stupně se trousí ven z budovy a skupinka třináctiletých hned za školní branou sahá do tašek pro mobilní telefony, popisuje britský deník The Guardian. Měli je osm hodin vypnuté.

Od začátku školního roku vstoupil ve Francii v platnost zákon, který zakazuje žákům do 15 let používat ve škole mobil, a to i o přestávkách nebo poledních pauzách. Prezident Emmanuel Macron prohlásil, že zejména teenageři tak projdou detoxem od displejů a obrazovek.

Žáci jsou bez telefonů v pohodě

„Čekala jsem, že budu bez telefonu vyřízená, ale nakonec je to celkem v pohodě,“ svěřila se redaktorce Guardianu třináctiletá dívka, která svůj první iPhone dostala od rodičů před dvěma lety. „Nechala jsem si mobil celý den vypnutý v tašce a vlastně mi to ani nevadilo. Normálně bych strávila spoustu času na Snapchatu a Instagramu, ale zjistila jsem, že si místo toho můžu povídat s kamarády ze třídy a baví mě to taky.“

Přiznává, že doma s přístrojem v ruce stráví víc času: „Naši mi žádná pravidla nenastavili, ale já sama jsem si řekla, že po půl dvanácté večer už se na něj nepodívám.“

Její stejně stará kamarádka dodává, že se na mobilu ráda dívá na pořady na Netflixu. Školní wifi je ale stejně na streamování příliš pomalá, a tak se dřív o přestávkách spíš dívala na fotky nebo si pouštěla hudbu. „Neměla jsem žádný velký problém s tím telefon tento týden ignorovat,“ tvrdí. „Ale musím říct, že už je to za ty roky naučený pohyb, sáhnout do tašky a telefon vyndat.“

Nosí si do školy karty a knihy, říká ředitel

Školu v 15. okrsku navštěvuje asi 460 žáků od 11 do 15 let, kteří pocházejí z dobře situovaných i chudších rodin. Na nový zákon se tu připravovali už loni, a to tak, že zavedli pondělky bez mobilů. Učitelé a personál už dlouho upozorňovali na to, že děti o přestávkách na hřišti jen stály a zíraly na obrazovky. „Asi tak po měsíci těchto našich pondělků bez displejů jsme si všimli, že si děti do školy začaly nosit karty nebo stolní hry, které pak o přestávkách hrály. To už jsme ve škole léta neviděli,“ popisuje zkušenost ředitel Eric Lathière. „Žáci si nosili knihy nebo se zase ve skupinkách začali bavit.“

Podle ředitele Lathièra je nový zákon dobrý: „Závislost na telefonech je problém. Nejen u dětí, ale i u dospělých. Nesahat pořád po přístroji je návyk, který je třeba nastavit a posilovat. Nechci ale, aby to vypadalo, že jsem proti novým technologiím. Nesnažím se vrátit naši školu do doby kamenné. Je ale nutné se s technologiemi učit zacházet tak, aby nám prospívaly.“

Předák školských odborů Frédérique Rolet připomíná, že nové opatření nepřináší nějakou převratnou změnu. 60% základních škol už dřív na hřištích mobily zakázalo. Ty, které to udělaly, si pochvalovaly intenzivnější sociální interakce, vyšší míru empatie mezi dětmi a také jejich lepší naladění na začátek hodiny. Zákaz mohou zavádět i střední školy, ale pravděpodobně to nejspíš žádná neudělá. Osmnáctiletí studenti, kteří mají volební právo, by se už přece jen ohledně mobilů měli rozhodovat samostatně.

Jako by jim telefony přirostly k dlaním

Jean-Noël Taché, ředitel školy s 800 žáky v departementu Aveyron na jihu země, zákaz vyhlásil až s platností zákona: „Už se o tom stejně mluvilo v médiích a mezi lidmi tolik, že všichni byli připraveni. Většina dětí si už telefon do školy ani nepřinesla. Dříve mohly děti používat mobily během polední pauzy. Jenže jsme si všimli, jak se telefony přelévají z hřiště na chodby, do fronty na oběd, za dveře učeben. Žáci netelefonovali, spíš jen chatovali nebo se na něco dívali. Bylo to trochu děsivé, jako by jim ty přístroje přirostly k dlaním.“

Už za branou školy loví čtrnáctiletá žákyně telefon z tašky. S plošným zákazem nesouhlasí, myslí si, že by měl mít každý učitel možnost nastavit pravidla podle svého. „Říká se, že naše generace se není schopná soustředit, že spolu nedokážeme normálně mluvit. To ale není pravda,“ tvrdí. „Když se o něčem bavíme, chceme si k tomu třeba dohledat další věci. Nebo kamarádům ukážu nějakou fotku, něco zajímavého, a pak o tom dál mluvíme. A je hloupé, že už tohle ve škole dělat nemůžeme.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.